Jani,ty sis toho naložila Tak se drž, holka a ať už vám nikdo nehází klacky pod nohy. Mám pocit, že zvládneš úplně všechno.

Ale nic jsem nenaložila, to prostě "Se".

Těch paní "Zubatých" se na sociálkách asi jen tak nezbavíme. Ale potěšující je skutečnost, že soudy zareagovaly svižně a zejména, že rozhodly podle přání dětí. 

Ano, soud je to jediné, v co ani děti neztratily důvěru. Když jsme o vánocích lili olovo, malá si ulila "keř" a přečetla, že je to zrada a rovnou si to vysvětlila - zradila ji sociálka. Jen jsme lapali po dechu, měli jsme pocit, že už je to "za ni".

Zato paní soudkyni věří bezmezně. Aspoň nějaká autorita zůstala zachovaná.

Máte pravdu, paní.

Jenomže jste jedna z mála žen, které jsou ochotny realitu vnímat.

To není otázka ochoty ale prostého faktu, že v tom 24/7 žiji.

Mně teda sociální pracovnice nikdy dobře neporadily ani nepomohly a byly to ženy na venkově i v Praze.Potřebovala jsem je jen jednorázově a setkala jsem se neochotou a neznalostí.Možná jsem měla smůlu-je to už 15 let,ale může to být i chyba v systému nebo ve vzdělávání soc.pracovnic.

Problém společnosti je uznat, že schopnost otěhotnět a porodit neznamená nutně i schopnost a ochotu (!) vychovávat. A protože výchova je podstatou rodičovství, měla by společnost a především k tomu určené organizace a orgány činné v trestním řízení uznat, že nelze míru rodičovství poměřovat časem stráveným a porodním sále a ochotou vychovávat, tedy často zapřít sebe samotného, své potřeby a své preference.

Díky, Dášo.

Jani, držte se. Všichni

Rozkaz

Jani, já Ti moc děkuji za tento článek. Ničím podobným jsem naštěstí neprošla, vše znám jen z doslechu. Nejen za nesmírnou odvahu, sdílet s námi svůj příběh a hlavně za lidskost v něm, Ti právem patří 

Jituš, děkuji. To rozhodnutí zrálo opravdu dlouho, zejména kvůli dětem. I ony už ale musí (a na malém městě to není jen tak) unést to, že žijí s tátou "veřejně". Ptají se spolužáci, kamarádi, učitelé, doktoři. ...

Všechno souvisí se vším. Kolik moci nad námi státu dáme, tolik jí bude uplatňovat proti nám. Taky skřípu zubama nad podobnými příběhy, ale uvědomuji si skutečnost, že je to v našich rukou a sklízíme jen důsledky našich vlastních chyb(ne jednotlivců, ale celku, kde každý máme nějakej svůj podíl).

Vám

Nějak se mi už nechce trpně sklízet...

Máte karmu a můj obdiv oběma.

Tak trochu znám situaci a je zásadní úraz, když narazíte na "problematickou" pracovnici sociálky. Tato instituce má obrovskou moc a je v podstatě "neprůstřelná". Zažil jsem situaci, když i soud měl problémy zajistit, aby neporušovaly zákon a nestranily zcela nepokrytě "šílené" matce. 

Držím vám palce, abyste v zájmu dětí (protože samozřejmě víte, že to je na celé záležitosti to nejdůležitější) vydrželi a zvládli to s nimi až do jejich plnoletosti. 

BTW: Je zajímavé, že mé dosavadní zkušenosti jsou toho druhu, že obdobné potíže vyvolává spíše matka (bývalá manželka) a většinou je motivována pomstou bývalému bez ohledu na škody na dětech.

Na to mají i psychologové odpověď. Pro takové chování matek se používá termín Medein syndrom (případně Médein rys), kdy ženy-matky, podobně jako Médeia jsou ochotny použít vlastní děti k tomu, aby se pomstily svému bývalému partnerovi a to zcela bez ohledu na příčinu rozchodu.

Je to jakási "chyba" v ustavení osobnosti.

Jano, já to poslední dobou vidím a slyším ze všech stran, nevím, jestli je to nějaká lavina nebo to víc vnímám... chvílemi je to absurdní či na zabití. Myslím, že jen tuším, co prožíváte. Zášť jde někdy tak daleko, že se používají zbraně nejsilnějšího kalibru, nejčastěji děti..Znám i dobré sociální pracovníky, ale také jakási monstra... Věřím, že to dobře dopadne. Pevné nervy. Určitě to stojí zato.

Magdi, moc děkuji. Možná to obě víc vnímáme, jakmile to člověk jednou uvidí, už ví? Netuším. 

O čem se vůbec nezmiňuji, ale třeba na tom časem dojde, jsou škody napáchané na dětské duši. Na té duši, kterou jste vy neměli jak ovlivnit, ale kterou si dítě do nového prostředí přenese už popsanou.

A podpora neexistuje, když se po ní ptáte, stáváte se těmi, kteří to nezvládají...

(Sociální pracovníky do jednoho pytle rozhodně neházím - článek je zkratka, aby to v této fázi nebyl román. Jen ta obecná situace prostě takto působí...)