Jano, já to poslední dobou vidím a slyším ze všech stran, nevím, jestli je to nějaká lavina nebo to víc vnímám... chvílemi je to absurdní či na zabití. Myslím, že jen tuším, co prožíváte. Zášť jde někdy tak daleko, že se používají zbraně nejsilnějšího kalibru, nejčastěji děti..Znám i dobré sociální pracovníky, ale také jakási monstra... Věřím, že to dobře dopadne. Pevné nervy. Určitě to stojí zato.

Magdi, moc děkuji. Možná to obě víc vnímáme, jakmile to člověk jednou uvidí, už ví? Netuším. 

O čem se vůbec nezmiňuji, ale třeba na tom časem dojde, jsou škody napáchané na dětské duši. Na té duši, kterou jste vy neměli jak ovlivnit, ale kterou si dítě do nového prostředí přenese už popsanou.

A podpora neexistuje, když se po ní ptáte, stáváte se těmi, kteří to nezvládají...

(Sociální pracovníky do jednoho pytle rozhodně neházím - článek je zkratka, aby to v této fázi nebyl román. Jen ta obecná situace prostě takto působí...)

Ještě dodatek. Dcera mé kamarádky je macechou tří kluků, jeden už u nich zůstal žít. Někdy jsou to fakt horory, ale jak jde čas, myslím, že to začíná být spravedlivější. Ovšem se šrámy na duši máte stoprocentně pravdu. Ale třeba se časem zhojí. 

Zdravím kočičky. Také mívají občas šrámy na duši, ale u nich se hojí docela dobře. S dobrým žrádlem a pohlazením...

Není to nic nového. Já to vnímám a sleduji a občas do toho i zasahuji už zhruba od roku 1972.

Mimochodem, pozdrav kočkám. Od našich koček