Maceší blog - ze zákulisí života otce, který se nestýká se svým dítětem.

1. lednem  začal neuvěřitelný devátý rok, kdy se točíme v mixéru naprosto nevyzpytatelného opatrovnického systému. Jsme jedněmi z těch, kteří uvízli v neférových tenatech. Mám intenzivní pocit, že není úniku. 

Proč otvírám tak citlivé téma?

Velmi dobře vím, že existuje řada otců, kteří své děti prostě opustí. 

Stejně tak vím, že za své životy jsme zodpovědní jen my sami, stejně tak jsme ale zodpovědní za životy těch, které jsme přivedli na svět.

Nálepka "špatný otec, který se nestýká se svým dítětem" u nás funguje naprosto jednoznačně. Takový otec je vždy odsouzen a považován za toho, kdo opustil své dítě a věnuje se svému vlastnímu životu. Obrácenou situaci si společnost prostě nepřipouští. Jenže ona existuje, ač neviděna.

Tak proto.

K tomu, že jsem sedla k počítači a rozepsala tenhle "dokumentární miniseriál" mne vlastně pohnul zážitek ve vlaku. Open space vagon, sedačka pro jednoho, notebook v zásuvce, na displeji práce.

Přes uličku čtveřice sedadel, na nich tři ženy. Na stolku 3 kávy, jeden notebook, jedna z žen na něm něco čte, všechny řeší nějakou pracovní situaci. Nedokážu je nevnímat, diskutují vášnivě a ruší mne. Lituji, že nemám sluchátka. Později se jedna z nich zabere do práce na počítači a  zbývající změní téma. 

Jedna z nich mluví o těžkém rozvodu a o tom, že otec se s jejich společnou dcerou přestal stýkat. Na výživném se tedy dohodli a on pravidelně platí. Ale to je všechno. Ani schůzka, ani telefonát, ani e-mail, ani dárek, jen o Vánocích a narozeninách je částka výživného vyšší. Jinak nic. Lidé z okolních sedaček začínají ženu nenápadně, soucitně pozorovat. Dvojice rozvine diskusi o tom, že chlapi jsou neuvěřitelně sobečtí a není v nich ani špetka zodpovědnosti. Nedá se od nich čekat vůbec nic dobrého. Přihodí pár příkladů ze svého okolí.  Půvabná samoživitelka, která se znovu vdala, ještě zkonstatuje, že ten hajzl má peněz jako šlupek a klidně by mohl platit dvojnásobek a ne pitomých pár korun. 

Zmínka o hajzlovi mi umožní si uvědomit, že tahle scénka jakoby byla šita na mého manžela. Na Otce. Na pracujícího muže, který se po těžkém rozhodování vzdal kontaktu se svou dcerou. 

Slovníček

Otec - otec dvou dětí prožívající devátý rok trvajíc spor o děti "zpestřovaný" řadou dalších nepříjemností. Můj současný manžel.

Rok 0 - 2011 - začátek 2. části soudní pře o děti. 

Otec před mnoha lety nesl odchod své ženy velmi těžce. Měl ji rád a naprosto miloval své děti. Dnes už je možné napsat, že Otec na bývalou ženu a na své děti ještě nějakou dobu doma čekal, pak se pár měsíců otřepával, později se začal znovu otáčet po ženských a nakonec si jednu vyhlídl. Mne. Výživné platil trvalým příkazem, děti někdy vídal a někdy ne.  Kontakt s nimi výrazně řídl. Snad i proto, že s rodinou začal bydlet nový partner matky. Děti začaly mluvit o nahraditelnosti otce. Mladší dítě nastoupilo do školy, matka stále nepracovala s tím, že se věnuje péči o rodinu. Život šel dál. O pár měsíců později jsme se po delších úvahách sestěhovali i my. 

První pozvánka k soudu přišla těsně před naší svatbou a tak jsem ráno v den svatby šla ke kadeřníkovi a Otec ke své advokátce. Kola systému se začala roztáčet a mne ani v nejdivočejších představách nenapadlo, že v roce 2020 ještě nebude konec sporů ani v dohledu. Když už matka dětí započala spor, Otec k němu připojil žádost o stanovení střídavé péče. To už mašinerie jela naplno. No, nejela. Belhala se. Tím hůř. K prvnímu rozhodnutí vedla dvouletá, velmi náročná cesta na jejímž konci bylo opravdu rozhodnutí o svěření dětí do střídavé péče. Dva roky, kdy děti moc nevídal a všem kladl stejnou otázku. "V čem jsem horší než matka mých dětí, že s nimi nemám kontakt a stal jsem se zasílačem alimentů?"

Čas běžel, v našem příběhu se psal "Rok 3". Rok fatálních konfliktů matky a staršího dítěte, které po jednom neúnosném odešlo k nám. Tehdy otec poprvé zcela ztratil kontakt s Dcerou. 

Sedávali jsme po večerech u krbu a přemýšleli o křídovém kruhu. Stojí už v něm Dcera? Je čas vzdát kontakt s ní?   U soudního jednání situaci osvětlila dívka sama. Vysvětlila soudkyni, že má tátu ráda a to, že ho nechce vidět, prostě není pravda. Přála si  zůstat ve střídavé péči.  "Střídavku" si pak dokázala sama prosadit. 

O pár měsíců později začala Dcera nečekaně hovořit o přesunu za bratrem. Způsob života, který si matka zvolila, jí nevyhovoval. Později se k nám, po dvouměsíčním jednání a regulérním rozhodnutí soudu, skutečně přestěhovala. Kontakt s matkou sice chtěla přerušit, ale Otec dokázel situaci uklidnit, dceru podpořit a její kontakt s matkou udržet.

Byl přelom "Roků 3 a 4" a my dospělí jsme se ocitli v pekle tvořeném urážkami, znepříjemňováním života, stalkingem. Tuto aktivitu postupně doplnil a převzal nový partner matky. Stali jsme se doslova hříčkou v jeho rukách. Nebylo se moc jak bránit - děti žily u nás, protože to tak chtěly a každou naši aktivní obranu by pocítily. 

Část II  - ROK 5

Konečně se tohle vyprávění dostává do doby, která přinesla další velký zvrat. Do "Roku 5". Obě děti žily u nás, starší zvolna uzavíralo příměří s pubertou, s matkou se občas vídalo, i když spíše na naši žádost. Mladší naopak do puberty vstupovalo, s matkou se stále vídalo pravidelně. 

Rok 5 přinesl nebezpečnou zdravotní komplikaci. Otec zůstal ze dne na den "mimo provoz", medicína a strážní andělé napnuli síly a zachránili mu zrak. V té době, jednoho letního dne Dcera poněkud zvláštním způsobem odešla k matce. Otci oznámila textovkou, že se nevrátí a přestala komunikovat. Do týdne ji soud předběžným opatřením svěřil zpět matce. Argument uvedený v žádosti, že u nás Dcera otročí a musí neustále uklízet, pro rozhodnutí stačil. Dívka ho přitom ani nepotvrdila (mezi námi -  byla to fakt pitomost). Žádná diskuse o tom, co dívku ohrožuje tak, že je nutná okamžitá změna péče se nekonala. To, co v případě snahy otce o kontakt s dítětem trvalo roky bylo vyřešeno za týden. 

Zase jsme trávili večery diskusemi o budoucnosti. Tentokrát jsme se shodli na tom, že tahanice v křídovém kruhu skutečně nastává a že Otec "končí". Končí s aktivní snahou o podporu dcery. Vědomí, že se celá naše mnohaletá, každodenní snaha se mění jediným razítkem, že všechna práce psychologů, pedagogů, všech, kdo poskytli podporu vychází vniveč, bylo frustrující. Vědomí že Otec může být reálně sebelepší rodič nic neznamená, protože prostě není Matka, nám doslova vzalo dech.

Zkoušeli jsme diskutovat s OSPODem, ale výsledku se nedobrali. Probíhal měsíce se táhnoucí spor o svěření dcery do péče matky a my jsme se zaujetím pozorovali změny názorů Dcery i Matky. Protahovaly soud, komplikovaly jednání, které nemohlo dopadnout jinak, než svěřením Dcery do péče matky. Tolik časových ztrát, tolik investované energie a sil. Mezitím jsme se učili chránit  si vlastní soukromí (nemožné) a bezpečí (obtížné). Otec se pokusil přijmout fakt, že ho Dcera "nechce" vídat.  Syn žije dále u nás, i když už dneska spíše na vysokoškolské koleji.  A vzájemné kontakty?  Nikdo se nestýká s nikým a vztahy jsou, jsem přesvědčena, nenávratně, rozbité. Jednu výhodu to dočasně mělo. Přestali jsme být zajímaví a na nějakou dobu téměř zmizely urážky a stalking. Ulevilo se nám. Později se vrátily, ale to už je samostatný příběh. 

III. Rekapitulace?

V loňském roce (Rok 8) u jednoho stolu seděl Otec s oběma dětmi celkem sotva dvě hodiny. Stal se otcem, který se se svou dcerou nestýká. Výživné odchází trvalým příkazem, přehled o studiu zajišťuje elektronická žákovská, komunikaci občasný, velmi řídký vzkaz po messengeru. Víc nic. Všichni víme, že ke už změně nedojde. 

Jsme v Roce 9. Mnohé jsme zažili a mnohé nás ještě čeká. A Otec je všechno jiné než sobec. Přesto ho lze popsat jako toho, kdo opustil své dítě.

Složité příběhy mívají silné spodní proudy. A trvám na tom, že stát by mnohdy lépe udělal, kdyby se do rodičovských vztahů nepletl a neposkytoval tolik sluchu těm, kdo se nechtějí o své životy postarat sami.

A tyhle složité, dlouhé úvodní texty slouží k tomu, abych o těch spodních proudech mohla (už stručněji) psát.

Související informace jsou v mém předchozím blogu: https://majova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=740916