Maceší blog - přijde někdy konec nespravedlností?

Dneškem začíná neuvěřitelný devátý rok, kdy se točíme v mixéru naprosto nevyzpytatelného opatrovnického systému. Jsme jedněmi z těch, kteří uvízli v neférových tenatech. A já tak zůstávám tou, která se zastává otců. 

Vždycky jsem věděla, že se k tématu, s nímž jsem před mnoha lety vstoupila na blog, vrátím. Že u nás všichni chceme, aby se naše zkušenost stala hmotou sloužící k zamyšlení a možná i inspirací ke změně. Přiznávám, že bych pro ni udělala mnohé a klidně napřela veškerou svou energii k tomu, aby se situace posunula k lepšímu. Aby podobných příběhů ubývalo a mírnila se nejistota ve které žijí děti, ale i jejich rodiče. Tedy jen někteří. Paradoxně často ti naprosto normální, obyčejní, pracující lidé.

Když jsem rozepisovala tento text, domnívala jsem se, že právě on bude otevírat sérii článků o tom, jak "to vidí macecha". Nakonec to narušily texty věnované Alexii z Brna. A tak začíná můj nepravidelný seriál psaný z pohledu macechy, z pohledu ženy, která žije v zemi, která nedokáže pracovat s rozhádanými rodič, s lehkým zpožděním. Tvrdím, že žijeme v zemi, která spory nemírní, ale naopak je umožňuje opakovaně roztáčet tak, až se stávají destruktivní silou, která činí život  zúčastněných nejistým a místy až neúnosným. Následky  pak připravují děti o rodiče a rodiče o děti. Že to má být naopak? Inu, má. Ale...

Máte-li čas a chuť, pohodlně se usaďte a podejte si k ruce třeba čaj. Tohle bude dlouhé, nelehké povídání. Pro začátek podotýkám, že jsem si vědoma toho, že za své osudy neseme odpovědnost my sami a že špatný výběr partnera je věcí každého z nás. A o tom to vlastně je. Že je a měl by zůstat věcí každého z nás. Nikoliv věcí státu. A teď už malý souhrn faktů.

Stav v roce 2011 - ROK 0

Klíčové postavy:

Otec a můj novomanžel, tehdy i teď dvoumetrový chlap. Technik. V "Roce 0"  pracuje a doplňuje si vzdělání. Má 2 vlastní děti, které jsou v péči matky. Kontakt s nimi není soudem určen a začíná lehce pokulhávat. Matka se znovu vdala a tak to otec považuje za výkyv, který se s usazením jejího života zase srovná. Nepřikládá tomu nijak mimořádný význam, spíše pozoruje. Výživné na děti odchází trvalým příkazem s železnou pravidelností. Matka v té době nepracuje. Součástí života otce jsou ještě 2 děti matky, které jsou pro něj nevlastní. Obě  jsou dospělé. S otcem se běžně stýkají. S matkou jedno vůbec, druhé v nepravidelných vlnách.  

Macecha - tedy moje maličkost. V té době novomanželka. Pracující, postupně vypouštějící do života dvě dcery. Jedna se v "Roce 0" moří s bakalářskou prací, druhou čeká maturita. 

Po více než 10 letech samostatného života si dovoluji luxus opravdového partnerského vztahu. Moje dcery dospěly a studují a tak mohu opustit přesvědčení, že jim nebudu tahat do života "cizího chlapa". V Roce 0 tedy "legalizujeme" vztah, který vznikl o rok dříve. Sestěhováváme se, kupujeme dům, bereme se. Do budoucnosti se dívám jako do příjemného období, kdy si budeme užívat pohodové aktivity. Kdy budou moje děti postupně odcházet z domu a děti mého muže za ním budou v nějakých intervalech přicházet. Otec lehce předpokládá, že syn by se mohl později chtít přesunout k němu. Má pro to své důvody. Oba ale máme "vyřešenou minulost". Alespoň v té době nic nenaznačuje příští události. Můj manžel o kontakt se svými dětmi stojí, má je rád.  Hodnotím to jako dobré. O tom, že děti mají mít zachovaný vztah s oběma rodiči jsem byla přesvědčena tehdy a jsem doposud.

Stav v roce 2020 - ROK 9

Klíčové postavy:

Otec - muž, který stále pracuje, do práce dojíždí. Je zaujatý prací, ve své profesi rozumně úspěšný. Jedno jeho dítě, dospělý mladý muž žije s námi. Mladší dítě se po peripetiích usadilo u matky a je svěřeno do její péče. Otec s ním nemá téměř žádný kontakt (v roce 2019 zhruba 2 hodiny v jediném setkání). Během posledních 4 let pro něj soud stanovil výživné a následně ho zvýšil, takže je nyní téměř pětinásobkem částky, která přísluší staršímu synovi. Výživné odchází trvalým příkazem s železnou pravidelností. 

Dospělý syn - student vysoké školy. Kontakt s matkou naprosto odmítá, se svou mladší sestrou se vídá minimálně ( v roce 2019 celkem asi 2 hodiny). Soudní jednání o jeho výživné za dobu střední školy se letos dostává do neuvěřitelného 4. roku průběhu, aniž by bylo jakkoliv rozhodnuto. Dospělý syn sám sebe s trpkostí označuje za "dítě 2. kategorie", které nikoho nezajímá. 

Macecha - osoba, která už ví, že nemá v dlouhodobém sporu naprosto žádná práva. Dalo by se říci, že neexistuje, což by asi nevadilo, kdyby byla neviditelná pořád. Stává se ale viditelnou v situacích, které velmi narušují soukromí, na což si stát osobuje právo.  Pracuje, dvě dcery dostudovaly, pracují a z obou se staly paní.

Po více než osmi letech nekonečných sporů získáváme řadu tvrdých zkušeností, které přinášejí naprostou ztrátu důvěry v tento stát a v naplňování jeho úkolů při ochraně práv dětí a rodin. Zjišťujeme, že "pracující otec, který se ocitne ve střetu s matkou" je osoba, která má de facto daleko méně práv, než de jure. Jsme bohatší o zkušenosti, že dítě žijící u pracujícího otce systém nezajímá a nedostává se mu rovnocenné pozornosti. Také to, že nikoho netrápí to, že tímto konáním jsou samotným státem mezi sourozence vráženy neodstranitelné klíny a veškeré předchozí snažení přichází  nenapravitelně vniveč. Že dospělé dítě z celého systému naprosto vypadává a nikde (opravdu vůbec nikde) se nedovolá bezpečné podpory.  

Zjišťujeme, že cesta ke spravedlnosti je nejen nejistá, ale je často tak pomalá, že se sama ta pomalost stává nespravedlností. Že nic nezohledňuje časový faktor, který u dětí hraje obrovskou roli a páchá nenapravitelné škody.  A zejména to, že proti nečestnému jednání nemáme žádnou ochranu, protože sami se v mezích zákona bránit nemůžeme a stát je pomalu, pomalý a ještě jednou pomalý. Ve finále oba dospíváme k nejspíš nezvratnému přesvědčení, že opatrovnický systém je jako celek koncipovaný tak mizerně  že by asi bylo lepší, kdyby nekonal. Vůbec nic. Kdyby nestavěl rodiče proti sobě a prostě nechal věci plynout, aby se museli buď dohodnout nebo si nějak poradit sami.

Že to zní beznadějně? Ano, ten popis takový je a já v tomto směru skutečně stát doslova a do písmene viním z poškozování rodinných vztahů ve vleklých sporech. Jak je vlastně možné, že se tak táhnou? Nic to nemění na tom, že relativně normálně (ač já se strachem a Dospělý syn s pořádnou dávkou naštvanosti), žijeme. S jedním z nevlastňat se normálně stýkáme a těší nás jeho úspěchy, tomu druhému se život těžce nedaří a tak s ním v této době zůstává zachovaný pouze základní telefonický kontakt Otce. Věří, že bude líp. 

Dospělý syn se postupně šplhá k získávání vlastních zkušeností, občas vzlétne, občas si natluče nos, což někdy pofoukáme a někdy nám nezbývá, než v pozadí počkat, až na potřebné přijde sám. Žije takový normální život dvacetiletého kluka, kterého právě teď nejvíc ze všeho trápí zkouška z matematiky. A také nekonečné spory, z nichž nemá jak uniknout. 

A závěrem - co jsme v průběhu té doby zažili a čeho by se měl týkat můj vyprávěcí "seriál"?

• Řadu soudních jednání, jejichž počet už převýšil dvacítku. 
• Kromě opatrovnického soudu už pánové znají i soud občanský, což je dáno dospělostí staršího z dětí. 
• Podaná trestní oznámení, jimž jsme postupně čelili, jsme přestali počítat někdy u pátého. Opakované vysvětlování a dokazování, že se věci tak, jak byly popsány prostě nestaly je vyčerpávající. Obrana je nemožná, získání satisfakce tak zdlouhavé a nejisté, že jsme vyhodnotili, že bychom si jen dál ničili život dalšími soudy. Nechceme se soudit. Chceme v klidu žít. S každým  trestním oznámením ale na otci ulpělo jakési podezření, že dělá něco špatného. Negativně to ovlivňuje jeho pověst. . 
• Několik pokusů o exekuci pro neplacení výživného, z toho jeden, kdy byla soudem exekuce nařízena, aniž by si soud před vydáním příkazu skutečnou situaci ověřil. Náprava se táhla neuvěřitelné dva roky.

Kdy to celé skončí? Nevíme. Nejspíš nás ale čekají ještě další roky v tomhle šíleném světě. Celé to uzavře až osamostatnění mladšího z dětí. Nemůžeme nic udělat, nemůžeme tu horskou dráhu zastavit a vystoupit. Tedy já teoreticky mohu. Rozvodem, který ovšem nechci. Pro Otce taková možnost neexistuje. Ještě se divíte, že nechci, aby tímhle martyriem procházeli další děti, další rodiny?

A jaké jsou průběžné závěry macechy?

• Kdybych měla v Roce 0 alespoň částečné ponětí o tom, co nás čeká a jak budu v soukolí našeho právního systému bezmocná, téměř jistě bychom se nevzali. Zůstalo by tak částečně ochráněno alespoň moje soukromí.
• Kdybych měla v Roce 0 alespoň částečné povědomí o tom, co nás čeká a jak malou roli v tom celém hraje zdravý vývoj dětí a jak mizerné postavení má "pracující otec", téměř jistě bych ho nepodpořila ve snaze udržet kontakt s dětmi. 
• Přesto jsem ráda, že jsme tím martyriem dokázali s maximální slušností projít a že ten mladík, co se teď za mými zády učí, vyrostl nejen o víc než 30 centimetrů, ale taky se vyvinul z polekaného, zadrhávajícího kluka s tikem v mladého muže, který si hledá vlastní cestu a už snese i to, že ho na ní doprovázíme. 

Tak, souhrn a úvod v jednom máme všichni za sebou. Příště třeba o tom, jak se taky může z aktivního, milujícího otce stát pasivní platič výživné.