O svalové dystrofii podesáté – Lázně a piloti F1

Dnešní blog přináší malé výročí. Je Davidův desátý. Když jsme se radili, o čem by měl být, pustil se David s Dášou do vzpomínání. Na týdny, kdy se z dětských vozíku staly formule a z kluků na nich piloti. Na druhý pobyt v lázních.

I.

Když lékaři doporučili Davidovi pobyt v lázních a intenzivnější rehabilitaci, bylo mu jedenáct let. Jeho mamince se nikam jet nechtělo. Ani trochu. Bylo to krátce po smrti táty Davida a Simonky. Život byl vzhůru nohama. Simča ještě chodila do školky a Dáša si nedovedla představit, že na šest týdnů odjede. Právě teď, v době, která se jí zdála naprosto vymknutá zdravému rozumu. Krátce předtím navíc David definitivně usedl na vozík. Celá rodina intenzivně vnímala všudypřítomné bariéry a hledala způsoby, jak se sedavému životu co nejlépe přizpůsobit. Teď by měli odjet? Někam do neznáma? Někam, kde zase bude tahat vozík přes obrubníky, schody a kdovíco? Nakonec ale zvítězilo doporučení lékařů. Simonky se ujala babička s dědou, Dáša váhavě a neochotně sbalila sebe a Davida do auta a jelo se. Do Klimkovic.

Dětská část sanatoria je mile přivítala a každodenně příjemně překvapovala. Bezbariérový prostor umožňoval Davidovi samostatný pohyb, patra budovy byla propojena výtahy, jednotlivé areály spojoval podzemní koridor. David najednou mohl všechno, co sám chtěl. Nebo alespoň skoro všechno. Jejich pokoj byl blízko výtahu a, co bylo nejdůležitější, ve vedlejším pokoji se zabydlela maminka Táňa s malým Péťou na vozíčku. Stala se z nich nerozlučná čtveřice. Kluci během dne absolvovali své naordinované procedury, maminky je doprovázely a Dáša trávila čas čtením. Co čtením, hltáním knížek. Poprvé po letech měla čas jen pro sebe. Nemusela vařit, neměla co uklízet a čas plynul jako klidná voda. Když kluci absolvovali svůj léčebný program a David školu, nastala druhá, snad ještě lepší, část dne. Dáša s Táňou a kluky na vozících vyráželi na „dobrodružné“ výpravy do okolí. Bylo to snadné. Areál lázní byl bezbariérový, kluci malí a i na vozících byli jako z hadích ocásků. Zvlášť předškolák Péťa, který všude okamžitě ovládl každý prostor svou nezkrotnou energií a fantazií. Jakoby ani neexistoval ten prudký životní zvrat, který mu přinesl úraz tak vážný, že už se nepostavil na nohy.

Tady, v Klimkovicích, ale byly starosti najednou daleko a svět se stal místem ke hraní.

Cesta chodbou k bazénu se stala kosmickou lodí a kluci hrdiny ze Star Wars. Bazén byl skvělým místem pro dvoučlenná mistrovství světa ve skákání parašipek přímo z vozíků, venku se z kluků stávali piloti F1 a na vozících trhali každodenně předchozí časové i délkové rekordy na libovolném okruhu.

Všichni společně pak objevovali širší okolí a dokonce se vypravili až do Mexika. Nebylo zas tak daleko. Výletní restaurace se stoletou historií určitě stála za výlet lesem, pěšinkou, kde oběma mámám nezbylo, než tahat a tlačit vozíky přes výmoly a kořeny. Areál restaurace zase kluci proměnili v závodní dráhu a nezapomněli se posilnit dobrým jídlem. V Mexiku tenkrát měli tak exkluzivní zákusky a poháry, že Davidovi jiskřily oči, jen si na ně vzpomněl.

K jídlu se naše povídání stáčí vždycky snadno a ani při epochální cestě do lázeňské minulosti kapitola „dobroty“ nemohla chybět.  Už v Klimkovicích se totiž ukázalo, že David má jazýček labužníka asi vrozený. Právě tam totiž ochutnal poprvé kuřecí maso s čokoládovou omáčkou. Nadchlo ho. Dáša zase vzpomíná na kuřecí pohár. A zkoušení nových receptů, koření, dobrot zajímavých i exotických, jim zůstává dodnes.

A tak kluci šest týdnů kombinovali zábaly, koupele a cvičení s dobrodružnými výlety, se závody do všech různých směrů. Jednou se zase vydali projet trasu jedné z vlastních „klimkovíckých velkých cen“, a sotva jim před očima mávl pomyslný startovací praporek (tři – dva – jedna – START), rychle se vzdalovali mámám z očí. Péťa i David, který se právě stal slavným Schumacherem na trati, zmizeli za zatáčkou. Maminky za nimi klidně šly, dokud se ve vteřině nezměnili v záchranářský tým. „Spadlo vám tady dítě“, zavolal kdosi a obě ženy přešly z kroku do běhu.

Za zatáčkou došlo a k nehodě. Schumacherova vozíková formule vyjela z trati a slavný závodník se i s formulovozíkem válel v nízkém křoví. Nic vážného se nestalo, ale z nemocnice si přinesl na naraženém zápěstí ortézu. Nosil ji hrdě jako trofej.

A co myslíte, skončily tím závody formulí? Ani náhodou. Jezdilo se dál. Pořádný závodník přece není bábovka a žádná ortéza ho nezastaví.

II.

Pobyt v Klimkovicích si David zopakoval ještě o rok později. To už Simonka chodila do školy a tak se u Davida prostřídala jeho maminka a babička. Pro ně byl doprovod náročný v tom, že mnohokrát denně přenášely slábnoucího Davida z vozíku, svlékaly, oblékaly, posouvaly. A tak byl tento druhý pobyt i pobytem posledním.

Z něj si David převezl svůj první model automobilu, základ jeho dnešní sbírky. Pečlivě si je opatroval a leštil. Dnes už je leští jeho máma. Dáša.

Pokud by Vás zajímaly předchozí články věnované Davidovi, najdete je v samostatné sekci blogu "David a genetický Goliáš" nebo na stejnojmenné fb stránce "David a genetický Goliáš"