Díky, Jano, za takové články. I já znám takové příběhy, happyend nemají, ale ti lidé bojují a obětují se. Ale nemohli by jinak. Sebemenší pomoc jim pozvedá ruce a já vím, že i ty oomáháš, seč můžeš. I tímhle psaním.

Pro lidi, kteri se staraji o nemocne cleny rodiny, natoz o svoje deti, je to velka zatez. Po nekolika letech jste vyhoreli, protoze nemoc se nelepsi, pomoc neprichazi. Je to moc krasny napad pomoci temto lidem,

úžasný nápad, úžasná služba. Ať si to rodiče a opatrovníci užijí, to odlehčení

Dášo, děkuji. Při psaní mne něco napadlo, ale musím zjistit, jestli se povede. Třeba se na téma neviditelných pečovatelů (rodičů a příbuzných) ještě něco povede zjistit a napsat. Chůvičky a celá ta myšlenka má samozřejmě můj obrovský respekt

Jano, tleskám, doufám, že to bude slyšet až do Kroměříže

Taky Chůvičkám tleskám a v pátek jsem tleskala o 106.