Jo, život tropí neuvěřitelné hlouposti. A zjevně stále platí, že biologická matka má přednost za každých okolností...

Za každých, Klárko. Nevím, co je dobře a co špatně, nehodnotím. (K odhadu máme ale podkladů víc než dost.)

Jen ve chvílích volných myšlenek přemýšlím, co bude, až praskne tenhle duhový sen. Co bude "stát" dělat potom?

Děkuji. Moc.

Karmu vám nedám, protože jsem míval pocit, že jste si příliš jistá "svým jediným správným přístupem".

Ale soucítím a chápu, protože v příbuzenstvu se stalo přesně tohle a ten údiv a šok pocit křivdy a strachu, to jsou šílené stavy.

Jsou dvě možnosti: Buď se časem (za půl roku, za pár let, za dvacet let) vzpamatuje a ozve se (návrat není podmínkou), nebo ne - a to chladné, pubertálně zatvrzelé srdce si ponese do života a otluče ho o hlavu svým dětem a okolí.

Doufejme.

Držím palce.

Děkuji.