Po důlním neštěstí nastane nenaplnitelné ticho. Vždycky.

Dívala jsem se na mobil s nevěřícným úžasem. To proto, že včera po páté hodině vybuchl metan v jednom z karvinských dolů. To proto, že tam bylo (v té chvíli) pět obětí, ale podtext zprávy dával tušit, že to není konečné číslo. 

Byla půlnoc a zpráva, která se rozletěla do světa se se mnou vracela rozjuchaným vlakem na Moravu. A já jsem se rázem ocitla zpátky v čase i prostoru. V Karviné jsem žila víc než dvacet let a dodnes se tam vracím.

Zažila jsem tam i dobu, kdy se havířské party předháněly v honu na rekordy a tehdejší ČSSR jim dopřávala statut zachránců republiky a hrdinů. Byli "havyři" a nikdo nebyl víc. 

Zažila jsem tu hrdost. A taky svět ve kterém bylo naprosto obvyklé, že někdo v rodině byl na šachtě zraněný. Od ztrát prstů po více či méně pochroumané končetiny a páteře. Všichni jsme měli někoho takového v rodině, v okolí. Jen se o tom zas nijak moc nemluvilo. Jednoduše to tak bylo. Horníci byli v každé rodině, na šichty je svážely speciální autobusy, pak se jimi zase rozjížděli domů. Nebo "na jedno" do hospod, což k tomu tak nějak patřilo. 

I můj manžel tehdy fáral. Jezdil s důlním vláčkem. Fáral i jeho brácha a dřív i táta. Tak to prostě bylo. Občas se někde otřásla zem, občas se nefáralo (nebo naopak předčasně končilo) třeba právě kvůli metanu. Vlastně nevím, jak se v předinternetové a předmobilové době tyhle zprávy tak rychle šířily, ale o jakémkoliv ohrožení jsme věděli dřív, než se autobusy s horníky vrátily do měst. (V rádiu a televizi o tom samozřejmě nebylo nikdy ani slovo.) Karviná v těch situacích zvláštně tichla. Napjaté čekání se vznášelo ve vzduchu, aniž by o něm kdokoliv mluvil. Do těch míst nepatřila panika, fakt, že havířská práce je tvrdá a nebezpečná všichni znali. Všichni věděli, co se může stát. Čekalo se tiše. A pak se to, že svatá Barborka, patronka horníků, nedopustila neštěstí, slavilo. A nebo nebylo co slavit. I já jsem měla kamarádku, jejíž táta zával v dole téměř nepřežil a už nikdy se pak nepostavil na nohy. 

Všichni jsme znali někoho z báňských záchranářů a byli to lidé snad nejváženější. Profíci, kteří měli neuvěřitelně těžkou práci a na tu dobu i slušné vybavení. Však se taky úrazová medicína na Ostravsku vyšplhala na nadstandardní úroveň a dodnes je to znát i když šachet výrazně ubylo. O záchranářích by se dalo psát do nekonečna. A zasloužili by si to.

Přála bych si, aby se to nestalo, ale včera po páté hodině se Svatá Barborka někam zadívala a nedávala pozor. Výbuch metanu obrátil na ruby osudy 13 rodin, 13 horníků se prostě nevrátilo a už nevrátí. V dole pořád hoří. A Karviná je zase ochromeně tichá...

(Není co napsat rodinám obětí. Snad jen přát si, aby je obklopilo maximum podpory a péče.)