Složenka s výživným

Martině je dvacet a právě teď si ji můžete představit, jak jede vlakem ze školy domů. Bydlí na koleji.  Chtěla sice na práva, ale on se ten život nějak zašmodrchal a tak studuje angličtinu a španělštinu. Práva ještě jednou zkusí, vždycky to byl její cíl. Až do doby kdy....

...ale vraťme se do současnosti. Martina spěchá z nádraží, doma odloží tašku, vezme na stole ležící složenku, okamžitě se otočí a jde na poštu. Vyzvednout výživné...

...a teď už opravdu od počátku. Od doby, kdy začal zvolna matnět sen o tom, že z ní jednou bude advokátka jako babička a teta. Bylo jí čtrnáct a doma začal houstnout vzduch. Máma doma víc nebyla než byla, táta mlčel. Nejdřív si toho, osedlaná vlastní pubertou moc nevšímala, protože blbý rodiče mají všichni. Pak se pokoušela to ignorovat. Nakonec to nešlo.

Jednoho večera seděla proti tátovi a slyšela jak říká, že odchází. V té vteřině pochopila, že přišel pád z bezpečné rodičovské kolébky. Pád přímo na zem.

Poslouchala, jak jí táta říká, kde si pronajal byt a že je tam pokoj i pro ni, Že bude rád, když půjde s ním a i kdyby nešla, pokoj tam bude a počká. Dodnes nerada vzpomíná na to, jak po něm tehdy křičela i na to, jak pokorně mlčel a nechal na sebe dopadat její zlost.

Zůstala s mámou. A máma doma pořád víc nebyla než byla. Když už přišla, byl s Karel. Martina ho neměla ráda. Nelíbily se jí otevřené lahve vína jakoby neviditelně nalévané do kofoly, nelíbilo se jí, že máma změnila práci, nelíbily se jí její odbarvené vlasy, výrazné líčení a už vůbec ne její vysvětlování, že není jen máma, ale taky žena, která má právo na trochu štěstí.

Karel zmizel. Objevil se Petr, Standa, Otík, Jarda a kdovíkdo ještě. Martina už se ani nesnažila si je pamatovat. O mámu se bála a kdykoliv zůstaly samy, zkoušela jí domluvit. Odbývala ji mávnutím ruky a větičkou: "Až ti bude tolik co mně, pochopíš." Martina jí vařila kafe, když po flámu nedokázala vstát do práce. Vařila jí polívku, když se rozešla s Karlem, Standou, Otíkem, Jardou a kdovíkým. 

V pololetí čtvrtého ročníku se jí táta podruhé zeptal, jestli fakt nechce zůstat u něj. Třeba jen do maturity, ať má klid na učení. Lákalo ji to, ale nedokázala nechat doma mámu samotnou. Nedávno přišla o práci, nedařilo se jí najít si novou, měla deprese a sklenice kofoly z vínem už Martina nacházela po celém bytě v kteroukoliv dobu. Taky v koupelně po ránu. Bála se odejít, bála se tátovi cokoliv vysvětlovat. Netušila, že  on přesně ví, jak na tom její matka je. Odmítla nabídku tichým zavrtěním hlavou. Táta jen pokrčil rameny. 

O Velikonocích máma domů přivedla Jonáše. Hřmotného chlapa, veselou kopu. Úplně vedle něj rozkvetla a dokonce doma uklidila a začala vařit. Plánovala, že se s Jonášem vezmou, nadšeně a dlouze o tom Martině povídala. A ani trochu si nevšimla, že Jonáš si podezřele často prohlíží Martinu. Že dvojsmysly jeho vtipů hrubnou. Zato Martinu to štvalo a nevěděla si rady. A pak se to stalo. Martina vysávala koberec, Jonáš ji zezadu chytil za ňadra a přitiskl se k ní. Dýchl jí do ucha, že za ní přijde večer do pokoje, až máma usne. Že ví, že ona ho taky chce. Martina se ohnala a praštila ho loktem. Začala ječet a z kuchyně přiběhla máma. Martina na ni všechno vychrlila a cítila, jak se jí ulevuje. Teď ho máma vyhodí a bude klid. Jenže Jonáš objal mámu kolem ramen a v naprostém klidu jí řekl, že Martina ho už dlouho svádí. A že teď řve, protože on ji zase odmítl, lhářku jednu hysterickou. 

Máma stála, dívala se z jednoho na druhého a pak řekla Martině, ať se Jonášovi buď okamžitě omluví nebo vypadne z domu. Nedala si nic vysvětlit, trvala na svém. Sedla si do křesla a čekala. Martina nakonec zvedla telefon a zavolala otci. Ještě ten večer se vybalovala v jeho bytě. Týden zůstala doma, neschopná myslet, neschopná jíst, neschopná spát. Volala mámě, psala mámě, potřebovala ze sebe smýt ten pocit, že ji ona s Jonášem označili za vypočítavou mrchu. Couru. Potřebovala vysvětlení. Nedostala nic.

Nechtěla být bez mámy, stýskalo se jí, bála se o ni. Bála se, že když s ní teď není, bude pít a něco se jí stane. Nevydržela a šla si s ní promluvit. Máma začala křičet hned, když Martina vstoupila do dveří. Už "znala" Jonášovu verzi příběhu o tom, jak ho Martina miluje od prvního okamžiku, kdy překročil jejich práh. Najednou nemělo smysl nic vysvětlovat. Hodila mámě do klína klíče a práskla dveřmi.

Už jí bylo osmnáct a po domluvě s tátou požádala soud o určení výživného. "Ať je to na papíře, Martinko, kdyby se mi něco stalo. Budeš tak trochu v bezpečí." S tátou se dohodla, výživné pro matku určil soud. Byla to maličká částka a máma ji stejně neposílala.

Martina odmaturovala hůř, než si představovala a ačkoliv přijímačky neudělala nijak špatně, na práva se nedostala. Vrhla se na jazyky. Angličtina i španělština jí šly odjakživa. A pak přišel dopis od soudu. Martina byla obžalovaná. Máma v roli žalobkyně žádala, aby jí bylo zrušeno výživné, protože Martina odmaturovala, je schopná se živit sama. Žalobkyni také nebylo známo nic o tom, že by jí cokoliv bránilo v plném zapojení do pracovního procesu. Martina nevěřícně zírala. Mámě jednou týdně psala o tom, jak se jí vede. I o maturitě, přijímačkám a o tom, že bude studovat 200 kilometrů od domova. 

K soudu s ní šla teta advokátka. To aby proti mámě neseděla sama. Jednání bylo krátké. Soudce založil do spisu potvrzení o studiu a po několikavětém dotazování návrh matky zamítl. K tomu nastínil Martině, jak může výživné vymáhat a její matce, co se může stát, když platit nebude.

Martina se rozbrečela hned za dveřmi jednací síně. Podlomily se jí nohy a dopadla na dřevěnou lavici vedle táty. Mámu hned odvedl Jonáš a schodištěm se rozléhala jejich nespokojená, rozrušená diskuse. 

Martina mámě znovu poslala číslo svého účtu, pak i doklad o jeho založení, který si matka vyžádala. A začaly chodit složenky. Nejdřív si myslela, že je to nějaké nedorozumění. Máma přece věděla, že Martina studuje daleko a domů jezdí jednou za měsíc. Občas nestihla peníze vyzvednout, protože prostě doma nebyla. S každou složenkou, která přišla, znovu mámě psala, aby jí peníze posílala na účet. A dál chodily složenky na různě malé částky peněz. Máma tím projevovala snahu. To byla už teď jejich jediná komunikace Zhruba jednou za měsíc složenka, po ní e-mail, který zůstával bez reakce. A další složenka a další mail. 

Martina stojí ve frontě na poště, jde vyzvednout 723 korun. Minulý měsíc to bylo 415 a ten předminulý 1 600, právě takovou částku stanovil soud. Víc nikdy. Podívá se do svého mobilního bankovnictví - peníze od táty jsou na jejím účtu od patnáctého. Jako každý měsíc. 

A tak stojí tiše ve frontě. Přemýšlí, jak si s touhle patálií poradit. Za dva týdny odjíždí na studentský pobyt do Irska. Letenky dostala od táty k Vánocům. Bude tam do léta. Co s tím? Co s mámou? Co se složenkami na stole?

---

Povídání je mírně pozměněnou realitou jednoho skutečného příběhu, který je ve skutečnosti ještě podivnější než tento text.