Chcete-li Boha opravdu pobavit, seznamte ho se svými plány...II.

Aneb Macechou snadno a rychle. Nebo klopotně, přes překážky a pěkně ztuha? A jak to někdy zvenčí vypadá jinak než v samém centru dění.

Sešívaných partnerství a manželství, které spojují lidi, kteří už mají děti z minulých vztahů je dnes mnoho. A tak je snadné stát se macechou. Přišla jsem k tomu stejně, jako mnoho dalších žen. Tak nějak "se" to stalo. A moje představa byla jednoduchá. Neřešit to. (A Osud se zase bavil. Královsky.)

Ale zpátky k "neřešit". Věřím, že existují macechy, které se potřebují intenzivně plést do výchovy svých nevlastňat a dokonce si i dovedu představit, jaké typy žen by to mohly být. Jen jsou pro mne stejně tajemné jako paní Colombová. Žádnou jsem nikdy neviděla. Zato jsem potkala pár takových, které si, stejně jako já, intenzivně a ztěžka, chránily vlastní soukromí a cáry ztraceného klidu. 

Neřešit. Své jsem si odvychovávala. Obě dcery už byly vysokoškolačky a parťačky. Roky jsem s nimi byla sama. To poslední, co mne teď zajímalo, bylo plést se do společenství svého muže a jeho ratolestí - mých nevlastňat. Plánovala jsem si být milou hostitelkou a týlovým zabezpečením v době, kdy u nás děti budou, v prosinci přismažit o pár kousků kapra víc a v létě je s taťkou s mohutným máváním vyprovodit na společnou dovolenou a pak radostně odcupitat do čtecího křesla, vyhnat z něj kočky a oddat se sladkému nicnedělání (dodnes tomu říkáme zdvojená dovolená - jeden na dovolené je, druhý ji má doma). 

Dnes je to tak, že balím auto na dovolenou a jedu taky, kupuji sešity, boty, pamatuji si, kdo nejí koprovku a kdo nejí houby, tiším noční múry, odpovídám na desítky otázek, nadávám, když nevlastňata zlobí, vařím ve velkých hrncích, zkouším z anglických slovíček, pomáhám odolávat strachu a...a...a ještě.,,

Neřešit. To jde jen tehdy, když vaše soukromí není neustále zatahováno do pološera, do vykonstruovaného světa ve kterém máte nasazenou psí hlavu. Jak chcete neřešit, když vám do života vstoupí Instituce. OSPOD, Policie České republiky a Soud. Instituce. Tři sudičky, které si průměrný smrtelník přeje mít co nejdál a v životě se s nimi nezaplést. Já se zapletla. Či lépe řečeno, ony si mne postupně zapletly do svých papírových, orazítkovaných sítí. A tak jsem postupně, nevěřícně, pronikala do zcela absurdního systému.

Už jsem psala, že sociální pracovnice u nás byly jednu dobu jako doma. Chodily se přesvědčit, jestli jsou u nás děti spokojené, jestli pro ně máme vhodné podmínky (opakovaně, co kdybychom v mezičase prodali dětské pokoje). Dokud nás měl na starosti OSPOD v městě X bylo to ještě v pořádku. Sice moc nekonali, ale zas nenapáchali moc škod. Dokonce se nám dostalo tu a tam dobré rady, protože zkušená sociální pracovnice znala všechny naše rodiny až k babičkám. Jednou dokonce drobně pomohli a k soudu psali vlídná, pozitivně naladěná vyjádření. V rámci protahování odvolacího jednání požádala matka dětí o změnu OSPOD a tak se náš tlustospis přesunul do města Y. A péče sociálních pracovnic nabrala neuvěřitelný obrat. Dnes mohu svou vlastní krví skupiny B- podepsat, že otcové jsou naším opatrovnickým systémem skutečně diskriminovaní, a to po všech stránkách. A s nimi to, tak nějak mimochodem, slíznou i macechy.

Vysvětlovali jsme, vysvětlujeme a vysvětlovat budeme. Všechno. Už v době, kdy se u nás děti tu a tam objevily na víkend. Každý jejich návrat k mámě znamenal, že budeme vysvětlovat. Kde se malá praštila do prstu a proč jsme s ní nejeli na pohotovost. Proč neobědváme v pravé poledne. Jestli od nás děti neodcházejí hladové. Vysvětlujeme, že holčička nejspíš nechytla vši od svého otce, neb ten nemá ani vlasy a vešku by bylo vidět zdaleka, ale normálně ve škole. Jeden rok vysvětlujeme, proč chceme vzít děti k moři a druhý rok, proč ne. Vysvětlujeme, proč mají děti tak moc kroužků. Nebo tak málo. Vysvětlujeme, proč si děti dávají svačiny do sáčku a ne do ubrousku. Vysvětlujeme, vysvětlujeme, vysvětlujeme. Zajímavé je, že vysvětlujeme jenom my. 

Nedovolali jsme se už ani nevoláme. Když máma přestala děti k tátovi pouštět, začal se bránit, chtěl se s nimi vídat. V rozhodnutí soudu formulovaný "kontakt dle dohody rodičů" znamenal pro jejich mámu, že kontakt je na její libovůli. Trochu pomohlo předběžné opatření soudu. Děti občas přišly. A když ne, nestalo se nic. Sociální pracovnice pokrčily rameny. A krčily jimi i tehdy, když děti nebyly doma před dlouho dohodnutou, plánovanou a zaplacenou dovolenou. A krčily a krčily a krčily. I když se k nám narychlo přesunul manželův syn bez jediné osobní věci a máma mu je nechtěla dát (a nedala). I když přišel oznámit důvody svého odchodu a přesunu k nám. A když se k nám chtěla bezpečně přesunout Slečna, troufnu si říci, že ji jednání OSPODu přímo ohrozilo. Pak nám došla trpělivost a usoudili jsme, že děti jsou dost velké a nechali je o vzájemných vztazích rozhodovat. Nevysvětlujeme, neřešíme. Nemá to smysl. A taky chceme normálně žít.

Maceší rolí se dá docela hezky ztratit soukromí. V soudním spisu je popsaný váš život, váš dům, vaše zvyky, všichni účastníci řízení znají výši vašeho příjmu, který je zaměstnavatel povinen soudu poskytnout, ačkoliv nemáte vůči dětem žádnou vyživovací povinnost. Stanete se součástí mašinerie posudků (aspoň vím, že jsem "normální") a pokud chce někdo z účastníků řízení vaše soukromí přetřásat třeba u pivka, prostě to udělá. Párkrát přijdete do kontaktu s policií, vysvětlujete, že některé věci se prostě nestaly. Je pravda, že to přináší některé úsměvné aspekty a občas i potvrzení, že vtipy o policii se občas dají zažít, ale... lepší je zajít si do kina. 

Dá se utéci? Určitě dá. Jenže pak Vás napadne koupit třeba vstupenky na Labutí jezero, vyfiknete se a vyrazíte, protože když už přijede baletní soubor až z Petrohradu, tak je dobré o to nepřijít a Teenager i Slečna jsou celé představení bez dechu. Jindy dá Teenager svůj první turnajový gól, a později zase Slečně tleskáte na prvním tanečním vystoupení. Opravdu se dá s čistým svědomím utéci?