Mám právo na spravedlnost! Právo, víte?

V rychlíku do Prahy jsem zarezervoval místo v kupé pro čtyři. Usměvavá stevardka mi donesla kafe. Vonělo a probralo mne. Startuju tablet, studuju prezentaci k přednášce, přemýšlim. Kupé je prázdné. V Hranicích přistoupí Karel. Nepřistoupí, doslova zaplaví kupé. To ještě netuším, že čas naplánovaný na práci se stane časem naplánovaným k údivu.

http://i.telegraph.co.uk/multimedia/archive/02539/children-playi

Když mi paní doktorka Chvátalová napsala, jestli bych byl ochoten udělat přednášku na téma rovného rodičovství, potěšilo mne to. Nezastírám. Ale pak na mne taky padl ten pocit zodpovědnosti a nebyl jsem si jist, jestli budu mít co říct psychologům a všelijakým podobným lidem. Já, suchar, právník.  

Dlouze jsme to diskutovali s Kamilkou a vlastně i s mými syny. Hlavně s tím starším. Myšlenky mladšího jsou momentálně plně podřízeny pubertálním tématům a testování kvality vlasových gelů. Moje žena Kamilka bez mrknutí oka řekla, že mám jet, že by to byl hřích nevyužít. Synátor se mnou nejdřív probral souvislosti a také moje kompetence (Kamila šílela, že ty geny se fakt nezapřou, protože jsme jako vždycky stáli v kuchyni a zavazeli jí). Nakonec pokrčil rameny, řekl, že by jednoznačně jel, protože to téma je "pěkně žhavý" a odkráčel k počítači. Blíží se mu maturita a navzdory mému pocitu, že by si mohl vybrat perspektivnější obor, míří na práva. Občas se kvůli tomu pohádáme a Kamilka se směje, že by ji před pěti lety nenapadlo, že budu klukovi zakazovat práva. Učil se totiž tehdy fakt tragicky. 

A tak opatrně upíjím své lungo s mlékem. Procházím první listy prezentace s tématem ještě jednoduchým - letmou právní exkurzí a zvýrazněním legislativních opor pro rovné zacházení s rodiči při sporech o děti a do mozku mi jako promítané diapozivity naskakují obrázky z toho půlroku, kdy mne i s dětmi opustila první manželka.

Prostě jsem přišel z práce a dům byl prázdný. Na stole vzkaz, že děti uvidím v sobotu odpoledne a my dva se uvidíme u soudu. Nechápal jsem. Ještě včera jsem byl s Tobiáškem v bazéně, aby si maminka nenamočila vlasy. Danovi jsem vysvětloval matematiku. Ještě včera jsem dělal palačinky. Střih. Fotka z prvního setkání. Žena mi vysvětluje, že mne dávno nemiluje. Střih. Záběr na soudní síň a konec manželství. Střih. Exmanželka nakupuje a vesele se směje s mužem k němuž odešla. Střih. Kabinet Tobiášovy třídní učitelky. Kluk se neučí, mám prý prověřit v čem žije. Nechápu. Střih. Lichá sobota a děti v akvaparku. Střih, střih. Střih.

Vzpomínky se prudce střídají. Přinutím se vrátit se k prezentaci. Zdá se, že první část je připravena korektně. Zastavujeme a do kupé vpadá muž v obleku. Kravatu s nemoderním uzlem má trochu nakřivo, sako mu moc nesedí. Ale možná zrovna zhubl a ještě tomu nepřizpůsobil šatník. Zjevně se chystá komunikovat s každým, kdo s ním naváže vteřinový oční kontakt. K tomu funí a vrtí se. Prostě chce zaujmout. Zaberu se do druhé části a společenských východisek pro rovnocennost rodičů. Ošemetné téma.

Rok po rozvodu mi do života vstoupila Kamila. Spíš vtrhla. Potřebovala pomoc s transformací nějaké neziskovky, ale to nebylo moje téma. Nevím jak to udělala, snad ten lesk v očích nebo zhoupnutí boků, ale já jít to odkýval a začali jsme spolupracovat. A brzy i žít. Byla (a je) jako zjevení. Já racionální praktik, ona snílek. Já hodnotitel okolností, ona chápavá pozorovatelka světa. Přestěhovali jsme se do tak velkého domu, abychom se tam vešli my dva a taky moje i její děti. Jenže mé děti přišly na dlouho jen jednou. Vyspaly se ve svých postýlkách a pak začala jejich matka řádit jako hurikán.

A zase se mi v mozku roztáčí sada diapozitivů. Stěračová gesta matky mých dětí na sociálce. Ne, nedovolí jim stýkat se se mnou, nedovedu se o ně postarat a ta moje fuchtle už vůbec ne. Střih. Pozvánka k soudu, žádost o omezení styku a zvýšení výživného. Střih. Má žádost o široký styk. Střih. Kamila v sobotu oddává mou ex a jejího nového přítele. Doma se té ironické náhodě smějeme. Snad jí to do třetice vyjde. Střih. Trestní oznámení a obvinění ze stalkingu. Policie odkládá. Střih. Sociální pracovnice v údivu pokládá sluchátko - matka s ní odmítá komunikovat. Střih. Okresní soud rozhoduje o svěření dětí do střídavé péče. Jsme překvapeni vývojem věcí. Střih. Hubená Kamila s průsvitnou pletí unavená neustálým obviňováním.  Na malém městě se všechno roznese. Stříh. Exmanželka a děti u odvolacího soudu. Střih. Děti ke mně poprvé přicházejí na celé dva týdny. Střih. Objímají Kamilu. Stříh. Být právníkem v tomto případě není výhoda. Připad se opakovaně překládá, mění se soudci, sociálka. Podjatost, podjatost, podjatost. Můžu jen čekat.

Občas exmanželku vídám. Tatam je doba, kdy to byla půvabná a upravená ženská. Lidé z okolí mi donesou, že kluci žijí v neustálem řevu a nedostatku. Že jejich otčím je alkoholik. Kamila kýve, že teď jí řada věcí dává smysl.

Tobiáš se tragicky horší ve škole, na vysvědčení jsou čtyřky. Obvinění Kamily ze zneužívání Tobiáše policie rychle odloží, ale Kamila se s omluvou a pláčem odstěhuje. Zdá se, že nás ten vír stáhne všechny. V pátečním večeru zvoní telefon. Tobiáš. Chce ihned přijít ke mně. Pouštím ho do kuchyně, je krátce po desáté. Líčí mi konflikt s matkou a otčímem, slova se z něj najednou jen řinou, brečí. Nechce domů. Ukládám ho v pokoji, píšu jeho matce, volám Kamile. Chvilku mlčí do sluchátka a pak jen slyším "Nafoukej všem třem kola, příjdu v osm". Ráno vyjedeme na výlet, u oběda si dlouze povídáme. Tobiáš se rozhoduje vrátit k matce. Je tam brácha a ten se otčíma bojí ještě víc. Doslova cítím jak mi šediví vlasy, když ho vysazuji u domu.

V pondělí na sociálce pracovnice přiznává, že o konfliktech v rodině matky ví. Jsem vzteky bez sebe. A bezmocí. Tak proto ta mizérie ve škole. Proto Danovy noční můry. Do prdele, do prdele, do prdele. Doma se hrozně opiju a v noci volám Kamile. Přijíždí a celou noc mi naslouchá. Té noci zůstane navždy. 

Vstávám a odcházím na toaletu. Upravím si sako a váhám, co s tabletem. Muž naproti využije příležitost: "Ale děte pane, já vám to pohlídám, to se nemusíte bát. Já jsem Karel Procházka, ale klidně mi říkejte Karle. Mně všichni říkají Karle." Děkuji, pokládám tablet na stolek. Do Prahy je ještě hodina cesty. Tu už mi nejspíš Karel vyplní. Čistá toaleta mne potěší, mýdlo voní, letmo ověřím kvalitu oholení.

V zrcadle vidím Kamilku odhánějící Danovy noční můry. A její kolegyně ke kterým chodil Tobiáš na doučování. Scény před dveřmi, scény v zahradě, scény všude. Scény před kterými schovávám Kamilu jak můžu. Moc nemůžu. Jak chcete schovat ředitelku školy v malém městě? Všechno se dozví. Všichni ji najdou. Když se Tobiáš dostane na střední školu, je na sebe hrdý. Hlavně zažil úspěch a začal se učit. O prázdninách odjíždíme k příbuzným do Irska. Oba kluci do sebe sají angličtinu snad i ze vzduchu. Zírám. Na konci prázdnin příjde Tobiáš požádat, jestli by mohl přestoupit na jazykový gympl. Zíráme. Nemůže, ale může tam jít o rok později, když se bude učit a udělá přijímačky. Učil se. Šel. V polovině roku nevydržel konflikty s otčímem a přestěhoval se k nám.

Den před jeho nástupem na gympl jsme se s Kamilou vzali na ochozu minaretu v Lednici. Všichni svatebčani si tam museli poctivě vyšlapat s námi. Tobiáš bude maturovat. Danovy noční můry jsou pryč. V duchu děkuji doktorce Chvátalové, psycholožce, která se nebála s námi hledat cesty. Kdysi mi řekla, že má první žena byla typ nevhodný pro manželství. Fakt jsem to nepoznal. Pořád ji vidím mladou, nahou plavat v rybníce. Byla TAK plná života. Byl jí TAK plný svět, že kolem ní doslova jiskřil vzduch. 

Vracím se do kupé, beru do ruky tablet. Poslední část prezentace je věnovaná osobním názorům a zkušenostem. Snažím se v ní hlavně uchopit řešení péče o děti v případě konfliktu rodičů. Co je přínos pro děti a co už ne. Je to tak křehké. Tak subjektivní.

Karel zatřese rameny: "Pane, vy jste právník, co? Já vám něco povím, mně sebrali děti". Mlčím. Karel znejistí a ptá se, jestli mne to zajímá. Tak trochu zoufale souhlasím a rychle přelítnu očima poslední stránky prezentace. Na té poslední je poděkování paní doktorce. A Kamile.

"Řeknu vám, je to hrozná mafie, všichni jsou smluvení. Soudci, sociálka, advokáti, všichni. Hotová mafie. Ale to vy určitě víte, to musíte řešit denně. Angažujete se v rodinném právu? Nevypadáte na to. Vypadáte na někoho, kdo chystá firmám smlouvy na velké zakázky a tak...nejste součástí té mafe, nebo jste?"

Sedím bez hnutí: "Nejsem".

"Tak já vám to povím. Měl jsem tu ženu a děcka a normálně jsme fungovali, fakt. Chodil jsem do práce, nosil domů peníze, žena se starala o děcka. V tom já měl vždycky jasno. Doma musí být pořádek. A rodina má jenom jednu hlavu a to je chlap. Tak je to přirozené, ne? Jenom na chlapa je totiž spoleh. Nejsme křiváci a podrazáci jak ženský. No a ta moje najednou přišla, že ode mne odchází, že se se mnou nedá vydržet. A já to zjistil. Ona mi zanášela. Normálně s kámošem, no věřil byste tomu, Pane? To jasně, že to jí nemohlo projít. Zbil jsem ji, ale ne moc. Na tu pohotovost šla jen proto, aby mne naštvala. A taky jí to poradily ty feministky. Potřebovala se jen uklidnit a zas přijít na normální myšlenky, byla úplně hysterická a tu ruku měla v sádře úplně zbytečně. To bylo fakt nahraný. No a pak se chytla těch feministek a fakt dosáhla rozvodu. To byste nevěřil, rozvedli nás. Nesouhlasil jsem. Fakt jsem nesouhlasil. Neměla k tomu žádný důvod. Nechodil jsem do hospody. O děcka jsem se staral. Na úklid dohlidl. Rodina byla v cajku, fakt Pane. Všechno bych pro ni udělal. A teď jdu demonstrovat proti porušování lidských práv. Dyť já, pane, přišel o děcka! Já, Otec!"

Karel nechá větu vyznít v prostoru, žena sedící na sedadle u dveří ho užasle pozoruje a ani se nesnaží tvářit, že čte.

"Děcka jsem roky neviděl, cera prohlásila před slovutným soudem, že ke mně nechce. No zmanipulovaná jak hrom. Předtím mi každý večer přišla dát pusu na dobrou noc a nahlásit, co bylo ve škole. Hezký vztah jsme měli, to si pište, pane. Jsem na ni zavolal, at příjde k tátovi a přišla. Vždycky. Do minuty přede mnou stála a měla k Otci úctu. A najednou, že nechce. Ale prachy, prachy chtěli. Pane, soudil jsem se dva roky, ale platit na ně musím. I když je nevídám. I když nechovají žádnou úctu k Otci. Měl by se vrátit partiarchát a model plné poslušnosti žen. Je to historicky ověřené. Přečtěte si o tom něco, pane. Schválně."

Paní na vedlejším sedadla tiše žádá stewarda o přesazení, ale nakonec zůstává. Já mlčím a užasle pozoruji Karla.

"Obvinila mne, že jsem ji chtěl zabít, Pane, ta ženská je fakt od přírody blázen, já bych ji nezabil, každého života je škoda, já jí chtěl jen napravit hlavu. Ona byla do té doby jako manželka dobrá. Pěkně do kuchyně a k dětem, tam jí to pasovalo. Pořát vám to říkám. Patriarchát je lék pro společnost. Ne tady ta nesmyslná emancipace a feminismus. A nikdo v tomto státě nemůže krást otcům děti!"

Karel vítězně dokončil proslov a v dramatické pauze mi nechal místo pro vyjádření. Paní u dveří nás pozoruje s pootevřenými ústy. Balím tablet a mírně vyjadřuji nesouhlas. Karel rudne.

"Já jsem to věděl. Já jsem to o tobě věděl. Ty-patříš-kté-zkurvené-mafii, právníku!! I proti tobě budu protestovat."

Vlak vjel do nádraží, urovnal jsem si sako, před očima mi naskočily obrázky Tadeáše a Dana. Má vůbec smysl jít na nějaký seminář? Má smysl chtít hájit to naše bojovné pohlaví? Najednou si nejsem jist. V náprsní kapse mi zavrní mobil. Kamilka píše, že mi v zájmu všech dětí drží pěsti. Paní doktorka píše, že na semináři je nebývale vysoká účast a že se na mne těší.

Nadhodím si v ruce kufřík a vstoupím do metra. Karel jde protestovat. Já jdu diskutovat. A co je vlastně pravda? A kde je právo? 

 (po vzoru kolego blogerů - tento příběh se nestal. problém ale existuje.)