Bivak na houpačce

Aneb jak jsem si tak kus noci čekala na mužskýho, co se mi někam zatoulal. Přiznávám, stalo se mi to poprvé.

Míša na houpačce

Co na tom, že ten mužskej má čtyři pořádně chlupaté nohy. Co na tom, že jsem čekala na dva. Stejně se to stalo. 

Kocouři obvykle večer tvoří nedilnou součást gauče, někdy elegantně stočení na polštářích, někdy visící na opěradlech, někdy (nejlépe) libovolnou částí těla zabírající co největší plochu ležících notebooků, tabletů případně mobilů, ať už je jich doma v danou chvíli jakékoliv množství. Někdy ale posádku gauče netvoří. To tehdy, když svedou nelítostný boj o některé z oblíbených míst. Vítěz pak obsadí dobyté území a vyčerpáním usne. Poražený zůstává na dohled, to pro případ, že by se vytoužené místo uvolnilo - obsadil přece čestné druhé místo. 

I večer "V" to tak bylo. Na gauči jsem byla sama a přemýšlela, proč na mne ti chlupatí fešáci tak kašlou. Přiznejme, že jsem přemýšlela velmi zlehýnka a byla v klidu. Ale jen do okamžiku, než jsem si vzpomněla na vyprané prádlo a vystartovala k prádelně. Blížila se půlnoc, což je moje oblíbená doba běhu s košem k prádelním šňůrám. Ono by se to asi dalo dobře zdůvodnit vírou v očistnou sílu měsíčního svitu, ale skutečnost je daleko  jednodušší - na prádlo skoro pravidelně zapomínám. V klidu jsem třepala ručníky a utěrkami, když tu...

...mi padl pohled na dveře. Byly jen přivřené. A bylo jasno. Špatně jsem zamkla a v jednolitosti naší pevnosti vytvořila příležitost pro útěk. Úplně jsem ty kluky chlupatý viděla, jak na sebe jásavě mňoukají: "Brácho, zdrhej, fakt nás nikdo nevidí!". Vyběhla jsem do zahrady a na vteřinu naivně zadoufala, že kocourci spořádaně čekají u dveří. No, nečekali. A nebyli ani nikde v zahradě. Krve byste se ve mně nedořezali. Naši kocouři jsou šelmy postelní. A teď jsou sami kdovíkde. Pod višní v sousední zahradě se zaleskly oči. Posvítila jsem si tam. Ríša. Uf, aspoň jeden. Volám, lákám, Ríša nic. Zaváhala jsem. Zajít k sousedům? Blížila jsem se k višni a kocour se  rychle schoval do své oblíbené schovávačky pod lískové keře.  Zacouvala jsem zpátky v obavě, že by osamělou sousedku při pohledu na postavu pobíhající po zahradě mohl trefit šlak. Budu si na něj muset počkat, Ríša ostatně nikdy daleko neutíká. 

Vybavena mikinou, dekou, čelovkou a repelentem jsem znovu propátrala zahradu a usadila se na houpačce. Tak a mám to. Někdo po půlnoci čeká na manžela, co si před zprávami odskočil "na jedno". Někdo na teenagera, který se měl z rande vrátit do desíti. Já se zlehka pohupuju na lavičce a trhnu hrůzou o ztraceného kocoura. Jedním jsem si jista. Jestli se vrátí, nedostane se zpátky na zahradu. To totiž neumí.

Maluju si katastrofické i lehce komické scénáře. Třeba ranní telefon: "Ahoj, šéfe, dneska nepříjdu na jednání, neb mi v no

ci utekl kocour a netuším, kde je. Že je to svolané už měsíc? No já vím, ale on to asi nevěděl." Začalo mi být zima, hodiny se přehouply přes jednu, Ríša leží u sousedů v pivoňkovém keři, Míša nikde. Usoudila jsem, že pokud se vrátí, bude to kolem páté ranní. To už by mohl mít hlad. Zrovna, když jsem se vracela na svou externí pozorovatelnu s temohrnkem čaje a připadala jsi jako noční táborová hlídka, ozvalo se za plotem zamňoukání. Kájínek, Míša si volal z lavičky, že už je tady a: "Jani, hele,  hoď mi sem klíče", nebo co to v tom mňoukání bylo. Pustila jsem lumpa domů, upaloval celý spokojený a mířil si to rovnou k misce. Pod pivoňkou se cosi zavrtělo a líným krokem přišel i druhý uprchlík a nad granulemi šťouchal do bráchy. Tušila jsem v tom: "Hele, Rambo, kašli na ty granule. No kdes byl? A jaký to tam bylo?"

S úsměvem jsem sbalila vybavení své (vy)hlídkové věže, dvakrát zalomcovala klikou od prádelny a šla si lehnout. Vynadám jim až ráno. A budou muset dvacetkrát naškrábat drápkem, že utíkat se nesmí. 

Ráno se mi motali kolem nohou, když jsem jim chystala dlabanec do misek, jakoby nic. Oči jako světýlka, uši pečlivě srolované, aby neslyšeli ani slovo z mého výchovného proslovu. Když jsem odcházela do práce, byli už nalepení na dveřích a hypnotizovali kliku. Ne, milánkové, zázraky se prostě dějí jen tu a tam. Příště zas pěkně se mnou a za světla.