Levandulová Kamila

Kamila je učitelka. Dnes už "ve výslužbě". A mohla by být nejen levanulová, ale taky koprová, jahodová, ibišková, oleandrová, ostružinová nebo mátová. Nebo klidně bramborová. Patří k ní všechno, co roste. Dnes mi ale voní ruce kytkou její levandule.

http://www.canadatop.com/article/Garden

Ocitnout se v Kamilině domě a na zahradě je jako vstoupit do světa složeného z příběhů. Kytky mají své příběhy, kameny mají své příběhy, prostor i čas je mozaikou setkávání s lidmi a s místy. Kamila ráda povídá a hodně povídá. Není to ale takové to tlachání, které vám prošumí kolem hlavy. Kamila se slovy dotýká života a ať chcete nebo nechcete, dotkne se i vás.

Se svým mužem žije v domě na moravské vesnici. Všechny tam znají a všichni znají je. Jejich dům je plný knih a fotek. A center má hned několik. Několik velkých stolů kam se všichni vejdou. Děti. Vnoučata. Příbuzní i nepříbuzní. Za naše setkání může rodinný propletenec tak složitý, že by si zasloužil  samostatný graf. A podle "obvyklých zvyklostí" jsme vlastně "antipříbuzní". Kamila to neřeší. Má nás ráda její milovaná vnučka. Tak nás přijala bez výhrad a u velkého stolu udělala místo, nabídla pozornost a podporu.

Okouzlily mne její kytky i její příběhy. Fotoalba z cest s vnoučaty po celé Evropě. A z každé cesty je kámen. A   taky ty rostliny. Vozí si je z cest, ví, kde je ustřihla nebo utrhla, ví jak kořenily, jak dlouho rostou a dál je množí a rozdává. Když jsem obdivovala jejich množství, jen se usmála a řekla, že kytkám vděčí za mnohé. Hlavně za náplň dní po odchodu do penze. Nezastaví se, neposedí, nepostojí a šíří kolem sebe pohádkovou energii. Zahrada je plná zákoutí, kde stojí za to posedět nebo postát. Na zdech a předělech visí zrcadla, protože zrcadlo nesmí nikdo rozbít - přineslo by to neštěstí. Tak ho může rozbít vítr, ne člověk. Když sedíte v  Kamilině květinovém  světě za zrcadlem u hrnku kafe, bezděčně vyhlížíte bílého králíka. Pod beztrnou ostružinou spokojeně spí kočka, pod stolem pes. Oba nalezenci, jako všichni jejich zvířecí předchůdci. Kytek je plný i dnes už nepoužívaný bazén, kam se dřív chodily cachtat děti z půlky vesnice. Proto ho ostatně postavili. Pro své děti, pro svá vnoučata. A samozřejmě taky pro jejich kamarády. Kamila je všechny zná. Všechny učila. 

Odvezla jsem si obrovský květák, náruč kopru, kytku levandule a spoustu květináčů s kytkami. Každá má svůj příběh. Ještě mi prý namnoží fuchsie - má je nádherné. A je pro ni samozřejmé, že ještě přijedeme. Ještě nám toho tolik neukázala. A u jejího stolu je přece místo i pro nás.

Kytičky levandule se suší na okenních klikách, k hrnečku kávy máme báječnou Kamilinu trubičku.

Setkání s některými lidmi je jako sklenka kouzelného lektvaru životní energie. 

Jasně, Kamilo. Pro ty fuchsie si určitě přijedu. A ráda.