Tucet francouzských dní - LYON (fotoreportáž)

Dovolená. Pár dní vytržených z běžného rytmu každodennosti. Ta naše letošní, za kterou se teď   s potěšením ohlížím, nás vedla Přes Německo a Švýcarsko do Francie a pak přes Monako a Itálii zase pěkně zpátky domů. 

Z Vézelay jsem odjížděla nerada. Ale... taková už je dovolená. A nás vedla dál. Zastavili jsme se v ještě burgundském Avalonu a tam (óóó, ano, přiznávám, bylo to u jídla) přemýšleli, kde přespíme. Vyhrál Lyon. A tak jsme spali ve "středovýchodní" Francii. Je centrální částí aglomerace Lyon. Město samotné má asi půl milionu obyvatel, celá aglomerace už pak má obyvatel milion a třičtvrtě. 

Našli jsme si spinkání v centru města, což bylo skvělé, protože jsme mohli všude pěšky a šílené, protože jsme tam museli dojet a zaparkovat. Za ten čas dovolené se z nás všech stali znalci podzemních parkovišť. Jsou totiž všude. Když jsme na jednom takovém opustili Boženku (naše auto), vyšli jsme....v Praze přímo Na příkopech. Lyon mi totiž až neskutečně připomínal Prahu. Padlo na mne až dětské nadšení a chtělo se mi do víru velkoměsta. Ubytovali jsme se v hotelu s pokojíčky menšími než malými a chodbičkami křivolakými a vyrazili ven jen tak naslepo. Že se jen tak trošku porozhlédneme. No...

...jen jsme vyšli, bylo jasné, jaký je náš směr. Nad hlučícími, žijícími ulicemi se tyčila, vznášela, lákala a volala na nás katedrála Notre-Dame de la Fourviere. Aniž bychom v této chvíli tušili, kam se vydáváme (on ani Lyon nebyl v plánu), vyrazili jsme k němu. Tedy já jsem vyrazila, nadšená městem, můj muž se stoicismem sobě vlastním pochopil, že prostě půjdu, protože hlavou už jsem na kopci a naši přátelé ( v kompletní osádce jsme byli čtyři) si to zas nemohli nechat ujít a tak jsme mířili ke kopci a na kopec k zářivému, impozantnímu chrámu.

Cesta se stáčela v serpentinách a vedla nás kolem domů a správních budov, ale taky třeba kolem takto krásného "vodopádu", který modře svítil do daleka. V té chvíli bylo všechno ryzí citovka, ale při nočním studiu jsme zjistili, že jsme se ocitli (mimo jiné) ve městě světla, kde dovedou se světlem zacházet každodenně, ale můžete se tady taky v prosinci stavit na čtyřdenních Slavnostech světel. To město doslova barevně ožije, mohu-li posoudit podle fotek. To ale večer ještě netušíme....

...a dokonce ani netušíme, co je tenhle impozantní chrám zač. Nestíháme se ani na rychlovečku zeptat internetu, protože je 21:50 a na bráně je napsáno, že se za deset minut zavírá. I tak se zastavíme a zakláníme hlavy. Katedrála je obrovská a i tady je hra světel dokonalá. 

Obíháme ji ze všech stran, kde je to možné a stihnutelné, krátce se zastavíme na vyhlídce na město a pak už nás zodpovědná ostraha vyžene. Jsme plní dojmů, jak jinak. Katedrála rozmařile rozhazuje na všechny strany svou velkolepost. 

A když míříme dolů, zjistíme, že jsme na fakt dobré adrese. Kde jinde by tihle dva mohli bydlet než přímo naproti takovému chrámu, že?

Cesta dolů zase připomíná Prahu. Jen ty zámecké schody jsou prostě nekonečné a my soucitně sledujeme ty, kteří se po nich vydali nahoru. 

A doufám, že jste si všimli, že fotka je současně autoportrét, to abyste si nemysleli, že jsem fotočky jen tak postahovala odněkud z internetu. A na tom stínu vlevo dole mi to setsakramensky sluší, tak proč se nepochlubit. :-).

Pak už se vracíme do města, couráme uličkami, přecházíme po nábřežích řek přes mosty a lávky. Na fotce je zavěšená lávka pro pěší Saint Georges s originální konstrukcí. 

A že je to stavba pořádně jištěná je vidět na první pohled. Prvky technického řešení jsme fotili jako diví. Tady si to můžete ověřit na impozantním kotvení obrovských lan. Hned jsme si připadali nějak menší.

Večerní Lyon asi tuší, že jsme neabsolvovali teoretickou přípravu a tak nám zlomyslně nastrčí před nosy dopravní hlavolam. Nevíte, kudy se do té slepé jednosměrky vjíždí??

Do rána už se probouzíme "našprtaní" a u snídaně sdílíme, co jsme kdo načetli a objevili. Řešíme, jestli rovnou odjet nebo se ještě projít. Lyon je pro nás sice jen zastávka na přespání, ale mírně měníme plány a ještě vyrážíme do města. (I díky tomu ještě dneska zůstaneme hladoví a budeme z batohů tahat zbylá jablka a BeBe sušenky. Kulinářská linka plánovaná pro naši dovolenou zatím moc nefunguje.)

Už ale víme, že vstupujeme do prostoru starých Římanů, kteří město založili roku 43 před Kristem, že to bylo správní centrum Galie a narodil se tady třeba císař Claudius. Historická zkušenost města je plná zvratů, vzletů i pádů a donedávna to bylo město zejména průmyslové. Pak se jeho centrum dostalo na Seznam UNESCO a Lyoňané se do toho pořádně obuli. Historická část města se 22 mosty prošla řadou rekonstrukcí, objevily se nové, moderní prvky, které se s historií proplétají na každém kroku, do všech možných, i sebecennějších budov, jsou vestavěny výtahy (safra, proč to u nás nejde??). No a s odkazem na bratry Lumiérovy, kteří tady žili, oblékli město do světla.

Tohoto krotitele holubů jsme potkali hned na začátku procházky. Holubi se k němu slétali bez jakékoliv bázně. Taky Vám to připomnělo scénu s holubí dámou z filmu Sám doma?

Taky o katedrále Notre Dame-de-Fourviére, ke které jsme tentokrát vyjeli lanovkou (a zase jsme u té Prahy a já srovnávám s Petřínem) už víme aspoň to,že je to geniální ukázka  francouzské architektury 19. století a že se jí říká, to kvůli čtyřem věžím, obrácený slon. 

V katedrále byla právě mše a nesmělo se fotit. Usadili jsme se a koukali. Poprvé v životě mne napadlo, že se tady stavitelé dopustili velkoleposti až hříšně (paradox, já vím, katedrála) hýřivé. Zdobnost, zdobnost, zdobnost. A protože jsem nefotila, našla jsem fotogalerii, která vám to případně ukáže.

Když jsme si poseděli a pokochali se, sjeli jsme do místa, kde jsme si mysleli, že je krypta a on tam byl ještě jeden kostel. Byl skromnější, (i ta krypta se našla) ale i tak kouzelný. Kostel pod kostelem. Jak to lépe popsat. Chrámová loď ve sklepě? Rozhodně i do ní vedl výtah a já jen skřípala zuby, že u nás by se památkáři pominuli, kdyby se posunula byť i jediná historická cihla ku prospěchu současných lidí. Ach jo...

Ještě jsme se zastavili na vyhlídce a hledali, kdepak je asi budova opery ke které jsme se ještě chystali, na mapě vybrali trasu kolem zajímavých budov a klikatou stezičkou se vrátili ke "své" garáži.

Boženka tam na nás poklidně čekala, tak jsme vyrazili dál a sunuli se nejen v prostoru, ale tak trochu i v čase. Za starými Římany. Ale o tom zas někdy, až roztřídím další fotky :-).

Jestli jste zatím neměli čas, tady je odkaz na fotopovídání o Vézelay. 

1. díl - Tucet francouzských dní - VÉZELAY