Maceší blog - Alexia. Pomátl ses, státe II ?

Alexia. Holčička, která se ocitla na půl roku v krizovém centru. Je jí jedenáct, měla by dychtívě čekat na dopis z Bradavic. Růst do mladé slečny. A největší maléry by se měly odehrávat kvůli plesnivějící svačině v aktovce. 

Už jsem o ní psala jednou. Když jsem objevila její příběh a nechala internet, aby na mne vyklopil dostupné informace, stydla mi krev v žílách. Nejen proto, že jsem matka, ale i proto, že žiji dlouhý, neuvěřitelný příběh soudního sporu o děti. V roli otce je můj současný manžel. Vím tedy z blízka, co opatrovnický systém umí. A ať se na to dívám z které strany chci, pořád mi vychází jedno. Systém je u nás špatný, špatný a do třetice špatný. Přidejme k tomu zdivočelá média a obrázek současného světa se z barevného změní na šedivě černý.

Ale zpátky k Alexii.  Naposledy. K jejímu příběhu se v závěru loňského a na začátku letošního roku věnovala média. No, média. Převážně bulvár v čele s Bleskem, který  její životní štrapáci přinášel v několika článcích veřejnosti. To, co zveřejňoval se šířilo. Ke cti solidnějších (chci věřit, že jsou) serverů přičítám to, že o Alex moc nepsala a s informacemi téměř nepracovala. Zato Blesk řádil a měl  informací přehršle. Texty byly bohatě doplněné fotografiemi celé rodiny Alexie, její matky, babičky, sourozenců, jejího bytu, vánočního stromečku, několika videi. V neposlední řadě lze najít i části rozsudku, jímž se jedenáctiletá holčička umísťuje rozhodnutím krajského soudu do péče krizového centra v Brně. Na půl roku. Pokud by vás to téma zajímalo, odkaz na předchozí článek nabízím zde a  na konci tohoto textu. 

Pro rámcovou orientaci neznalého čtenáře by ale mělo stačit to, že Alexia je dcera rodičů, kteří jsou ve velmi, velmi ostrém sporu, který probíhá celou řadu let. Minimálně sedm. Když byly holčičce tři či čtyři roky, matka otce obvinila z týrání a znásilnění, ten si pobyl 6 měsíců ve vazbě a následně se z Brna  vrátil do Prešova, kde rodina původně žila. Alex s matkou a sourozenci v Brně zůstala. Je ze čtyř dětí (úplně jsem nepochopila, kolik je starších a kolik mladších, protože na vánočních fotkách je dětí celkem pět). Každé z dětí má svého otce.  Ten její  se vrátil ke své první manželce, s níž má dva syny - starší nevlastní bratry holčičky. O to, kdo bude mít dceru v péči se rodiče soudí, přičemž matka neumožňuje otci kontakt s dcerou s tím, že se dcera otce bojí, protože si pamatuje jeho násilnické chování. 

Ani v tomto textu se nechci vyjadřovat k tomu, který z rodičů co způsobil a zůstanu se držet v rovině toho, co dopustil a způsobil přístup našeho opatrovnického systému. Jen trochu doplním a rozšířím informace a přidám pár postřehů z toho, jak jsme zvyklí nekriticky přijímat informace z médií a často se jimi necháváme vodit jako na pověstné vařené nudli. Je to tak, tak snadné.

Už jsem psala, že na přelomu roku nám média vytvořila jednoznačný obraz. Alex je proti své vůli a proti všemu zdravému rozumu trestána za chyby rodičů umístěním do krizového centra, kde se má "naučit milovat svého otce /odkaz na článek/ ".  Pouhá myšlenka na setkání s otcem dívku trápí, protože její otec je násilník. Matka a sourozenci trpí. Tolik popis a vlastně i jeden rozměr pravdy. Tedy ta pravda, které věří Alex. To, co jako realitu vnímá také nemalá část veřejnosti. Ta se převážně staví na stranu matky, což je patrné z diskusí u jednotlivých článků. Ano, zcela úmyslně píši, že na stranu matky, nikoliv na stranu dítěte. Protože právě tak to je.  A média z tématu ždímají, co se dá. Vždyť otec neposlal dcerce k vánocům žádný dárek /odkaz na článek/ a toto jeho chování je šokující. Odborníci jsou zděšení /odkaz na článek/, protože soud zachází s Alexií jako s věcí. Klára Samková říká, že je to, jakoby otec dítěti zlomil nohu /odkaz na článek/. Další známá advokátka Jana Zwyrtek Hamplová zase píše o tom, že soud nařizuje týrání dítěte /odkaz na článek/. Připouští sice, že nezná obsah spisu, věří ale, že to nevadí. Že postačí být máma a normálně uvažující člověk. A tak bychom mohli pokračovat. 

V celé té informační smršti zcela chybí jedno. Vyjádření otce. Ten komunikovat odmítá, nepovolil ani zveřejnit své jméno, nedovolil zveřejnění tváře svojí dcery, která má právě díky jeho nesouhlasu na fotkách pásek přes oči a na videích je její obličej rozostřený. 

Že bych si zasloužila řádné školení o bulváru a jeho věrohodnosti? Že se patlám v článcích z Blesku, kterému nikdo nevěří? No, tak se podívejte na texty známých advokátek. Ani ony neměly jiné zdroje informací.  Ale kdyby se začetly, možná (samozřejmě jen možná) by je mohly některé situace zaujmout.

Jakto, že ve videovyjádření /odkaz na článek, v němž je video s čteným vyjádření matky o délce cca 4 minut/ matka tvrdí, že otce viděla naposledy u odvolacího soudu, když podle rozsudku u soudu osobně nebyla /odkaz na část zveřejněného rozsudku, který se na veřejnosti objevil den po svém doručení/? 

A pro mne nejnepochopitelnější věc. Jakto, že se ve videorozhovoru s neviditelným reportérem Blesku vyjadřuje k věci sama Alexie? /odkaz na článek, jehož součástí je dvouminutové video/. Alex v závěru rozhovoru říká, že když jí bylo 6 nebo 7 let byla svědkem toho, jak její otec hodil matkou o zeď. Proto se ho bojí. Toto video soudí snad všichni včetně mne. V diskusích jsem narazila na názory, že je pochopitelné, že dítě s takovou zkušeností k otci nechce. Ale nezaznamenala jsem žádný, který by soudil to, že takové video bylo vůbec natočeno a zveřejněno. Kdo to umožnil a dovolil? Jak je to možné? Není snad právě toto týrání dítěte? Veřejné? (A teď jsi kde, státe?)

Nezaznamenala jsem  taky ani jedinou poznámku o tom, že Alexii je 11 let. 6 nebo 7 jí tedy bylo někdy v roce 2015. Ale zásadní střet, po němž byl otec vzat do vazby se odehrál v roce 2012 a Alex byly tehdy zhruba 3 roky.  A tak bychom mohli pokračovat ještě pár odstavců. Ale protože nejsme v pohádce o kohoutkovi a slepičce, vraťme se k podstatě.

Naprosto souhlasím s tím, že umístění dítěte v krizovém centru je naprosto za hranicí jakéhokoliv zdravého rozumu. Ale jak je možné, že dojemné fotky děvčátka a jeho šťastné rodiny (byť ona není pro cizí lidi k poznání) zaplavovaly několik dní internet? Jakto, že je možné ji takto do slova a do písmene stavět na mediální jeviště, na oči celé zemi? Kdo to inicioval, odsouhlasil, kdo fotil, kdo dovolil zveřejnění? Jak je vůbec možné, že se to stalo? Co sourozenci dívky, jejichž obličeje teď všichni znají a znát budou? Internet nezapomíná.

Ale zejména se ptám na to základní. Jak je možné, že celý spor se táhne naprosto neuvěřitelných 7 let, tedy asi dvě třetiny z celé délky života děvčátka? Dlouhých, naprosto nenapravitelných a nevratných sedm let? Jak to, že odborníci soustředěnou prací neměli o tom, jací jsou rodiče jasno do (řekněme) 6 měsíců, nerozhodli o tom, co bude pro děvčátko dobré (když už toho rodiče nebyli schopni) a ve zbylém čas nedohlíželi na to, aby rozhodnutí bylo dodržováno a nevěnovali péči Alex? Měli by na to dlouhých 6 let a 6 měsíců. Dneska by dítě žilo nejspíš ve stabilním světě a tenhle text by vůbec nevznikl.

A jak celou tuhle kauzu pro zatím zakončil Blesk, který má (kde ho asi vzal) k dispozici celý rozsudek? Nakonec označuje dívku za chudáka trpícího rozvodovou válkou rodičů /odkaz na článek z 15. ledna, tedy až po 8 dnech od okamžiku, kdy rozsudek získal/. V textu výrazně "obrací" a píše o tom, že dle rozsudku selhala matka, oba rodiče přitom s umístěním dcery do krizového zařízení souhlasili, matka dále nesouhlasila s přesunem dcery k otci. Nařízený styk (asistovaný) s dcerou matka neumožňovala, otec jezdil z Prešova zbytečně. Matka pak tvrdí, že dceru vždy připraví v tom smyslu, že ji obleče, ale dcera jít nikam nechce a otec se ani nesnaží s ní navázat kontakt, jen si ji natáčí na video a klade jí nepříjemné otázky. Zdroj k takovému videu zde ale poskytnout nedokážu, nepodařilo se mi žádné najít. Soud označuje vztah rodičů za silně problematický, výrazněji kritizuje matku, která dle jeho vyjádření může za současný psychický stav dcery. Otce popisuje jako stabilního, ochotného podřídit stykům s dcerou vše. Jako člověka, který nechyběl ani u jednoho plánovaného kontaktu, ani u jednoho soudu. I z hodnocení znalců vychází otec (na rozdíl od matky) jako zralá osobnost.  

Jenže happy end se nekoná a žádný konec by jím snad už ani nemohl být. Ať už je pravda kde chce, Alexia je, aniž bych jakkoliv snižovala význam toho, že se mají rodiče dohodnout, zejména obětí nekonečného soudního sporu, který pečlivě zkoumá kdejaká skutečná i domnělá práva toho, kdo si o zkoumání řekne, aniž by se v tom zkoumavém víru stihl zabývat dětským životem samotným. 

Sedm naprosto neuvěřitelných let v jejichž závěru dívka usíná v cizím prostředí a neví, čí je. Možná se jí právě bortí jistoty, ať už jsou jakékoliv. Zajímá tohle vůbec někoho?

Sedm let, během nichž se Alexia průběžně ujišťovala, že její otec je gauner, který mlátil maminku (a třeba se to i stalo a třeba ne), že je to člověk, který ji nechce vidět, nechce na ni platit, nejezdí za ní, neposílá jí dárky ani dopisy. 

Sedm let, v jejichž závěru veřejnost ví, že otec je gauner a násilník, který svému dítěti nevěnuje sebemenší pozornost a naprosto chápe matku, že nechce dceru takovému otci svěřit.

Sedm let v nichž se kola směřování ke spravedlnosti točila pomalu a zastavila se u zcela bizarního závěru. A točí se dál - příběh pokračuje. Podle stejného zdroje matka Alexie Ajka nejspíš právě prochází dalším rozvodovým řízením, soudní spor je obdobně náročný a matka znovu brání jinému otci v kontaktu s dítětem.

Jak je tohle vůbec možné? A co jiného by měl stát dělat rychle, než chránit děti? Kdo teď Alex, které se téměř jistě hroutí svět, pomůže? Kdo pomůže její mladší sestře? A víte, co si myslím? Že všichni ti, kdo postupně vkládali do spisu lejstro po lejstru naprosto v klidu odcházejí z práce a klidně spí. Ostatně, jednotlivcům se nelze nijak divit, mají své dílčí úkoly. Ale to tou absurdností celého systému nepohne nic? Ani jedenáctiletá Alexia, hrdinka proti svojí vůli?

-----

Dostalo mne to.

Protože dodnes vlastně nevím, který okamžik pro opuštění dítěte je ten správný. Dostalo mne to, protože "mediální obraz" mého muže by mohl vypadat velmi podobně. I on procházel a prochází vleklým sporem o své děti a rozdíl je jen jediný. Jeho vztah k dětem byl dlouho zachovaný, a to tak dobře, že v jednom období obě děti žily u nás, protože o to svého otce samy přišly požádat. Vidím to jako dneska. Nevzpomínám na tu dobu nijak ráda. Byli jsme všichni pod neustálým tlakem a ačkoliv z počátku vnímali naději, že pomalu, velmi pomalu reagující systém je sice nepružný, ale situaci dětí poměrně věcně hodnotí, brzy jsme zjistili, že je zcela nevyzpytatelný a že hledání spravedlnosti pro děti je prázdným pojmem. I "naše" děti jsou celkem čtyři a mají dva otce. Příběhy dvou dospělých už se vyvíjejí samostatně, třetí dospělé studuje a pro systém je zcela neviditelné, čtvrté se k dospělosti postupně přibližuje. 

Právě to čtvrté je tím, které taky stálo uprostřed pomyslného křídového kruhu rodičovského sporu a dokud se otcovy ruky samo drželo, věnoval mu plnou pozornost a strpěl (všichni jsme strpěli) v minulém textu zmiňovanou nekonečnou zátěž. Vlastně to ani nešlo jinak. Dítě se drželo za tu otcovskou ruku. Pak se najednou pustilo. Prudce, nečekaně, možná nedomyslelo, co to způsobí. Dodnes vlastně nevíme, jestli v té krátké, extrémně vypjaté době otec dítě propustil nebo opustil. Nejspíš se to ani nikdy nedozvíme. Nebo až tehdy, až si to budou všichni potřebovat "vyříkat" Těmi všemi myslím otce a jeho dvě děti. Sourozence postavené proti sobě. Nikoliv otcem, ale státem. Ne, nepřeháním. Právě on totiž dětem měří naprosto odlišným metrem. Ale o tom jindy.

A otec? Jeho mediální obraz by mohl být vcelku podobný tajemnému otci z Prešova a do jisté (naštěstí nevýznamnější a pouze místní) míry takový i je. Ani on neposílá dítěti dárky ani pohlednice. V roce 2019 ho viděl jednou na pouhých několik desítek minut. Jenže kdybyste se ponořili pod hladinu tohoto příběhu, změní se. Vrtíte hlavou? Hrůza? Nemohu než souhlasit. Hrůza. Stále ještě žijeme v hrůze bez konce. A po nás v ní budou žít další a další tak dlouho, dokud bude stát zajímat všechno jiné než práva dětí na rozumné dětství.

A tak je tady maceší blog. Možná mohu popisem našich zkušeností přimět (třeba i pouhé jednotky lidí) k zastavení se a snaze přemýšlet bez stereotypů a bez nálepek. Nebo se o to alespoň musím pokusit.

----

A závěrem rekapitulace základních principů:

1) Za život svých dětí jsou zodpovědní především jejich rodiče. Oni mají udělat vše proto, aby dětem bylo na světě co nejlépe. Stát může jejich spor moderovat tím, že jim dá přesná a dobrá pravidla. Taková, která jim pomohou zaměřit se na dítě ve vypjaté, emocemi prosycené době rozchodu a pak spravedlivě dohlédne na to, aby byla dodržována. Tam, kde jeden nebo oba rodiče selhávají pak musí  reagovat rychle, věcně a v zájmu dítěte. 

2) Rozhodně nehodlám stavět na pomyslný pranýř konkrétní úředníky a soudce. Jsou "jen" kolečky v nefunkčním soukolí, zasypaní papíry, kontrolami, vědomi si nestability celého systému ve kterém jejich osobní zaujetí a nasazení nehraje nijak velkou roli. Docela často je snad i chápu. Celý systém je ale prostě malér. O to větší, že život dítěte jednoduše není ukradené auto. Každým dnem je kousek jeho života pryč a během dlouhého sporu může klidně zmizet rodičům a zejména samo sobě. Jako Alex.

3) I nyní si dovoluji své trpělivé čtenáře požádat o slušnost v diskusi. Tohle téma si ji zaslouží. 

----------------

Odkazy na zdrojové články jsou přímo v textu. Odkaz na předchozí blog pak zde:

https://majova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=742334 - Maceší blog - Alexia. Pomátl ses, státe?