Jdi. A tanči.
Taneční. Ten nápad vyslovil můj (tehdy ještě ne) manžel krátce po tom, co mi infiltroval do života. (Ne, on se fakt nepřistěhoval, on prostě nepozorovaně prolnul zdánlivě pevným ochranným valem vybudovaným kolem mého domova.)
Nemusel mi říkat dvakrát. Měla jsem sice jisté pochybnosti o tom, jestli si pamatuji aspoň mazurku, jestli mi těch deset let samostatnosti vůbec dovolí nechat si pomoci do kabátu a zavěsit se do mužské paže. Měla jsem jisté pochybnosti o tom, jestli ještě rozeznám tango od samby a jestli se nevydám zatančit si vláčný waltz (ne, že bych si pamatovala, jak se to dělá) na hudbu řízné polky. Měla jsem pochybnosti, jestli nám to, že já jsem trpaslík a on obr nebude bránit v tom, abychom udělali podobně dlouhý krok.
Měla jsem jisté pochybnosti. A šli jsme do tanečních. Do stejných do jakých chodí středoškoláci, pak do pokročilejších a ještě pokročilejších. Ve své taneční "partě", která se mění jen mírně, trávíme osmou sezónu.
K otáčkám doprava a doleva přibyly postupně figury s tajuplnými názvy pod kterými je těžké si něco představit. Španělské paže, turecký ručník, vznosná korta, kuřecí chůze, dvojitý křížený bič, miláček. Třeba.
Těch osm let nás naučilo mnohé. Mezi jiným přišel nadhled, protože prostě nemusíme všechno umět hned a něco dokonce nemusíme umět vůbec. Užíváme si sdílení přítomného okamžiku, protože v době, kdy tančíme se na chvíli ztrácí všednodenní shon a soustředění na to, co potom ještě-nutně-musíme-stihnout. Na to co-jsme-zase-sakra-zapomněli předtím i na to, co-nám-komplikuje-život. Při tanci se čas i prostor soustředí na parket. Všechno, co vejde do hlavy je "teď a tady". Užíváme si soustředění jeden na druhého. Neřešíme, který z otců je nemocný, co zrovna potřebují děti nebo jestli půjdeme zítra konečně opravit ten plot. Pro taneční pár existují jen oni dva a hudba. Snad to ani jinak nejde.
Tanec je neuvěřitelně demokratický. Je jedno, kolik je nám let, jestli jsme malí, velcí, tlustí, tencí, jestli tančíme úplně nešikovně nebo se skoro vznášíme. Dokonce je vlastně jedno, jestli se trefíme do rytmu. Jakmile začnou hrát, vejdeme se na parket všichni. A na konci jsme všichni vítězové. I kdybychom tancovali na vozíčku. Známe páry lidí, a není jich málo, kteří začali tančit až jim odrostly děti a oni hledali, čím překonat onen obávaný "syndrom prázdného hnízda". A postupně jsme se dozvěděli i o párech v krizi, kterým tanec pomohl vrátit se do společného světa. Nedivím se. Léčí bolavé duše.
Snad ani nemusím zmiňovat to, že je to solidní "makačka" a jestli jste jako my nesoutěživí a naprosto nechápete, proč byste se měli honit za jakýmkoliv míčem nebo běhat až do úplného předběhnutí či přeběhnutí celého světa, tanec je docela fajn způsob, jak se udržet v kondici.
Před několika lety nám náš taneční mistr dopřál hodinu salsy. Když jsme si uzlovali nohy a zejména ruce v nepochopitelných otočkách, náramně jsme se bavili. A tehdy ještě ani zdaleka netušili, že tahle legrační hodina nezmizí v čase, ale stane se dveřmi k novým tanečním objevům.
Dneska je oba milujeme. Nespoutanou salsu, která se do Evropy zatoulala z Kuby. Taky emotivnější, pomalejší bachatu, která se houpavě přenesla nejspíš z Dominikánské republiky a poslední dobou pošilháváme po kizombě. Ta se pomalu přivlnila z Angoly a říká se, že je pro každého. Právě pro tu jemnou pomalost. My o ni vždycky někde jen tak cinkneme a zdvořile se s ní pozdravíme při zkoušení základního kroku. Ale kdo ví, třeba budu příště psát právě o ní. A třeba právě ona bude tancem, který nám zůstane i tehdy, až pro nás bude salsa k neuběhání.
Jsou to pro nás evropany trochu nezvyklé tance. Nepopírají, že vznikly v ulicích, že jsou pro všechny, že odrážejí život a zejména lásku. Ta sice k tanci patří neoddělitelně, ale v těchto je nějak přítomnější. Krásně. Tedy když se to umí.
Upřímně? Jsme nejspíš legrační pár. On velký a hranatý, já malá a (ehm...jak to říci) oblá. Často nevíme, jak si při složitých otočkách podávat ruce, protože já do výšin nad jeho hlavou skoro nedosáhnu a do očí si vidíme jen, když fakt hodně zakloním hlavu. A nevadí to. Tančíme. Rádi a šťastně. Vyrážíme učit se od dobrých lektorů, tu a tam objevíme nějakou párty, zažili jsme parádní taneční víkendy při kterých se pro denní výuku a noční tancování prostě nespí a taneční boty se skoro nezouvají.
A když už nemůžeme stát na nohou, prostě s úžasem zíráme na ty, kteří tančí s takovou lehkostí, jakoby se už tanečníky narodili a se kolem nich víří a jiskří vzduch.
A pak vstaneme a zasej jim to jdeme na parket "kazit". Tanci je totiž fakt jedno, jestli při něm vypadáte jako profíci, jako tanečníci na videu nebo...no...nebo jen třeba jako já.
V sobotu se zase chystáme, to se tančí na náměstí. A jindy jinde. U bazénu. V kavárně. V malých i velkých sálech. V teniskách, v lodičkách, v šatečkách i v džínách. V čemkoliv, co máte zrovna na sobě. A vždycky a všude je tanec čistá radost ze života. Život sám.
Máte se fajn, ale přece jen vám něco maličko (nebo i víc) chybí? Nebo přebývají starosti? Potřebujete rozptýlení? Potřebujete si odpočinout? Potřebujete cokoliv? Tančete.
Cítíš se sám a svět je čím dál nepochopitelnější? Prostě jdi. Tanči. Svět k tobě sám zvědavě přijde blíž.
Jana Majová
Stalker
Žijeme silný příběh. Je zcela pravdivý a žijeme ho tak dlouho, že jsme už přestali vyhlížet jeho konec. Devastuje nám každodenní život, mění naši realitu. Tak se žije, když si vás vyhlédne někdo, kdo se rozhodl vám ničit život.
Jana Majová
Marie Milá (Šípková)
Jak je ten svět pomíjivý, že? Už týden mi svítí v kalendáři, že máš dnes narozeniny. A Ty? Ty se teď odněkud z vyššího levelu samotného Bytí nejspíš s nadhledem usmíváš. Marie.
Jana Majová
Hodně štěstí, zdraví, hodně štěstí milý Davide...
David oslavil třicátiny. Slavil s velkou radostí a chutí. Cože si to, milý čtenáři tohoto necovidového blogu myslíš? Že na tom není nic divného? Že třicitka je před tebou nebo za tebou a jako... no a co? Život jde dál?
Jana Majová
FAQ pro holky u šicích strojů
Nemyslím teď nás, zkušené harcovnice. Myslím mladé ženy, často maminky na mateřské, které bůhvíkde vyštrachaly šicí stroje a sedly k nim. Mají můj respekt.
Jana Majová
Když peče celá zem, fandím.
Konečně vím, jak vám je. Vám všem, kdo jste soutěživí, fandíte hokeji, tenisu, házené, biatlonu, atletice, krasobruslení, čemukoliv. Protože já, nesoutěživá, jsem to neznala. Až teď. Teď se vší vervou fandím pekařům a cukrářům.
Další články autora |
Tři roky vězení. Soud Ferimu potvrdil trest za znásilnění, odvolání zamítl
Městský soud v Praze potvrdil tříletý trest bývalému poslanci Dominiku Ferimu. Za znásilnění a...
Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici
Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...
Takhle se mě dotýkal jen gynekolog. Fanynky PSG si stěžují na obtěžování
Mnoho žen si po úterním fotbalovém utkání mezi PSG a Barcelonou postěžovalo na obtěžování ze strany...
Školu neznaly, myly se v potoce. Živořící děti v Hluboké vysvobodili až strážníci
Otřesný případ odhalili strážníci z Hluboké nad Vltavou na Českobudějovicku. Při jedné z kontrol...
Rusové hlásí průlom fronty. Ukrajinská minela jim přihrála klíčové město
Premium Jako „den průlomů“ oslavují ruští vojenští blogeři pondělní události na doněcké frontě, kde se...
Pro mírové rozhovory s Ukrajinou nejsou důvody, řekl Kreml. Jednat odmítá i Kyjev
V současné době neexistují důvody pro mírové rozhovory mezi Ruskem a Ukrajinou, protože Kyjev...
KOMENTÁŘ: Jako figurky na šachovnici StB. Akce Skaut byla obří past na odboj
Premium Odboj, nebo provokace? Před pětasedmdesáti lety, v dubnu roku 1949, vrcholila u nás akce Skaut,...
Sociální nůžky se rozevírají. Češi chudnou, ač pracují, říká antropoložka
Minimální důstojná mzda pro rok 2023 činila 45 573 korun hrubého, vypočítala Platforma pro...
Precheza dostala novou pokutu za únik oxidu siřičitého, má zaplatit půl milionu
Přerovská chemička Precheza dostala za únik oxidu siřičitého do ovzduší v říjnu 2014 od České...
Zahrada 695 m2 Brno
Brno
2 969 000 Kč
- Počet článků 324
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 961x
Naprosto obyčejná ženská, jakých chodí po ulicích tisíce. Pozorovatelka světa a majitelka víry v lidskost.
Momentálně také zaujatá členka skupinky pohybující se kolem Davida. Mladého muže, kterého učinila vězněm ve vlastním těle svalová dystrofie a on se chce dělit o svůj příběh a zkušenosti.
Píšeme o tom i na facebooku: https://www.facebook.com/DavidAGenetickyGolias/
Jsem k nalezení na: jamajka117@gmail.cz.