Jak jsem se zamotala do dne vyplněného krásou. (povídání s fotkami)

Děsně dlouhé povídání o tom, jak se zhmotnil jeden sen a zrealizoval jeden plán. Plán přivést na jedno místo lidi, kteří se v rámci své profese zabývají lidskou krásou, propojit je mezi sebou a spojit je s ostatním lidmi. 

A to vše udělat ve Zlíně. Ve městě, které je sice krajské, ale přesto spíše malé, ve městě, kde se stále vyšudypřítomně vznáší odkaz Tomáše Bati. 

Ten plán se vylíhl v hlavě jedné vzácné dámy. Blanky Gajzurové. Povídala mi o něm kdysi, když mi sama nabídla pomoc s líčením tanečnic na benefiční akci - Čtení pro Davida. Spolupráce s ní byla perfektní a po ní jsme si už zůstaly na očích.

Když přišla s tím, že v dubnu zorganizuje veletrh na kterém se sejdou ti, kdo se profesionálně zabývají krásou, že chce, aby se setkali a pochopili, že společně jsou silnější, když mi přibližovala svoje představy uvědomila jsem si, jak blízký je mi její způsob myšlení. Jak věřím, že spojení lidských mozků a úsilí dokáže změnit svět. Ale taky to, že tenhle způsob myšlení považuji za idealistický a do jisté míry naivní. Funkční tak možná ve zdravotnictví nebo sociální sféře. Dobrá. Možná ještě v některých oblastech kultury. Ale v podnikání? Mezi kosmetičkami, kadeřnicemi, manikérkami a podobnými profesemi? Lidmi orientovanými na detail s troškou uměleckého talentu a tedy i rozháranosti? No...

A tak se ze mne stala zvědavá fanynka. Blance jsem slíbila, že Ženě Zlín upeču dort. A že tam budu. A jen tak mimochodem jsme jejímu malému veletrhu u kafe vymyslely název. Zrodila se "Žena Zlín". 

Zpovzdálí jsem sledovala přípravy, mírně se strachovala a občas podržela palce. Termín se blížil. V úterý posledního týdne mne Blanka svým telefonátem zastihla  právě nad pečením. Na organizaci akce se cosi zadrhlo a prý, jestli bych mohla v sobotu všechny provést celodenním programem. Upřímně jsem se rozesmála. Já, která lak na nehty rozezná od laku na lodě pouze podle velikosti balení? Netroufla jsem si a s omluvou odmítla. Jenže Blanka ještě týž den volala znovu. Nakažlivá ve svém optimismu a odzbrojující svou zvláštní, křehce působící tvrdohlavosti. Ve světě se občas dějí různě nepravděpodobné věci. Kozel se může stát zahradníkem a já moderátorkou dne zasvěceného kráse. 

A tak o něm mohu psát ze svého pohledu naivky, která se zlehka dotkla světa kouzelníků.

Co vám budu povídat. Od toho úterka jsem téměř nespala. Skládala si informace, texty, hledala a zapisovala významy prapodivných slov, které jsou v téhle "branži" užívaná stejně běžně jako v kuchyni vařečka. Galvanizace pleti, microblading, význam ekologických faktorů v kosmetice... jééééžišmarjááá...

Chvilku jsem snad i zalitovala, že jsem se nedala raději na něco jednoduššího. Třeba jsem mohla v Labutím jezeře tančit Odetu. Nebo vystudovat jadernou fyziku. Nebo tak něco.

A pak přišel den D. Jela jsem do Zlína s výtvarnicí Jitkou, jednou z těch, která se do "krásového" dne zapojovala představením svých originálních malovaných oděvů, šperků a šátků. 

Zlín. Parkujeme a opatrně vytahujeme ramínka s modely a s barevně zářícími štendry se hotelovou halou suneme k výtahům. Ještě dobrý. Ještě jsem stěhovák. Pak ale vstoupíme do sálu, Blanka pobíhá bosá a dolaďuje, co je potřeba. Seznamuji se se zvukařem, s fotografkou Evou, vítám s mnoha lidmi, kteří se mi okamžitě popletou. Mikrofony nefungují a pak fungují a pak zas nefungují. Dámy (a taky pánové) u jednotlivých stánečků vytahují své magické tajemnosti, začnu je obcházet a domlouvat, co o sobě jsou ochotni prozradit při krátkém rozhovoru. Někdo se těší, někdo si dělá poznámky, někdo panikaří. Nejvíc asi panikařím já a jsem ráda, že jsem po mamince podědila téměř dokonalé mimikry. Nikdo nic nepoznal. Mezi kosmetičkami, kadeřnicemi, lidmi "přes nehty" a "přes obočí" a "přes rašelinu" a "přes pedikůru". a přes mnohé další září vystavené obrazy a obrázky, kout s Jitčiným malováním. Na poslední chvíli na pokyn fotografky Evy měním bílou halenku za červenou. A je po plánované neviditelnosti. Tak nic. Ještě se porozhlédnu po sále, křehké růžové ladění mi znovu udělá radost. Blanka dá pokyn a jdeme na to.

A i toto povídání mohu doplnit fotkami. Většina z nich je klikací.

Kolem dam (a pánů) se začínají dít věci. Povídá se o tom, co krášlí, o tom, co hýčká, o tom, co pomáhá. Padá ze mne tréma, začínám si užívat příběhy lidí, Baví mne jejich zaujetí, hrdost na obor. Baví mě, že spolupracovat chtějí. A někteří přiznávají, že ještě neumí. Začínám vnímat, že tihle lidé to nemají snadné. Jsou tak zaměření na perfektní práci a detail, že nutně vnímají svět v neuvěřitelných podrobnostech. A já, která tu krásu zas tak moc neumím řešit pro ně musím být naprosto neorganizované stvoření z jiného světa. Měli se mnou neskutečnou trpělivost, jen vám to nemůžu moc ukázat, úzkostně vybírám fotky "nereklamní" a za těmi, z nichž pro mne nálada dne hodně září je jako na potvoru vždycky nějaké logo. 

Když jsem se zmínila o tom detailu tak rovnou přiznám, že nejvíc mne fascinovaly "obočářky". To vám je neuvěřitelná věda, kterou nejen mistrně ovládají, ale taky ji předváděly a intenzivně konzultovaly mezi sebou. (Jo, spolupráce začala.) Malovalo se, barvilo, tetovalo... metoda chloupková, pudrová, mikroblading...to všechno bylo prezentováno s trpělivostí a zaujetím na několika místech. Můj obdiv má každá z modelek, která na sobě nechá něco ukázat. Vím, že bych to nezvládla. To budu raději lítat celý den s těmi svými mikrofony.

Pro organizátorku a "náčelnici" Blanku rozhodně krása není jen to, co si na sebe namažeme a namalujeme, ale je to zejména zdraví a pozitivní ladění. A tak den doplnila přednáška o zdravé oběhové soustavě a cévách.

A taky zdravé jídlo. Nejen, že hezky vypadalo, ale taky opravdu skvěle chutnalo, pokud mohu posoudit podle několika svých ochutnávkových zastávek u pultu, kam stále přibývalo další a další zajímavé papaní. 

Den plynul v zaujetí...

...prezentacích umění účastníků...

a trpělivém čekání dam, které se na místě staly modelkami...

...nebo třeba ve výhrách v bohaté tombole. Vyhrávaly se nejen věci (samozřejmě kosmetické), které si mohli účastníci odnést, ale také vlastní proměny. Výherkyně tak odcházely učesané a nalíčené a namasírované. A spokojené. 

A upřímně - já byla moc ráda, že se mne tombola netýká. Kdyby mi v tom velkém prostoru měl někdo veřejně byť jen namalovat řasy, snad bych to ta introvertní část mne ani nepřežila. Ale dámy si užívaly.

Ostatně v tombole nevyhrávali jenom velcí, ale i úplně malí. Mimochodem, na téhle fotce se o mikrofon s malou, krásnou výherkyní v tombole dělí právě organizátorka akce Blanka Gajzurová.

A když už ji tady máme. S potěšením odtajním i další tvář - milou fotografku Evu, která je spoluautorkou tohoto povídání a právě díky ní si můžete nejen číst, ale máte se i na co dívat. (Děkuji, Evo.)

Mimochodem. Je málo příležitostí k tomu, abychom na fotce viděli fotografa. Tuhle sem ale dát prostě musím. Jediná není vyfocená Evou, ale fotil ji můj manžel. Prostě fotil, jak jeden fotograf fotí druhého fotografa, který fotí, jak Jitka maluje...no čert aby se v tom popisu vyznal, že?

Chvilka s přehlídkou autorských malovaných oděvů Jitky Jarmarové rozvířila v sále vše. Jitka originálně pojala nejen své modely, ale i přehlídku samotnou. Mezi modely a modelky zapojila ty, kdo přišli na akci a měli chuť a odvahu stát se na chvilku hvězdami přehlídkových mol. Nevadilo vůbec, že jsou to taková naše "molíčka". Všichni  jsme tedy nejen prohlíželi kouzelné kousky oblečení, šátky a šperky, ale taky fandili modelům a modelkám. 

A to by bylo, aby Jitčiny modely neuměl excelentně vynést její manžel (a rozený šoumen) Libor.

Když jsem viděla kráčet v jednom z modelů tuhle půvabnou mladou dámu, musela jsem se usmát. Zastupovala na místě jednu z firem a nechtěla a nechtěla mluvit do mikrofonu. Nakonec se (lk mému potěšení) odvážila a šlo jí to skvěle. Posléze si troufla i do "světa krátkého modelingu." Moc jí to slušelo.

Přehlídka přinesla pro mne překvapení nejpřekvapivější. Doteď sice netuším, jak se to Jitce povedlo, ale její košili si oblékl a na promenádu uprostřed sálu vyrazil Honza (má drahá větší polovice), který se nechal vytrhnout ze svého technického světa, který je (s touto jedinou výjimkou) na hony vzdálen jakékoliv marnivosti.

To, co se nosí ho obvykle jednoduše nezajímá. Hlavně aby mu v tom bylo teplo.

Tuhle fotku si nejspíš budu pečlivě schovávat. Bez ní by mi nejspíš nikdo nevěřil.

K dokonalému propojení účinkujících a návštěvníků pak přispěla Lucie. Dáma, která v Jitčině modelu prostě přišla už z domu.

Mimochodem, za dámami je maličko vidět jeden z obrazů, které měly svůj zvláštní rozměr a svou energií se dotýkal všech zúčastněných a každého jinak.

Byl to dlouhý den a utekl nám rychle. (Je to dlouhý blog a kdo jste dočetli až sem, máte u mne medaili z čokolády.) Končil zpěvem. Přijel za námi Tomáš Fuchs a zazpíval s energií a zaujetím nám všem.

A pak už se chýlil čas. Skládala jsem své poznámky, sledovala, jak se zvukaři ulevilo stejně jako mně, ještě si nechala rychle proběhnout hlavou den.

Balilo se a schovávaly se věci. Dojídalo se a dopíjelo. Ještě se diskutovalo a už se plánovalo. Fotografové využili toho, že z nás spadlo napětí a trošku jsme se začali vyblbovat a... zvěčnili i to.

 Pak už vše opravdu skončilo. Rozjeli a rozběhli jsme se do svých domovů, vymotali se z toho půvabného dne, který nás na pár skvělých hodin všechny spojil a mnohé z nás postavil do zcela nových rolí. Žena Zlín 2019 skončila. A mně je ještě dnes velkým potěšením a radostí, že jsem u toho mohla být. A tuším, že ročník 2020 už je v plánu. 

Mějte se všichni skvěle. A nejen ve dnech májových.