Za zábradlím

Vzbudil mne zvonek. Chvilku jsem si myslela, že se mi to zdá a schovala si uši Bobíškem. Bobíšek je protistrachový plyšák, ale zvonek zvonil znovu. Jen tak cinknul. A tak jsem si vzpomněla, že má dneska přijet Karel. 

Bobíšek

Karel je mámin kamarád. Nemám ho ráda, pořád mne poučuje. Jako o všem. Jak mám držet lžičku, jak mám něco říkat, opravuje mi pořád nějaký slova. To mám daleko radši jinýho kamaráda. Jmenuje se Honza, má srandovní copánek, hodně se směje a říká mi Bětulajdo. Je archeotekt. Aspoň tak mi to říkal a namaloval mi do omalovánkové knížky dům. Když k nám jezdil Vladimír tak to taky bylo lepší, ten se sice mračil, ale aspoň mlčel. Vladimír už k nám nejezdí. Ale Honza jo. Bylo by lepší, kdyby dneska přijel on. Ale přijel Karel. Šla jsem na záchod a Karel mne poškrábal na hlavě dal mi takovou čokoládku. Zalezla jsem honem zpátky do postele a zas si na ucho přimáčkla Bobíška.

Karel něco v kuchyni říkal mámě a ona se chichotala. Tak se chichotá jenom na ty kamarády. Pak jsem slyšela, jak máma otočila klíčkem. Minule jsem se jí ptala, proč se zamyká, že se pak nemůžu jít napít. A ona řekla, že se nezamyká. Že se mi to asi zdálo. Jenže nezdálo. Nemám ráda, když se zamyká. Skočila jsem do postele k bráchovi, ale on spal tak tvrdě, že jsem mu musela zacpat nos. Až pak otevřel oko, zamumlal: "Jdi do háje, Tuško".  Pak mi sebral Bobíška a dal si ho na oči. Ale pak už se na mne díval.

Brácha je srandovní. Někdy je teda zlý a protivný a hádá se se mnou, ale většinou je srandovní. Je hrozně velký, skoro jako táta a ten je velký hodně. Taky už je skoro dospělý, už dostane opčanský průkaz a to je teda něco. Moc tomu nerozumím, ale každý kdo má ten opčanský průkaz si může říkat co chce. Aspoň Toňas to tak tvrdí. Že až ho dostane, sbalí si sakypaky a řekne mámě svoje.

No ale brácha byl čerstvě probuzenej a vrčel, že má hlad a tak jsem mu radši řekla, že kuchyň je zamčená, ale donesla jsem mu jablko, co mi zbylo v aktovce z páteční svačiny. Toňas ho slupnul jako malinu a pořád se tvářil děsně hladově. Rozdělili jsme si čokoládu a pak už měl lepší náladu. Říkal mi, že mám sluchový halucinace, protože máma s Karlem asi dole stěhovali nábytek, ale Toňas nic neslyšel. Ale asi ani nábytek nestěhovali, protože když zas odmykli dveře tak byl stejně, jen byly odsunutý židle. Viděla jsem to, protože jsem chtěla Toňasovi uvařit čokoládové kuličky s mlíkem, aby neměl hlad. Jenže jsem mu nic neuvařila a honem jsem vyběhla po schodech a čupla si k zábradlí. Karel totiž začal křičet na bráchu. Ale jako fakt moc. Nějak jsem to nepochopila, ale najednou máma praštila Toňase a tak jsem chtěla jít dolů a to už ho bil i Karel. Postavila jsem se a asi jsem křičela, akorát to nevím. Teda vím, protože mne pak bolel krk jako vždycky, když máma bije Toňase a já křičím. Máma mi vždycky vysvětlí, že k tomu má setsakra dobrý důvod. Někdy fackuje i mne, ale já se před ní umím bránit takovým schovávacím chvatem. Je to dobrý, protože se pak tak nerozčílí.

No a pak nevím a pak jsem viděla Toňase jak práskl dveřmi a utíkala k oknu a on šel někam po ulici a já si myslela, že jde určitě k tátovi. Jsem si taky myslela, že se ohlídne a uvidí mne a uděláme písmenkovou abecedou, že třeba jako něco. Že mám třeba jít na zahradu a přelezu za ním plot nebo tak něco. Ale nepodíval se, držel si pusu a po ruce mu tekla krev. Udělalo se mi špatně.

A pak přišla máma, hrozně mě objímala, až jsem vůbec nemohla dýchat a hrozně křičela, že ji Toňas zbil a že je kretén. Křičela dlouho a dlouho a mě z toho bylo divně v uchu a taky v žaludku. Máma říkala, že mě od sebe nepustí ani na krok a že ten chumaj mě už nikdy neuvidí. Že se nemusím bát a že se o to postará. Tak doufám, že chumaj není Honza archeotekt, protože ho mám ráda a taky jsem nevěděla, proč by o něm máma mluvila. Je to těžký.

Jenže pak mne napadlo, že nevím kam šel Toňas, tak jsem se zeptala mámy. A máma zas začala křičet, tak už jsem se radši neptala, jen jsem myslela na tu krev a že ho musí bolet záda, protože spadl, ale táta mu určitě dá nějakou mastičku a náplast a v klidu si s ním promluví u protistarosťovýho kakaa. Na tom kakau je zajímavý to, že je kouzelný a když je člověku špatně a vypije ho, vždycky se mu uleví. A fakt to funguje, mám to mockrát vyzkoušený. Máma protistarosťový kakao neumí, prý je to hovadina. A mně by se teď dost hodilo. Nevím, kdy se vrátí Toňas. Nechci tady být sama. A pak se mi udělalo fakt špatně a začala jsem zase blinkat. Máma se zlobila a uklízela po mně, ale mně bylo tak špatně, že vůbec nemohla vstát.

A tak jsem ležela celý den a ještě druhý. Jen s Bobíškem. Pak už jsem šla do školy, ale odpoledne jsem nešla do baletu, mámě se to nehodilo. Tak jsem si vzpomněla, že táta se bude mračit a Kamila kroutit hlavou, ale taky jsem si vzpomněla, že když je balet, tak to znamená, že je středa a v pátek půjdu k tátovi. Trochu mi to zlepšilo náladu, že uvidím Toňase a taky že je tam to kouzelný kakao a pejsci a kočky a morče a králík a nad postelí mám namalovanou hlídací vílu a v pokoji kouzlo z kamínků. Tak mi ten balet ani tolik nevadil i když tančím Růžovou vílu a mám trochu strach, abych to nezapomněla a pak nekazila.

Středa byla celá dobrá. Přišel Honza a nechal si ode mne zaplést copánek a zahrál si se mnou pexeso a máma chodila doma na vysokých podpatcích a bouchala se hlavou do lustru. No a pak jsem šla spát a oni zase v kuchyni stěhovali a asi to byly ty těžký skříňky, protože to byly fakt divný zvuky. Dívala jsem se na sovího budíka a přestalo to až v jednu hodinu a to už je fakt hluboká noc. Ještě divnější bylo, že všechno zas dali zpátky. Tak jsem si řekla, že se musím Toňase zeptat, proč to teda dělají. Někdy.

Jo a ve čtvrtek mi volal brácha telefonem táty. To bylo fakt dobrý, říkal jak se má a že o víkendu budeme malovat jednu stěnu v ložnici táty a Kamily a jednu u mě, že Kamila vybrala takovou divnou barvu, jmenuje se levandulová a Kamila je z ní celá urvaná a on teda neví proč. Ale malovat bude, Kamča říkala, že je to zábava, tak asi bude. Tak se taky těším, že budeme malovat. Jen máma mi příjde divná, pořád říká, že se nemusím ničeho bát. Jenže já se bojím jenom Karla. Teda bojím se ještě tmy a zvuků co v ní jsou. A taky se bojím, že Toňas se nebude chtít vrátit, když ho máma zbila a ani se neomluvila. Když máma na chvilku odešla, řekla jsem ještě bráchovi o tom divném nočním stěhování a on se hrozně smál. Asi je fakt zmanipulovanej.

Večer si ke mně máma lehla a celý mi to vysvětlila. Táta ji chce zničit. Ale jako fakt a definitivně. Sebral jí všechno co pro ni kdy něco znamenalo. Dobrou pověst i jejího úžasného syna. A ona je teď zhroucená, osamělá a stará a přitom žije jen pro své děti. A její děti - to už jsem teď jenom já. Protože Toňas už je na tom tak špatně jako jeho otec, který si ho koupil a asi ho i zhypnotizoval. Jinak by přece nemohl napadnout vlastní mámu. Krev své krve. Nějak si tím vším nejsem jistá. Táta je hodný, učí se s námi, jezdíme na výlety a večer si se mnou čte Harryho Pottera. Už máme třetí díl. S Toňasem pořád něco počítá, ale to je proto, že Toňasovi počítání nejde a ne kvůli kupování. Jenže máma mluvila a mluvila, jak jí to utrhlo srdce a rozdrtilo duši a už chybí jen kousek a ona se opravdu už tou bolestí nenadechne. Spala u mne, mluvila i v noci i ráno, plakala strachy, že jí opustím. A tak jsem jí ráno dala velikou pusu a slíbila, že ji neopustím. Nikdy.

Cestou do školy jsem si vzpomněla na tátu a udělalo se mi takové divno a pak jsem si vzpomněla na Toňase a na to malování a udělalo se mi ještě divněji. Řeknu mámě, že k tátovi půjdu aspoň do neděle a pak se vrátím. Jenže pak mne napadlo, že máma bude křičet. A že kdyby mne chtěla fackovat, nebude tam Toňas, protože ten vždycky začne na mámu hlasitě křičet a ona mne nechá. Jenže teď jsem s mámou sama a musím jí být opora a musíme táhnout za jeden provaz. Nevím teda jak je to s tím provazem. Asi ho teprve koupí.

Když nepřijdu k tátovi, bude smutný. Ale nebude křičet. Táta nekřičí, jen někdy tak jakoby houkne. Máma říká, že mne nemá rád, že nikdy neměl nikoho rád, že je bezcitný. Tak nevím. Máma je asi citná, myslím. 

A jak jsem na to myslela, udělalo se mi tak špatně, že jsem zase blinkala a máma mne odvedla ze školy domů. Jsem její hodná holčička. Její poklad a její zlatíčko. Všechno co má.

Pak přišel Toňas. Řekla jsem mu, že nemůžu mámu opustit. Toňas začal hýbat pusou, ale neslyšela jsem co říká, protože máma na něj křičela. Pohladil mě a úplně potichu odešel. Asi budou malovat zdi tou levandulovou barvou a taky nejspíš vařit protistarosťový kakao. A vezmou psy na vodítko a půjdou na agility.

A já už tam nikdy nepůjdu. Nemůžu přece opustit mámu.

 S touto povídkou úzce souvisí: Zatímco jsi spal.