Cti otce svého i matku svou. A manželství ať mají všichni v úctě. Muži, milujte svou ženu jako Kristus církev. Ženy, poslouchejte svého muže.

Myslím si, milé ženy, že to s tím posloucháním mužů nemusíme přehánět a stačí naslouchat tolik, kolik naslouchají oni nám. Jiné je to samozřejmě v případě vnímání potřeb dětí (to jen tak pro pořádek, abych nevířila spory mezi partnery).

Tak obvykle platí, že člověk musí vydržet. Syna jsem nakonec vybojoval a sic je dneska (věkem) dospělý, vím že jsem na něm zanechal nějakou stopu. Je ale fakt, že s matkou se prakticky nevídá. Dvakrát, třikrát do roka. Ale o "očkování", to bychom mohli napsat knihu. A těch lží před soudem , ani nemluvím.

Jednoho takového dospělého máme doma a ano...bylo by to na dlouhé povídání a knihu...ano, téma je to jako hrom.

Na lžích před soudem mi nejvíc vadí ta beztrestnost. Vede jen k tomu, že se opakují a narůstají.

Děkuji, že jste se stavil.

Ve druhém manželství jsem získal zároveň i sedmiletého klučinu a tříletou holčičku, považuji je za své děti a oni se ke mně chovají jako k tátovi. Se svým biologickým v Sokolově mají jen zřídka osobní kontakt, ale internetový z jeho strany častý. Výživné jsme nežádali. Když se syn i dcera vyučili a uplatnili se v zaměstnání, jejich otec mi mejlem děkoval, jak jsem se postaral o jeho děti. Máme dobrý a přátelský vzájemný vztah. Naše společné dospělé děti už mají teď vlastní děti, vnoučata tedy mají za dědu mě i toho v Sokolově, i když toho ani neznají. On je ale za svá vnoučata považuje. Máme dokonce dobrý kontakt s jeho dětmi v jeho druhém manželství. Život je krátký. Tobě, Jano, přeji klid a konečně spokojenost! Dobře jsi to napsala!

U nás to funguje podobně, Horste. Klid a pohoda, nikdo na nikoho neutočí, a i domluva před rozvodem pribehla u kafe v restauraci, i vyrovnání se obeslo bez hádek. S prvnim manzekem jsme přátelé a stykame se a je to fajn.

Protože ano, jak píšeš, život je kratky na naschválnosti a hazeni si překážek pod nohy. Když se chce, domluva existuje.

Je dobře, že o tom píšete, přeju hodně sil!

Jde mi hlavně o to, že státu všechno pekelně dlouho trvá. Tak dlouho, až se i relativní spravedlnost (i když tu v tomto asi nelze nastavit) stane nespravedlností a dobré (pro dítě) rozhodnutí klidně trestem pro všechny. Byla bych moc ráda, kdyby to někomu začalo vadit.

Pohla bych nebem a zemí, aby tohle nemusely absolvovat další děti a dospělí.

Jani, to je jako ze zlého snu, kdy se člověk po dlouhých útrapách zbaví obludy, které ho pronásleduje, je rád, že se mu to konečně podařilo, ale ona na něj znovu vykoukne z nějakého nečekaného rohu. Dobře, že o tom, píšeš, díky.

Děkuji za podporu opravdu moc si jí vážím.

Jen ten, kdo prožil podobné rodinné situace může pochopit,. Přeji Vám aby se vše uklidnilo a život šel dál se vším hezkým co k němu patří

Petře, my samozřejmě žijeme hezky. Máme své koníčky, práci, domov, zázemí, přátele, děti (vlastní i nevlastní a jako bonus nevlastní nevlastních), kočky... náš dům je "základna" pro kdejakou blbinu i věc vážnou. K tomu prostě máme tuhle rovinu, která je smutná a místy neuvěřitelná a prochází jí soudy opatrovnické, občanskoprávní i trestní....uf. Snad proto, že to ostatní funguje hezky, dokážu srovnávat a najít vědomí toho, že to asi nebude tak úplně v našich silách změnit. Neradi se trápíme. Děkuji Vám moc.

Možná vůbec nejhorší nejsou ani poničené vztahy a nenávist, která vystřídala lásku. Ale ty šílené lhůty, kterými taková řízení procházejí a prodlužují stav “beztíže”. Ku prospěchu... nikoho. A zaráží mě také stalking, o němž se zmiňuješ. Jak neustálé sypání jedu do již dávno otrávené studně. Beze smyslu. Jedna moje známá má za sebou (ještě ne docela za sebou) opravdu příšerný příběh stalkingu, nemocného, chimérického a dokonalého včetně zcizení účtu na sociálních sítích, ničení kariéry a pověsti a nemožnosti úniku. Ani v Americe, kam známou, když tam odjela, pronásledovatelka (žena!) okamžitě následovala, se nezachránila. Ale tam stalkerku alespoň už soudy odsoudily, v Česku se vše -jak jinak- vleče. Asi si na tenhle fenomén v době sociálních sítí a lehkosti zjištění osobních kontaktů budeme muset zvykat, pámbů ovšem s námi.

Josefe, nevím, jak to děláš, ale vždycky připomeneš některou "větev" toho o čem píši a znám a do článku se to (pro tentokrát) nevešlo.

Stalking...naprosto vyčerpávající věc, zničující způsobem, který se snad ani nedá vysvětlit. Znám i to zneužití účtu na sociálních sítích, ničení kariéry a pověsti. Teď je sice klid daný tím, že onen člověk prostě škodit nemůže (o tom jindy), ale...na jak dlouho? A že by se dalo dosáhnout smysluplného potrestání a hlavně nápravy? Ó nikoliv, milý Watsone....

Jak je vidět nalejvárna jednoho antirodiče (co si říká matka), má větší váhu, než láskyplné projevy toho druhého (otce). Pro mě něco nepochopitelného.

Pro mne je nepochopitelné, že dávno neexistují jednoznačná pravidla, aby lidé věděli, co jsou po rozchodu vůči dětem povinní a v jakých lhůtách. Všichni víme, že se v obci jezdí padesát a tak nějak to dodržujeme, případně za to platíme.

Tady se dají roky páchat nepravosti na vlastních dětech...a pořád je to v mezích zákona. Nejsme divní?

Paní Jano, také mám ve svém okolí dva takové otce. Ženy je opustily kvůli jiným partnerům a oni jenom platí a děti (naočkované od matek) se s nimi nechtějí stýkat. Samozřejmě je i spousty těch špatných "otců", ale nelze je házet do jednoho pytle.

Děkuji, Davide. Proto se snažím tohle téma aspoň trochu otevírat. Protože jsou dobří a horší lidé, a být matka neznamená automaticky být dobrá.

'Cas dětí běží hrozně rychle a rychle by o nich mělo být rozhodováno.

Chce se mi napsat, že otec, který jen posílá složenky a nic nechce, je ideální. Jenže to tak musí chtít i on...

Klárko, v některých případech ano. V tom našem je to prohra pro všechny. Inu, takto řekl Stát.