Z popisu rodinných poměrů pro mě vyplývá, že Alexa není dívka, jejíž osud by mě dojímal.

I to můžete.

Jen prosba - kde jste ten popis, prosím našel? Ráda bych si přečetla něco věcného.

Jste silní, buďte i dál

Děkuji, Filipe. Nechtěla bych, aby moje psaní vyznívalo jinak, než jako příklad toho, jak byt se to vyvíjet nemělo. Nemyslím si, že by kdokoliv v podobné situaci chtěl byt silný. Nejspíš jen chceme, abychom se cítili ve svém prostředí a v pravidlech svého státu v bezpečí. Nemyslím si, že jsme, dokonce jsem přesvědčena, že nikdo neumí "běžnému rozvedenému rodiči", který se dostal do křížku s někým, kdo nectí etické hranice, ublížit tak kvalitně jako stát. Jenže rodič, jemuž je ublíženo prostě nemůže být dobý rodič. Rodič, který ubližuje také ne. malér, že?

A dítě, jemuž je prostřednictvím roky vyhrocené situace ubližováno je na tom samozřejmě daleko hůř, nejhůř. Nezná tolik důležitých věcí. Jak má být jednou úspěšné v životě? Nečemu a někomu platné? Jak má být samo dobrým rodičem, když neví, jak se to dělá?

Doufám, že už je čas se nad tím zamýšlet. Fakt doufám.

Milá Jano, všechna písmenka se četla velmi těžko, přetěžko. Ne snad že by jich bylo hodně, ale jejich podstata a hloubka byla silná. Pocházím z doby, kdy rozvod bylo snad i neslušné slovo a ten, který rodinu opustil to bral jako své selhání a nedupal nožičkou "chci a chci a chci" jako malý par..nt Nakonec v dospělosti si tyto děti k rodičům cestu přece jen našly. Skoro až bych řekla, že takovýchto konců nás čeká víc a víc, neboť děti mají "děti", které byly zvyklé že na vše mají právo a jejich povinnosti a morální zásady za nimi vlají v nedohlednu. Když jsem si četla o tom, jak si otec Alexii natáčel na video proti její vůli, tak jsem si pomyslela "být dospělá, tak bych ti jednu vlepila". Absolutní neúcta kam se podíváte. Chudák holka. A před Vámi a Vaším mužem smekám.

Jani, myslím si, že i dneska většina lidí bere rozvod jako svoje selhání, jen je té tolerance ve společnosti snad až moc a rozejít se je snadné.

Nepotkala jsem informaci, že otec Alexii natáčel, Potkala jsem tu, že si natáčel situace předávání dcery a komunikaci s matkou a s úřady. Čímž netvrdím, že se to nedělo. Otcové si ty záznamy dělají v řadě případů a důvod je drsný - on jim nikdo moc nevěří a když matka líčí situaci jinak než otec, je témě automaticky zpochybňován jeho výklad. Pokud jsem dobře četla, svou dceru v posledních letech moc neviděl a pokud ano, tak s asistencí odborníka. Tak nevím.

Za to souhlasím s tou neúctou. Ke všemu. Ke vztahům, k respektu, k soukromí, k dětem, ale i k dospělým.

A nelezení cesty k rodičům v dospělosti? Budu upřímná. Nevěřím, že tyhle happyendy existují. Věřím, že se dokáží dospělé děti a opomíjený rodič. Ale tu časovu mezeru už prostě nejde zacelit a doplnit. Jde se jen pokoušet s tou troškou, co zbyla, naložit co nejrozumněji. Je to dost? Nevím, jak je to obecně. Má osobní zkušenosti mi napovídá, že není, což samozřejmě nikomu nevnucuji.

Vám moc, opravdu moc děkuji za zamyšlení, trpělivost se čtením i příspěvek.

Základem je opět státní násilí, tedy násilné donucení lidí platit jakési výživné. Tohle je věcí lidí, mělo by být dobrovolné, stejně jako právo vychovávat děti. Matka by měla mít 100% právo na výchovu svého dítěte, které by pak mohla sdílet s dalším člověkem. Pokud by dítě vzešlo z manželství, nebo jiného právně uzavřeného svazku, bylo by právo výchovy smluvně ošetřeno jednotlivými stranami. Od určitého věku by mělo mít dítě právo žít s kým chce.

Stát... poslední dobou absurdní změny, které narušují to, co funguje. Řeší se "zásadní" věci jako prokazování OP místo r.č., když naše osobní údaje má kdekdo, namísto abychom řešili např. přední příčky v počtu dětí v ústavech. Obtížné téma, Jano, a hlubokosklon před Vámi. Nevím, proč třeba soc. pracovnice v případě krize nepátrají v širší rodině, kde by se velmi pravděpodobně našel někdo, kdo by se o děti po nějaký čas postaral. Osobní zkušenost: holčina v děts.domově, pokusy o sebevraždu, rodiče nefungují, prarodiče nejsou, z širší rodiny nikdo nic neví. Kdyby třeba sociální pracovnice cíleně vyhledávala příbuzné (i více vzdálené) a nabídla jim možnost stát se příbuznému dítěti v krizi pěstounem, jsem přesvědčena, že v každé rodině by se našel někdo, kdo by se takového človíčka ujal... Nevím...

Děkuji, Ivo, máte pravdu, tohle je taky velké téma, které cosi vypovídá o tom, jak se chováme k dětem.

Věřím, že v řadě případu by poctivá sociální práce přinesla dobré výsledky...jen prostě roztřídit, co je důležité. Jak jednoduchá věta. A jak je složité ji naplnit.

Děkuji, že jste napsala.

Silný blog Jani Dilema Tebe a Honzy je těžké a jsem rád ,že jsem ho nemusel řešit.Citlivý člověk s pocitem, že ublížil vlastnímu děcku těžko žije a vyčítá si vše možné nadosmrti . Taky jsem se jednou rozváděl a děkuju osudu ,že jsem neskončil jako Honza.Naštěstí jsme si oba našli jiné partnery a mohli se stát přáteli, kterým leželo na srdci štěstí našeho syna.

Děkuji, Davide.

Trefil ses hřebíčkem přímo ha hlavičku. Ano, citlivý člověk s pocitem, že ublížil vlastnímu děcku těžko žije. Podepisuji svou krví skupiny B- a přidávám razítko s beruškou. Problém je v tom, že ve složitých situacích se může měnit to, co znamená "ublížit".

Když jsem se pokusila popsat tu neuvěřitelnou situaci, kterou jsme zažili a kde se jiné dítě mohlo dost dobře stát "Alexií". A řešili právě to, co znamená "ublížit". Znamenalo to opustit je, odejít a tím mu "říci", že jste nedodrželi slovo, které jste mu dali? (Tedy to, že nikdy, ale fakt nikdy neuvěříte, že vás nechce vidět?) Nebo neodejít a riskovat, že skočí někde, kde není doma? A do třetice, nebylo by mu nakonec lépe jinde než doma? Někde, kde by se zbavilo tlaku a mohlo si léčit duši? Je to vůbec možné?

Tohle jsou situace, které (po 4 letech jako u nás, po 7 letech jako u Alex) prostě nemají dobrá řešení a správnou odpověď.

Děkuji. Že jsi to chtěl celé číst, že Tvůj syn má oba rodiče, že jsi hrdý dědeček a tak vůbec...

Pomátl. Už dávno. (Bez mučení přiznávám, že jsem viděla jen pár titulků, ani jsem to nerozklikla, takže díky tobě za zpracování.)

Upřímně, dobře jsi udělala. Je tam ráda věci o nichž naprosto nechápu, kdo to dopustil takto zveřejnit. A kdybych nenašla ten rozsudek, netroufla bych si.

Přesto... jak se, do háje, ocitl rozsudek v tak citlivé věci v Blesku????

Jani

Děkuji, Horste. Každý palec poslaný si pečlivě schovám.

Tak dobré řešení neexistuje,to máte bohužel pravdu.Pokud jde o matku,tak čtyři děti s různými otci mluví samo za sebe.Otci už promarněné roky nikdo nevrátí a novou situací má jen zaděláno na další problémy,stejně jako chudák holka....

Děkuji, Zdenku, ža jste chtěl se nad touhle složitostí zamyslet.

A už jsem to psala několikrát. Nechci se vyjadřovat k tomu, co udělali rodiče, aniž bych kteréhokoliv z nich omlouvala.

Co ale chci, je vyjádřit údiv nad tím, že tak trestuhodně selhává stát. Paradoxně tomu jedinému (myslím te'd lidi zapojené v systém) čas neubírá.

Poslední dobou mi to hodně vrtá hlavou. Kdy jsme, my, občané, dali státu právo, aby nás připravoval o čas?

Ahoj Jano. Smekám. Před Tebou a Tvým mužem. Před Tebou, protože jsi udělala docela drsný coming out (to se tady dost často na blogu jednomu vymstí), před Tvým mužem, protože se choval jako muž. Či spíše Muž.

Bulvár nečtu, takže o té dívce slyším poprvé a jsem docela v šoku. Netušil jsem, že v našem systému může existovat podobná mašinérie, v níž dominuje úřednický šiml a nejspíše i alibismus před tím zásadním, což je benefit pro dítě, které má v životě smůlu na své zploditele. Chápu, že vyznat se ve vztahu dvou lidí nikdy zvnějšku nejde, je tam drobné předivo, o které vědí jen ti dva (znám to z praxe a zásadně se nikdy nemíchám do těchto sporů a zůstávám tvrdě neutrální, i když je v prvním okamžiku jasné, kdo má navrch). Ale u dětí - to mne jímá děs, protože to stigma si ponesou celý život, jejich partnerské soužití bude více labilní atd.

Takže ano, souhlasím s Tvým názvem blogu - stát se pomátl.

Tomáši, děkuji za zamyšlení a za to, že ti stálo i za přenos do písmen. Ono to s tím odhalením není tak divoké, je to téma, které mne provázelo blogem poměrně dlouhou dobu, jen je to už dávno. V té době jsem ale ještě měla jakousi naivní víru v to, že když je fakt potřeba, tak stát dokáže zasáhnout tak, aby byla ochráněna práva dítěte, ale i jeho rodičů. Dneska se své naivitě smutně usmívám. Tehdy jsem byla celá užaslá tím, že to, že všechno to, co se v drsných příbězích o zášti rodičů, na niž doplácejí děti, může dít a že stát prostě nekoná, nějak to neumí a v zásadě přilévá olej do ohně sporu. A to jsem nebyla nepopsaný list, v té době už jsem jistou zkušenost měla, vždyť jsem na své dcery byla opravdu sama.

Jenže najednou jsem v takovém příběhu žila a poměrně dlouho ho považovala za nedorozumění, které se vysvětlí a uklidní. Dneska, po devíti letech, vím, že se tak nejspíš nestane a že se bude jen vyvíjet a my už navždy budeme nejistí. Žijeme příběh, který si nejspíš s tím popisovaným v zásadě nezadá. Jen tehdy na ten ústav nedošlo a nedošlo by, ani kdyby s tím soud pracoval, což se nestalo.

Tehdy jsme se v zásadě stali rukojmími zachovaného vztahu dítěte k otci. Ono ho prostě vídat chtělo a příběh v době ukončení "dějství" gradoval ještě v jiné své dějové lince a v následných letech, které se staly skutečnou hrůzou bez konce.

Že o tom budu znovu psát jsem se "svými muži" domluvená už poměrně dlouho. Nějak věřím, že nic se neděje bez příčiny. Jenže chyběl ten poslední impuls. Stala se jím právě Alexia.