Maceší blog - Alexia. Pomátl ses, státe?

Alexia. Holčička, která se ocitla na půl roku v krizovém centru. Je jí jedenáct, měla by dychtívě čekat na dopis z Bradavic. Růst do mladé slečny. A největší maléry by se měly odehrávat kvůli plesnivějící svačině v aktovce. 

 Když jsem objevila její příběh a nechala internet, aby na mne vyklopil dostupné informace, stydla mi krev v žílách. Nejen proto, že jsem matka, ale taky proto, že žiji dlouhý, neuvěřitelný příběh soudního sporu o děti. V roli otce je můj současný manžel. Vím tedy z blízka, co opatrovnický systém umí.  A ať se na to dívám z které strany chci, pořád mi vychází jedno. Systém je u nás špatný, špatný a do třetice špatný. 

Ale zpátky k Alexii. Nechci hodnotit rodiče, neznám je, nemám nic, než dostupné zdroje. A vlastní zkušenost, která mi umožňuje porovnávat a přemýšlet nad tím, kolik ještě musí být takových nepravostí, kolik odstrašujících případů, aby konečně někdo pořádně zadupal, otočil tím obrovským plavidlem opatrovnického systému a kormidloval k rychlému, bleskovému řešení jejich situace po rozpad vztahu rodičů. Aby si všichni v něm zapojení profesionálové vzpomněli, že tam jsou proto, aby chránili děti.

Podle dostupných zdrojů se holčička narodila na východním Slovensku v Prešově. Rodiče se po dvou letech přestěhovali do Brna a láska roztála nebo rozbila nebo co se tak s láskou může stát. Není mým cílem chválit, soudit, nebo zveřejňovat jakékoliv domněnky o rodičovských schopnostech mámy a táty Alexy, nechce se mi spekulovat o tom, jestli jsou povahy beránčí nebo jsou to horké "vyhodňarske palice",  nechci se dostat do situace, kdy začnu hodnotit. Případ je rozhodně jeden z extrémních a tak zkusím raději shrnout dostupná fakta. Nejstručněji jak jen jsem toho schopna.

První jednoznačný signál o tom, že se kolem Alex děje něco fatálního, z rodiny vyplul nejpozději v roce 2012. To matka obvinila otce z násilí, bití a znásilňování.Ten skončil ve vazbě, kde byl zhruba půl roku. Po propuštění se vrátil do Prešova. Byl obžalován, obvinění se neprokázalo a případ byl zastaven. Následně se soud zabýval pro změnu křivým obviněním matky. Neprokázalo se ani to. Rozběhl se spor o svěření dítěte do péče, nic bližšího o něm nebylo zveřejněno a Alexia se v roce 2014 dostala do péče matky. Ta ale bránila otci v kontaktu s dcerou a opatření OSPODu a soudu nepomáhala. Nefungovalo soudem stanovené předávání dítěte a i následný asistovaný styk otce s dcerou fatálně drhl. Běžící (čí spíše komatózní) mašinerie situaci řešila tempem vskutku "pozoruhodným" a tak došlo k tomu, že v roce 2019 (ano, o více než 7 let později) soud vyřkl poslední verdikt. Odvolací soud shledal důvody pro přesunutí dítěte do péče otce a potvrdil rozhodnutí o svěření Alexie do jeho péče. V posledních letech se s ním ale dcera téměř nestýkala. Plynutí času dívku fixovalo v její realitě a ať už v ní lhal či nelhal kdokoliv, pro Alexii je otec dneska téměř cizí člověk ze kterého má strach. Žije bez něj sedm nebo osm let. Odvolací soud dále doplnil rozhodnutí o půlroční pobyt v krizovém centru, kde se má dívenka setkávat rovnoměrně, ale poměrně málo, s oběma rodiči. V létě se pak má Aexia přestěhovat k otci do Prešova. Do prostředí, které nezná, k pro ni cizím lidem. Zdá se mi důležité doplnit i to, že otec se během plynutí času vrátil ke své první ženě a stále s ní žije.  Alexia má na Slovensku dva starší nevlastní bratry. Pro vyvážení přidávám informaci, že u matky má Alexia tři nevlastní sourozence, z nichž každý má jiného otce. Jak je na tom dnes matka s partnerskými vztahy jsem se nedočetla a ani po tom nijak zvlášť nepátrala.

Příběh Alexie se v médiích znovu objevil o posledních Vánocích.  V článku na idnes.cz, který se nějak k situaci staví se píše o tom, že dívenka měla trávit v krizovém centru už Vánoce, ale protože soudce nestihl (nestihl, nebo s tím počkal??) poslat rozsudek, je ještě o Vánocích doma. O informačním zdroji pro článek se jeho autor nezmiňuje, objevuje se v něm jen informace, že otec jakoukoliv komunikaci odmítl.

V prvních letošních dnech příběh Alex zaplnil stránky médií. No, médií. Objevil se, pokud mi google nelže, toliko v bulváru. Široce ho probírá třeba Blesk nebo Ahaonline. Ostatní média se příběhem nezabývají. 

Podle v Blesku zveřejněných informací, kde ve fotogalerii nechybí ani fotografie podstatné části rozsudku, který byl doručen 6. ledna, poslední soudní jednání proběhlo 12. listopadu, přičemž matka den před jednáním doplnila své podání a na jednání osobně nepřišla. V rozsudku se píše o tom, že matka neměla nic proti umístění dcery do ambulantní nebo ústavní péče, ale není toho názoru, že by měla být svěřena do péče otce. Na dobu pobytu v krizovém centru nebylo stanoveno výživné, což vyplývá nejen z rozsudku, ale i z vyjádření matky v krátké videoreportáži ve spodní části jiného článkového smlsnutí Blesku.  Ve zveřejněném textu rozsudku se lze dočíst i to, že mezi posledním jednáním soudu v dubnu 2019 a 12. listopadem téhož roku se dcera a otec ani jednou nesetkali, vývoj situace je zde věcně shrnut. Dále soud pro dobu, kdy by již měla být dívka v péči otce matce nestanovuje přesný styk s dcerou, ale vyjadřuje přesvědčení, že otec nebude kontaktu dcery s matkou bránit a doufá, že rodiče svůj vztah alespoň trochu srovnají.

Malá Alexia je tedy dnes v krizovém centru. Byla jsem vzteky bez sebe, když jsem se to dočetla. Dítě je totiž velmi krutě potrestáno nejen svými rodiči, k jejichž "rodičovství" se vyjadřovat nechci a nebudu (laskavý čtenář už ostatně svůj názor má a nezmění ho, nebo se může pokusit o totéž co já a vytvořit si názor vlastní po krátkém či delším zamyšlení), ale na pováženou je to, že scénář k nekončenému soudnímu sporu prostě postupně, dlouhých sedm, možná osm let (!!!) psal náš stát. Jeho pravidla a každý do systému zapojený jedinec. Soudci, sociální pracovníci, přizvaní znalci. Všichni ti, kteří by měli dětské životy chránit a snažit se o to, aby z dětí vyrostli slušní, rozumnými hodnotami vybavení dospělí. Jestli "musí" stát hledat pravdu a spravedlnost sedm let je na zvážení, jestli by nebylo lepší, kdyby to nedělal vůbec a nechal rodiče, aby si svou porozchodovou situaci prostě srovnali sami. Že je můj názor radikální? Nejspíš ano, to nijak nepopírám. Přesto se domnívám, že nedělat nic by bylo (nejen) v tomto případě možná smysluplnější. Žádné rozhodnutí je totiž nejspíš lepší než rozhodnutí úplně blbé.

A že to, že v závěru tohoto dějství naprosto šíleného příběhu je dítě umístěné v krizovém centru, to setsakramensky blbé je. 

Může to celé ještě vůbec mít dobrý vývoj? Alex svého otce v podstatě nezná a je přesvědčena, že je násilník. Otec se roky marně domáhá kontaktu s dcerou, až to skončí takhle. Jak si poradí s dívkou na prahu puberty, která se ho bojí? Jak si Alex poradí se stěhováním do prostředí, které nemá ráda? Jak si poradí otec s dcerou, kterou má téměř jistě rád (jinak by to martyrium nepodstoupil), ale v zásadě ji nezná, netuší, jako má hodnoty a vůbec není jasné, jestli spolu dokážou žít?

A podívej se na to z opačné strany. Co když Alexii v krizovém centru nebude zas tak špatně - rozkouká se, odpočine si od neustálého tlaku, bude mít odbornou podporu (asi konečně) a prostor pro to, aby si situaci sama nějak srovnala. Co když přijde na to, že otci celou dobu chyběla a máma ji vodila na provázku manipulací a obraz otce jako netvora je nepravdivý? Bude pak schopna mámě, v tomto nekompromisní věku, odpustit? A pokud ne, jak se vyrovná se ztrátou kontaktu se sourozenci? Jak s životním stylem otce, kterého asi od svých tří let považuje za špatného člověka?

Nemohu se zbavit pocitu, že dobré řešení neexistuje. Tady je "všechno špatně", protože nelze vrátit čas a začít znovu.  

Jediné, co by pomohlo, je rychlé, bleskové, ale kvalifikované rozhodování o modelu péče o děti po rozpadu vztahu rodičů tam, kde mezi nimi není možná dohoda. Jestliže potíže rodičů Alex vyvrcholily v roce 2012, mělo být ještě v témže roce, nejpozději za začátku roku 2013 rozhodnuto o tom, jak bude dítě dál žít. A následující roky by byl dostatek prostoru dohlédnout na to, jestli je rozhodnutí dodržováno. 

Ano, jeden z rodičů by byl nespokojený a možná by se Alex neocitla v té "lepší" péči. Byl by to tedy rychlý konec a pro někoho z aktérů také hrozný konec. Nebyla by to ale sedmiletá hrůza bez konce pro všechny.

---

Dostalo mne to. Fakt. Noc poté, co jsem četla o tom, že Alex nastoupila do ústavu jsem nebyla schopná spát a myšlenky se mi točily v kruhu přemýšlení, komu by tak bylo nejlepší jít dupat do kanceláře a vydupat trochu zdravého rozumu a alespoň začátek změny.

Dostalo mne to, protože vím, že Alexia je viditelná špičička ledovce a symbol prapodivného týrání dětí za přispění moci úřední. (A opět, nijak nepopírám, že v prvé řadě je to vše vina a problém rodičů.)

Dostalo mne to, protože podobnou situaci důvěrně znám a devátý rok v ní žiji. V hrůze bez konce s řadou nepředvídatelných akcí, obtížně pochopitelných střetů a  nevyzpytatelných soudních rozhodnutí.

Kdybyste totiž poslouchali příběh, který žijeme vyprávěný matkou dětí mého muže, nutně byste museli usoudit, že je to násilník, neplatič, tyran a podvodník, který si na své mladší dítě ani nevzpomene. Jenže já ho znám. Dá se na něm štípat dříví a je to tak neskutečný pohodář a věcný kliďas, že většího neznám. Chlap, který na výživném nikdy nedlužil ani korunu a v ukončení jednoho u pozdějších dějství naší hrůzy bez konce kontakt s dítětem vzdal, protože ho prostě nechtěl tahat "z křídového kruhu".  Ale o tom spíše někdy jindy.

Dostalo mne to, protože se mi v té dlouhé, neprospané noci honily hlavou vzpomínky na silné okamžiky té doby doby, která začala v závěru roku 2011. Hlavně na naprosto nejhorších 48 hodin v našich životech.

Tehdy se vyhrotila už tak náročná vztahová situace mezi všemi aktéry Hrůzy bez konce (matkou, otcem a dvěma dětmi). Stalo se to kvůli blbosti. Kvůli přání jednoho z dětí dotáhnout s otcem před ukončením pololetí resty v matematice. Opomiňme detaily. Došlo ke konfliktu o němž víme z doslechu a dítě jednou v podvečer bez varování zazvonilo u našich dveří. Zůstalo dodnes. Matka s dítětem okamžitě přerušila kontakt, konflikt označila za útok na sebe a  znemožnila otci kontakt s druhým z dětí. Řešení se nedařilo najít a systém přešlapoval na místě.

Když se blížilo navazující soudní jednání a situace se stále horšila, navrhl OSPOD (!) umístění mladšího dítěte do ústavního zařízení, aby se tedy zjistilo, který z rodičů je manipulátor (ve spise byl v té době k dispozici materiál nasbíraný za 4 roky, nechyběla v něm četná šetření na místě, vyjádření psychologů ani odborné posudky). Soudkyně pozvala k jednání i obě děti.. Nejhorší noc našich životů se blížila. Situaci jsme oba cítili jako těžce přes čáru a (po kolikáté už) si kladli otázku, jestli nenastal čas "Šalamounova soudu" a jestli není potřeba dítě prostě pustit a nedovolit tak jeho roztržení. V praxi to znamenalo souhlasit s jeho svěřením do péče matky bez stanovení kontaktu s vědomím, že nestanovený kontakt bude znamenat žádný kontakt. Jenže otec a děti se vídat chtěli. Přesto se misky vah otce zvolna přikláněly k odchodu z celé situace. Ve zbývajícím čase ještě zjišťoval všemožné informace a krátce hovořil i s psychology, kteří se případu věnovali. Ti krčili rameny. Řekli, že pochopí, když bude otec chtít ze situace odejít, protože je extrémně náročná. A taky řekli, že to dítě bude vnímat jako zradu. A váhy misek se zase srovnaly. Na noc před jednáním skutečně vzpomínám jako na nejtěžší okamžiky svého života. Dlouho do noci jsme tehdy seděli u krbu, dolévali hektolitry kafe do hrnků a hledali možné i nemožné cesty. Všechny se nám zdály slepé. Já byla konsternovaná, otec zamyšlený, oba jsme byli smutní a starší dítě bylo na nás oba naštvané v domnění, že "se vzdáváme bez boje". Emoce a vyčerpání kapaly z nás všech. Nakonec si otec dal dohromady jakous - takous taktiku složenou z vyčkávání do okamžiku, než padne ono slovo "ústav", které znamenalo, že situaci okamžitě opustí i za cenu toho, že si ho dítě zapamatuje jako zrádce. Nechal si jí mnou odsouhlasit a než jsme vše obrátili z možných a nemožných stran, svítalo.

Detaily nejsou důležité, dítě si totiž druhý den situaci u soudu "rozhodlo" samo a  vysvětlilo paní soudkyni, že chce být ve střídavé péči. A taky se tak stalo. (Podotýkám, že izolace dítěte od otce tenkrát trvala pouze několik, i když vyhrocených, týdnů.)

Střídavka pak běžela, či spíše kulhala, další dva roky, ale to už je samostatné dějství tohoto příběhu.

Onu hrůzu a obavu z výsledku i důsledků tehdejšího dění si dokážu vybavit naprosto přesně ještě dnes. Stejně jako to, že OSPOD tehdy, místo aby zvážil situaci, k čemuž měl nejspíš dostatek podkladů, navrhl toto drastické řešení a přesunul odpovědnost na soud. (Pro vysvětlení - nejsme na ně kvůli této konkrétní situaci naštvaní. Mnohdy to nemají lehké a tenkrát ten spis měli na stole nově. No, spis. tlustospis.)

Nevím, co napsat závěrem. Snad to, že Alexii přeji, aby žila ten nejlepší možný život a aby jí osud stavěl do cesty hladivé situace, které budou schopny léčit dlouholeté šrámy na duši.

Hodně jsem přemýšlela o tom, jestli k příběhu Alexie připojovat vlastní zkušenosti. Jestli se až tak vydat všanc. Zvažovali jsme to všichni společně, máme k opatrnosti dobré důvody. A dospěli jsme k závěru, že mlčení nepomůže ničemu. Že jen budou dál do soukolí nefunkčního systému padat další děti. A že bychom měli začít dělat něco pro to, aby se tak nedělo. 

Vám, kdo jste dokázali dočíst až sem si dovoluji vyjádřit obdiv a poděkování. A zdvořile požádat o maximální slušnost v diskusi. Tentokrát jsem dlouho zvažovala, jestli ji vůbec otevírat. 

O Alexii čteno zejména z idnes, blesku a ahaonline. Za  dva poslední jmenované bulvární zdroje se trošku omlouvám, ale  na žádném trošku solidnějším serveru jsem téma nenašla. Odkazy jsou přímo v článku a zde:

https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/rozvod-soudni-spor-pece-o-dite.A191220_212103_domac

http://www.bulvar.cz/prvni-hororova-noc-alexie-v-krizovem-centru-dostante-me-odsud-kluci-a-holky-maji-spolecne-sprchy