Říkejme mu jak chceme. Tajemno, čarovno, duchovno, podvod, šarlatánství. Berme ho vážně, prožívejme, tiše v něj doufejme, věřme, zatracujme. Každému jak je libo.
"To máš po stařence", řekla mi babička a spráskla ruce. Bylo mi devatenáct a zaujatě jsem jí líčila zvláštní příhodu, v níž hrálo hlavní roli "cosi". Jeli jsme tehdy na taneční soutěž, rozjuchaná parta ve dvou autech. Přinutila jsem řidiče zastavit, protože "to bylo nutné". Chvilku jsme se dohadovali, pak "to" přešlo. Přejeli jsme kopec a pod ním zastavili před čerstvou hromadnou nehodou. Dvě auta zdravotníků v době před mobilními telefony.
Bylo mi dvacet a byla jsem na posledním vandru. Podřimovali jsme na kládách a pozorovali proutkaře, který na louce hledal vodu a trochu se bavili na jeho účet. Naštěstí tiše. Při odchodu se u nás zastavil a podal mi virguli. Zareagovala s tak překvapivou razancí, že jsem zůstala stát jako přikovaná. Proutkař pokýval hlavou se slovy: "Tak se tomu nikdy nebudeš smát." Z mnoha důvodů měl pravdu.
Bylo mi...
Máme to různě. Někdo má svoji víru a někdo sbírá střípky možností. Někdo vnímá osud a někdo náhodu. A někdo náhody osudové. Někdo má svého Boha a jiný vnímá neuchopitelnou energii předků. Prostřednictvím křehkých krajek tajemné energie procházíme časem i prostorem. Máme své anděly, víly, ochránce. V rodových liniích se táhnou pradávná tajemství
Nebo prostě vnímáme, že je má někdo jiný. Někdo, komu tančí v rukou proutek, někdo, komu z rozložených karet vyvstane příběh, někdo, kdo z čehokoliv vytvoří fungující kyvadlo. Někdo, kdo v časoprostoru vnímá minulost i budoucnost. Někdo, kdo lehkým pohybem nahmatá bolavé místo. Někdo, kdo ho vidí. Někdo se vztahem k číslům a počítání z hvězd. A někdo další, kdo v tiché, neokázalé meditaci umí Vesmír správně požádat o pomoc.
Máme to různě. A někdo umí mystično přinášet a předkládat i těm ostatním. Těm, kteří si ho dovedou najít. Těm, kteří chtějí přijít. Tajemno nesnese světla neonů a barvy kolotoče. Je světloplaché a utíká se do pokory a tichého zamýšlení. Když ho budete mít potkat, vstoupí vám ve správný okamžik do cesty. Jen tak.
Když na vás bude volat z reklamních letáků, vykřikovat, že nejste dost vyspělí, když ho nevnímáte, když se bude hlasitě natřásat, máte možnost volby. Můžete zůstat. A můžete jít. Třeba proto, abyste kvůli tomu halasu nepřehlédli svá vlastní vrátka do Někam.
(Heleně Koutkové pro ten správný okamžik.)
