Sladký blog o tom, jak pošetilost čokoládu přináší. (Fotopovídání)

23. 01. 2019 7:25:45
Moje bábinka skvěle pekla. Všechno, co jí přišlo pod ruce, do mísy, na pekáč a do trouby, se povedlo. Včetně dortů. Její recepty obsahovaly ono magické "přiměřeně". A každý její moučník způsobil ono pověstné "nebe v hubě"...

....s předlouhým chuťovým ocáskem.

Když máte takovou předkyni, pečete buď od kolíbky...nebo nikdy. U mne to vypadalo, že dojde spíš na tu druhou možnost. Ale pak se to nějak zvrtlo a poslední roky mého života (od "velkého zvratu") jsou vlastně psány v dortech. Nevěříte?

Začalo to, když do mého života zasáhl vztah. A když se ten muž nevzdal a zvolna se mi usadil v životě. Nebyl sám, měl dvě (nebo spíše čtyři) děti a, co příroda nechtěla, narozeniny se koncentrovaly na přelom zimy a jara. Pořád jsem někde objednávala a vyzvedávala dorty a ty dobré nebyly hezké a ty hezké nebyly dobré a všechny, které byly dobré a slušně vypadaly, stály majlant.

To bych nebyla správná vnučka svojí babičky, abych si neporadila. A tak tehdy v té době začal příběh psaný dorty. Ten první byl pro ročního kloučka a pochopila jsem na něm jedno. Fakt to neumím. Neumím upéct nic rovného, na to křivé neumím plácnout potahovací hmotu tak, aby to nevypadalo, jako když je tam pohozená plisovaná sukně, kterou přejel náklaďák, že sice jsem schopna upatlat slušný krém, ale už jím neumím udělat čáru ani křivou, natož rovnou. O figurky jsem se rovnou ani nepokoušela a jednu koupila. Plánovala jsem totiž fotbalový dort a výsledkem byl zvlněný sladký terén, který se marně pokusilo zachránit fotbalové hřiště na jedlém papíře, kterýmžto vynálezem mne v minutě dvanácté zachránila šikovná paní prodavačka v cukrářském obchůdku.

Fakt máte odvahu podívat se, jak to dopadlo? No dobrá, ale je to na vlastní nebezpečí, jo? Ostatně - z tehdejšího oslavenec už je školák a tenhle zcela speciální trávník si určitě nepamatuje.

V tom obchůdku jsem si všimla letáčku - pozvánky na kurz potahování dortů a přihlásila se. Vzniklo tam cosi, co mělo být holčičí a místo jemně růžové to pochytilo barvu přerostlé žvýkačky Pedro, ale udělalo to dvojí radost. Slečně, pro níž byl dort určen a která dostala "opravdický dort" a mně, protože jsem cípkem zahlédla jiný svět. A zjistila, že nejsem jediný (kolegyně z kurzu odpustí) levoruký objevovatel se zauzlovanými prsty a zaujetím překousnutým jazykem.

Dneska se tomu, že jsem první dort pekla vlastně ze šetrnosti, musím smát. Dvě kuchyňské skříňky jsou plné nezbytných dortopotřeb. Forem, formiček, tvořítek, šablonek, barviček, hladítek, kostic, válů, speciálních cukrů, cukříků, čokolád, věcí v prášku, gelu, v tubičkách i sprejích a otočných táců. To vše završeno kompresorem a stříkací pistolkou. (No, prostě, ten plán ušetřit nevyšel, co si budeme povídat.)

Je ale fajn objevovat (hele...krize středního věku?...to fakt existuje? Je něco, co se nedá přilepit k zemi kusem fondánu?). A tak postupně docházelo na dorty, jednopatrové, dvoupatrové, narozeninové, dárečkové, všelijaké. Dorty potahované, dorty s ovocem, dorty s příběhem. Tak kdybyste se chtěli vyblbnout, pusťte se do pečení. Víte, jaké má tenhle praštěný koníček výhody?:

  1. Ti, kdo se těší na dort, budou vždycky spokojení
  2. To, co se povede, vždycky stihnete z té správné strany vyfotit
  3. To, co se nepovede téměř okamžitě zmizí v propadlišti dějin....a žaludcích.

A vždycky to prostě můžete brát jen jako hru. Je to prostě jen takové to domácí žvýkání pečení.

Víte, jak se zdobí dorty v létě? Fakt blbě. To pak nezbyde, než počkat na večer, až vzduch alespoň lehce ztratí intenzitu, kterou má jindy jen v blízkosti vysokých pecí, kde taje i ocel, natož potahovací hmota. Kytičky i po těchto opatřeních nabývají tvarů přímo přírodních a rozkvétají si tak, jak chtějí ony. Motýlům z cukrové krajky se na nich ale zjevně sedělo dobře. Možná právě proto se oslava narozenin starší dcery se povedla.

To mladší dcera je alergická na kakao. Když na to přišla, vlastně jsem najednou neuměla péci. Byly jsme tři dlouhodobé členky čokoklubu. A nečokoládový dort jsem si vůbec nedovedla představit. Byl květen, nosili jsme ze zahrady první kytky a k tomu mi doma na stole rozkvétaly ty jedlé. Pěkně kytička za kytičkou usychaly v obýváku, aby se následně usadily v karamelovém truhlíku. A čas, život, studium i dorty mohly jít dál. I bez kakaa :-).

Máte pocit, že potahování pro vás není? Poučili jste se (jako já) ze zkušeností loňského léta, tajících kytiček a touhy být spíše malou bazénovou vílou než malou cukrovou květinářkou? Zrají na záhoncích jahody? Pak to chce namíchat si insporační aperol spritz nebo hodit do sektu jahodu a vyrobit dortu bednění z trubiček. Pak nahoru volným kreativním pohybem pohodit to, co přineslo léto a letní zahradní slavnost může začít.

Mohou myšky v sýru vzbudit rozpačité vzpomínky? Ale jo. Dortík si krájela mladší dcerka mého chotě. Jakpak se teď asi má? Řeknu vám, byl to zvláštní pocit, půlit myši tak, aby mohl z jednoho kusu dortu čouhat čumáček a z jiné ocas. A ještě divnější bylo ukousnout myšce zadeček. Od té doby vím, že myš může být kámoš. Dokonce jedlý kámoš.

Tenhle dort je můj zvlášť oblíbený. První, který nemířil k někomu přímo z rodiny, ale k dospělé dámě, opravdové a nefalšované Sokolce (nikomu to neřikejte, ale slavila zrovna 80). Její dceru, která pro ni sokolský dort chtěla, jsem tehdy znala tak trochu, ale když "vybouchla" domluvená pekařka, seběhly jsme se a daly dohromady ruce i síly. Holky pekly, já zdobila, kdo mohl matlal, barvil, vymýšlel. Sportovní náčiní pak ještě hodně dlouho zabíralo čestné místo v kuchyni oslavenkyně. A možná je tam dodnes.

Život jde, někdy se sune a někdy pádí. K tomuhle sladkému, jedlému filmovému pásu patří manželský pár, který spolu (tenkrát) dokázal být úctyhodných třicet let. Dává to naději i mně, která jsem to nezvládla. Právě moje dcera totiž teď tvoří pár s jejich synem. A já doufám, že to od nich odkoukal (a ona ode mne ne). Na fotkách (jsou vytištěné na jedlém papíře, takže si do sebe mohli kousnout) je "babiška Jenka/babička Lenka" a deda Šaša/děda Saša" naší Maji Papaji a jejího "báchy". A proč film? Filmařina je celoživotní vášeň hlavy rodiny a jeho výtvory stojí za vidění.

Proč kočka? Protože oslavenkyně Lenka je kočičářka a záchranářka kočičích nalezenců. Sochali a potahovali jsme ve třech. Nože se chopil Lenčin švagr, její sestra a já potahování a zdobení. Byla jsem zvědavá a napjatá, byl to první "hrbatý dort", který mi vznikla pod rukama. A radost prý přinesl. A kočky doteď svými něžnými tlapkami řídí Lenčinu domácnost.

No jo. I zaujatí fanoušci StarWars mají občas narozeniny. Tenhle fanoušek je můj zeť a s dortem pomáhali mí mužové. Podle známého "Ártú Dítú" naprojektovali vyšší verzi robotka. Měli jste je vidět. Originál si promítli na obrazovce velké televize a na kuchyňském ostrůvku mi malovali"střih". Přiznávám, že tu fotku s jejich zaujatými obličeji přilepenými k obrázku a s rukama, které mávaly pravítky, jsem si pečlivě uložila mezi své velké trofeje.

Rok 2017 byl ve znamení red velvetu. Má nečokoládová dcera totiž plánovala svatbu a dort se ocitl na mém "listě dobrovolných úkolů" Jenže tenhle dort je trošku zvláštní a chová se jako živý, tak jsme zkoušeli a testovali. Ale myslím, že toto testování na lidech může vadit tak jedině ochráncům štíhlé linie a takoví i nás nebydlí. Mimochodem, red velvet (tedy spíš multicolor velvet) je velká dobrota. Pamětníkům klidně prozradím, že je to do honosného hávu zahalená kefírová buchta. Taky jste ji před čtvrtstoletím pekli?

A teď ještě kousek zpátky v čase. Maja ještě není papaja, ale miminko, co je potřeba oslavit nejen vínem, ale i pořádným dortem. Jedlé krajky jsou tak křehké, že jsem se na ně bála i podívat, aby držely, ale zvládly to ony (a nerozpadly se) i já (nedívat se). U vítacího stolu nás bylo skoro dvacet a dort zmizel během čtvrthodinky. Snad by mi to bylo i líto, kdybych neodnášela talířky bez jediného drobečku. Tak to má s jídlem být. Má chutnat.

V létě přišel týden slunečnic a oslava dvojitých kulatin milých přátel. Slunečnice u nás byly všude. A já poprvé objevovala "konstrukci" vícepatrového dortu. To jeden skoro potřebuje statika, věděli jste to? Oslava byla skvělá (oslavenkyně vaří jako "pámbíček"). Dort byl pečlivě rozebrán na patra, kytičky rozdány účastníkům oslavy, kteří ulamovali lístečky a všichni si vybírali, jestli medovníkové patro, oříškové, nebo ten red velvet.

I na fotbal už podruhé došlo. Věděli jste, že kopačák má některé díly pětiúhelníkové a některé šesti? Pro mne to bylo dost překvapení. A ta tréma - dort si odvážela pro vnoučka moje milá přítelkyně, obdivovaná výtvarnice a vzácná učitelka malování na hedvábí. Malý fotbalista byl prý spokojený. Tak kdo ví, příští kopačák už třeba dokážu i celý :-))).

Red velvet tak, jak jo vidím ráda. Upeče se, slepí lehoučkým krémem a pak se projde zahradou a otrhá, co tam tak jedlého roste a pak se to rozhodí po dortu. Léto budiž pochváleno a přivítáno.

A už je tady. Ten svatební. Bylo horko, všechny ty balónky jsme "nainastalovaly" s tetou, která mne uklidňovala, když hmota nechtěla poslouchat a já milý dort, který vážil skoro dvanáct kilo, odmítla nechat odvézt na místo hostiny večer a v noci jsem se byla snad pětkrát dívat do ledničky, jestli "nespadla fasáda". U ranního transportu jsem raději ani nebyla. Dopadlo to dobře. Mladí se vzali, dort se ocitl na talířích a ty zcela v rozporu s etiketou kolovaly kolem stolů, protože každé patro (a tedy i obsah talířů) bylo jiné. Red velvet mise byla úspěšně splněna, nevěsta spokojená. Jen tenhle dort se pro ni totiž může vyrovnat čokoládovému :-). Mimochodem, byla jsem dost ráda, že víc dcer nemám. Kombinace role matky svatby a tvůrkyně (no, spíše plácalky) dortu mi pro jednou docela stačila.

To o týden později se slavily ty největší narozeniny v každém vesmíru. První. No jo, ale co dát mrněti, co sotva stojí na nohou na dort? Prý kačenku, takovou, jakou má ve vaně. A tak jo, ony jsou dětské dorty vděčné. Čím divnější figurka, tím víc se líbí. Po té snaze o rovný svatební dort byl tento zábavný. Voda nemá žádné hrany a houpe se, kamínky jsou každý jiný správně a travička? Ta si všude roste jak chce. Oslavenkyně se zachovala tak, jak je žádoucí. Svíčka ji nezaujala, vrhla se na kačenky bleskurychle si je přivlastnila. A dort zůstal nám, dospělým.

Tady je dárek pro dva oslavence společné stovky. "Udělej ho taky s fotkama", doporučil manžel a tak jsem to udělala. Uf, konečně jsem mohla kopírovat sebe samotnou :-). Mimochodem, právě tady se do mé trouby tiše vrátila čokoláda. A čokoládové (prostřední) patro bylo tak pochváleno, že se určitě dočká mnoho repríz.

A zase red velvet. Narychlo pečený o minulém víkendu To měla krásné kulatiny moc milá, křehce půvabná dáma. A tak se u nás čmáralo štětcem namáčeným do čokolády po pečícím papíře...a tohle je výsledek. V zimě se to čokoládově ladí krásně.

A závěrečná rada - chcete někomu přinést květinu a máte pocit, že je to nepraktické? Přineste nějakou takovou. Je přímo k sežrání. Ráda bych nějakou takovou poslala všem, kdo se mnou vymýšlejí, co by se tak dalo upéci, všem, ke komu putoval každý z dortů. Za tu možnost zkusit to, zamyslet se, tvarovat, objevovat.

Zkuste to taky. Nedá se to zkazit, z nepovedeného dortu se totiž dají udělat ty nejlepší rumové kuličky na světě,

Všem přeji sladký den.

Autor: Jana Majová | středa 23.1.2019 7:25 | karma článku: 22.73 | přečteno: 421x

Další články blogera

Jana Majová

O Kakujce, avajíčku a kouzlu netušeného.

Svět mojí vnučičky Maji je pohádka a pohádky jsou platnou částí její skutečnosti. Velikýma očima okukuje svět a nepopsaný mozek sytí a sytí. S kouzelnou přímočarostí objevuje, svět si přivlastňuje a pro nás každodenní rozsvítí

17.1.2019 v 21:34 | Karma článku: 21.67 | Přečteno: 374 | Diskuse

Jana Majová

24 hodin s Teslou X

Vyzkoušeli jsme projet si Moravu v Tesle X. Pánové, čtěte opatrně - článek je psán zcela bezobalovým pohledem ženy bez jakékoliv snahy o technické uchopení a pochopení tématu. Pravda ale je, že jsem si to náramně užila.

13.1.2019 v 21:48 | Karma článku: 33.38 | Přečteno: 2413 | Diskuse

Jana Majová

Pod povrchem - příběhy rodičovství

Příběhy posbírané, někým a někde žité. Tentokrát o mužském vzoru a otcovství. Co se taky může dít přímo u vašich sousedů?

10.1.2019 v 7:34 | Karma článku: 22.06 | Přečteno: 647 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Jana Slaninová

Stříbrné pupeční šňůry aneb V zajetí mobilních spárů

Kdysi se rodiče museli spolehnout na slovo svého potomka, že bude doma v určitý čas. Když nebyl, většinou byla odměna jistá "pětadvacet na dvě půlky". Doba (z)mobilizovaná, je tak trochu hysterická.

21.2.2019 v 20:42 | Karma článku: 16.03 | Přečteno: 276 | Diskuse

Katerina Kaltsogianni

Tati, nechci už kulhat!

„Tati, chci tančit, chci cvičit, chci normálně chodit,“ řekla jsem tátovi v mých osmi letech. Tento příběh je v pořadí druhým ze tří, které mě zformovaly do dnešní podoby. Vážně jsem se od mých tří příběhů asi nezměnila.

21.2.2019 v 16:24 | Karma článku: 20.19 | Přečteno: 419 | Diskuse

Luděk Kratochvíl

Sovětsko-japonské poměřování svalů II. - Nomonchan/Chalchyn-gol 1939

Po několikaměsíčním relativním klidu byl japonskou stranou vybrán druhý zkušební prostor - sporné území u řeky Chalchyn-gol pod horou Nomonchan-burd-obó v oblasti Barga s příhodnějšími logistickými podmínkami pro japonské jednotky

21.2.2019 v 14:55 | Karma článku: 20.85 | Přečteno: 496 | Diskuse

František Skopal

Kult nahoty a lidská civilizace!

Náš svět podléhá kultu nahoty! Tělesné odhalování různého stupně lze vidět všude, kde se jen podíváme: na ulicích, na koupalištích, ve společnosti, ale také ve filmech, v časopisech, na internetu, a tak dále, a tak dále.

21.2.2019 v 14:30 | Karma článku: 10.98 | Přečteno: 806 | Diskuse

Bohumila Truhlářová

Jezte polské hovězí se salmonelou a nereptejte, aneb svět se zbláznil

Neotravujete nás s vašimi nápady kontrolovat naše hovězí maso, stejně na nás jenom žárlíte, protože nestačíte na naši polskou konkurenci, a bacha, jestli nedáte pokoj, budeme kontrolovat vaše pivo...

21.2.2019 v 14:00 | Karma článku: 23.81 | Přečteno: 700 | Diskuse
Počet článků 294 Celková karma 26.29 Průměrná čtenost 935

Pro ty, co mne znají už vdanou (blog je založený dříve než moje manželství) jsem už spíše Pšejová.

Naprosto obyčejná ženská, jakých chodí po ulicích tisíce. Pozorovatelka světa a majitelka víry v lidskost.

Momentálně také zaujatá členka skupinky pohybující se kolem Davida. Mladého muže, kterého učinila vězněm ve vlastním těle svalová dystrofie a on se chce dělit o svůj příběh a zkušenosti.

Píšeme o tom i na facebooku:  https://www.facebook.com/DavidAGenetickyGolias/

Jsem k nalezení na:  jamajka117@gmail.cz.

 

Najdete na iDNES.cz