Pod povrchem - teto, já tedy děti mít nebudu
...a tak teď ťukám článek, který by mohl být jakousi předehrou k tomuto návratu. Přímo to způsobila mladá žena, říkejme jí Kateřina. A její příběh, který má pro mne netušené "podzemí".
Kateřinu znám od malička. S její mámou Blankou jsme si byly hodně blízké. "Káča" tehdy mohla chodit tak do první třídy. Blance se rozpadalo manželství. Její muž nesmyslně žárlil a trápil ji, ke konci došlo i na vyhrožování a fyzické násilí. To vše samozřejmě i před malou Kačenkou a ještě menším Vojtou, který hrdě chodil do školky. Blanka po nějaké době váhání usoudila, že nefunkční manželství není dobré pro nikoho. Pro ni ani pro děti a tak manželovi postavila za dveře kufry. Věřila, že se celá situace brzy uklidní. Ve mně měla ucho. Trpělivou posluchačku, ať už u kávičky po práci nebo v dlouhých večerních telefonátech. Její trápení jsem dokázala doslova nahmatat.
Rozchodem její trable neskončily ani náhodou, úleva se nedostavila. Blanka si sice brzy (na mne až příliš) našla partnera, vztah ale dlouho nevydržel. Složitý rozvod se táhl, exmanžel jí dál působil řadu těžkostí. Chtěl, aby se vystěhovala z bytu, na děti platil mizerně a nepravidelně, když si je měl převzít tak neměl čas a když neměly čas oni, trval na kontaktu. Prostě roky trvající peklíčko. Bylo mi jí líto, vídala jsem ji zhroucenou. S jejím bývalým manželem jsem přerušila kontakty. Byl to pro mne darebák a necita a tak jsme se jen na službách potkávali na nemocničních chodbách. Když jsem pak odešla na mateřskou, ztratila jsem ho z očí úplně. Věděla jsem jen, že po několika málo letech navázal nový vztah a znovu se oženil. Jeho druhé manž elky mi bylo upřímně líto. Blance totiž peklo působil celé roky dál. Až do doby, kdy se najednou zcela odmlčel a o děti se přestal jakkoliv zajímat. Taky pěkná lumpárna, co si budeme povídat. To všechno Blance opravdu zničilo život a přes několikerou snahu navázat další vztah žije pořád sama, dnes už v jiném městě.
A teď se posuňme v čase zhruba o dvacet let. Je rok 2017 a mně v mailu přistane milé psaní. Ozývá se Kateřina - Káča, navazuje kontakt, mile prosí o podporu v nějakých pracovních věcech. Prý ji potěšilo, když jí na fakultě doporučili právě mne. Písmenko dalo písmenko, slovo slovo, párkrát jsme se setkaly, vyřešily, co potřebovala. Vyrostla z mladá žena krásná po mámě. Nakonec jsem se setkala i s jejím partnerem a zjistila, že se vlastně známe. Zrovna přišly Vánoce. Všechna ta přání a povídání o tom, jak jsme se kdo měli, fotky. Všimla jsem si, že na těch od Kateřiny není její matka, ale na nic jsem se nevyptávala. Tedy - zkusila jsem to, ale "Káča" téma obloukem obešla, čímž vymezila "tichou zónu" a tak už to zůstalo. Alespoň do doby, než jsem na společnou schůzku přišla se svou maličkou vnučkou. Káča si sní hrála. "Nikdy nebudu mít děti", řekla z ničeho nic a mne zamrazilo. Samozřejmě, že se mi do mysli a na jazyk draly otázky, ale nevypustila jsem je. Bylo to přece jen její soukromí, její život, její nemoc, její intimita.
Přesto, nebo možná právě proto, se časem rozpovídala. O svých důvodech a pohledech. O svých vlastních dějinách. Snad i proto, že se domnívala, že přesně vím, v čem vyrostla. No, to já jsem se domnívala taky. O to víc se teď divím.
Když bylo Kateřině patnáct, přestěhovala se k babičce. Bylo tam víc místa, bydlela blíž ke škole, pomáhala babičce, která v té době byla po operaci kyčle. A hlavně - odešla, či možná dokonce utekla, od matky. (Prosím? Od té matky, která jí zcela obětovala život??) V sedmnácti se pokusila navázat kontakt s otcem a začali se vídat. Po dramatickém konfliktu pak kontakt s matkou ukončila zcela (A znovu můj údiv. Prosím? Něco tak neslušného od dítěte, jehož matka žila jen pro něj??) Pak Kateřina přerušila vysokou školu, přestěhovala se do Prahy, začala pracovat, našla si partnera a znovu se vrátila do školy.
Nikdy nebude mít děti. Nejspíš je mít může. Neví a nehodlá po tom pátrat. Nebude mít děti, aby jim nezkazila dětství a život tak, jako zkazila matka dětství jí i Vojtovi. Vydíráním, zakazováním kontaktu s otcem, který Kateřině velmi chyběl a nepomáhalo ani, když Kateřina brečela a prosila, když společně s Vojtou za tátou odešli přímo ze školy. Nepomohla otcova snaha o domluvu, o stanovení kontaktu, o to, aby jim zajistil lyžování a nakonec selhal i jeho pokus získat děti do péče. Blanka nebyla podle obecných měřítek společnosti špatná matka, děti byly v pořádku, dobře se učily. Zbytek nikdo neviděl. Ani já, která jsem s nimi byla téměř denně. A tak žila Kateřina pod postupně sílícím tlakem, který vyvrcholil někdy kolem jejího třináctého roku, když začala Blanka dětem vyhrožovat svou smrtí, pokud s otcem odjedou na dohodnuté lyžování o jarních prázdninách. Tehdy se Káča zhroutila a přestala se všemi komunikovat. Zhoršila se ve škole (ne moc, to nedovolil její přirozený intelekt), oholila si hlavu, pořídila několik piercingů a tetování.(No jo, těžká puberta.) Po devítce nastoupila na průmyslovku a chtěla se věnovat designu. Přestěhovala se k babičce a postupně se nadechla. A nadechovala se tak dlouho, než zjistila, že máma má být po kom. Podobně jako máma nenáviděla babička svého bývalého manžela, Káčina dědečka. Mámu obdivovala a litovala, vysvětlování dětí ji nezajímalo. Po maturitě si Káča sbalila věci a přesunula se na kolej...
A dál už to znáte. Nastoupila do školy, přerušila, pracovala, znovu se vrátila do školy. Žije s mužem, který (zatím) akceptuje to, že nechce mít děti. Že jim nechce zkazit život, až se v ní probudí máma. Tvrdí, že jediný způsob, jak bludný kruh přerušit, je nepřivést na svět další děti... A tak dnes studuje speciální pedagogiku. Chce se věnovat aspoň cizím dětem. Dobře, odborně a zaujatě. Aby nechala na světě dobrou stopu.
Jak mi z toho je? No mizerně. Mělo mne to napadnout, zpětně totiž vidím celou řádku indicií. Nenapadlo, nepátrala jsem. Blanka u mne vždycky měla dveře otevřené a uši připravené k naslouchání. Dneska zůstala sama, bez dětí. A nejspíš ji někdo v jejím okolí zase naslouchá, zase ji chápe a upřímně lituje.
Nejspíš bych se měla jejím dětem i jejich otci omluvit. V duchu tak denně činím.
Jana Majová
Stalker
Žijeme silný příběh. Je zcela pravdivý a žijeme ho tak dlouho, že jsme už přestali vyhlížet jeho konec. Devastuje nám každodenní život, mění naši realitu. Tak se žije, když si vás vyhlédne někdo, kdo se rozhodl vám ničit život.
Jana Majová
Marie Milá (Šípková)
Jak je ten svět pomíjivý, že? Už týden mi svítí v kalendáři, že máš dnes narozeniny. A Ty? Ty se teď odněkud z vyššího levelu samotného Bytí nejspíš s nadhledem usmíváš. Marie.
Jana Majová
Hodně štěstí, zdraví, hodně štěstí milý Davide...
David oslavil třicátiny. Slavil s velkou radostí a chutí. Cože si to, milý čtenáři tohoto necovidového blogu myslíš? Že na tom není nic divného? Že třicitka je před tebou nebo za tebou a jako... no a co? Život jde dál?
Jana Majová
FAQ pro holky u šicích strojů
Nemyslím teď nás, zkušené harcovnice. Myslím mladé ženy, často maminky na mateřské, které bůhvíkde vyštrachaly šicí stroje a sedly k nim. Mají můj respekt.
Jana Majová
Když peče celá zem, fandím.
Konečně vím, jak vám je. Vám všem, kdo jste soutěživí, fandíte hokeji, tenisu, házené, biatlonu, atletice, krasobruslení, čemukoliv. Protože já, nesoutěživá, jsem to neznala. Až teď. Teď se vší vervou fandím pekařům a cukrářům.
Jana Majová
V síti? V pasti? Kde jsme se to ocitli?
Obvykle se lepkavě aktuálním tématům na svém blogu vyhýbám. Sleduji je, dívám se, jak je jiní autoři obracejí ze všch stran. V případě sexuálních predátorů v internetu mi ale jeden úhel pohledu tak nějak chybí.
Jana Majová
Maceší blog - neviditelné dospělé dítě
1. lednem začal neuvěřitelný devátý rok, kdy se točíme v mixéru naprosto nevyzpytatelného opatrovnického systému. Mám intenzivní pocit, že není úniku. A spoustu různorodých zkušeností.
Jana Majová
Maceší blog - práva a povinnosti nematek
1. lednem začal neuvěřitelný devátý rok, kdy se točíme v mixéru naprosto nevyzpytatelného opatrovnického systému. Jsme jedněmi z těch, kteří uvízli v neférových tenatech. Mám intenzivní pocit, že není úniku.
Jana Majová
Maceší blog - ze zákulisí života otce, který se nestýká se svým dítětem.
1. lednem začal neuvěřitelný devátý rok, kdy se točíme v mixéru naprosto nevyzpytatelného opatrovnického systému. Jsme jedněmi z těch, kteří uvízli v neférových tenatech. Mám intenzivní pocit, že není úniku.
Jana Majová
Maceší blog - přijde někdy konec nespravedlností?
Dneškem začíná neuvěřitelný devátý rok, kdy se točíme v mixéru naprosto nevyzpytatelného opatrovnického systému. Jsme jedněmi z těch, kteří uvízli v neférových tenatech. A já tak zůstávám tou, která se zastává otců.
Jana Majová
Maceší blog - Alexia. Pomátl ses, státe II ?
Alexia. Holčička, která se ocitla na půl roku v krizovém centru. Je jí jedenáct, měla by dychtívě čekat na dopis z Bradavic. Růst do mladé slečny. A největší maléry by se měly odehrávat kvůli plesnivějící svačině v aktovce.
Jana Majová
Maceší blog - Alexia. Pomátl ses, státe?
Alexia. Holčička, která se ocitla na půl roku v krizovém centru. Je jí jedenáct, měla by dychtívě čekat na dopis z Bradavic. Růst do mladé slečny. A největší maléry by se měly odehrávat kvůli plesnivějící svačině v aktovce.
Jana Majová
Desatero pro rok 2020
Vykašlete se na půlnoční sliby a předsevzetí. Čeká nás fajn rok. A když použijete některá doporučení, ať už všechna nebo třeba jedno jediné, bude určitě báječný.
Jana Majová
Malý příběh o neobyčejné smrti
Žili, byli. Tak, jak to má být v životě i v pohádkách. Jen ta v pohádkách naznačená nesmrtelnost v jejich příběhu není. A já už za nimi na tu jejich samotu nezajedu. Odletěli.
Jana Majová
Sára (Ta, která nebude mít děti)
Nikdy nebudu mít dětí. Věta, která padala do Sářina kafe. Myslete si, co chcete o sobeckosti, lenosti nebo neodpovědnosti lidí, kteří se rozhodli zůstat bezdětní. Mít děti není povinné. (Varování: text je nebezpečně dlouhý.)
Jana Majová
Čas odečítání vah : Bílé džíny velikost 42
Tak nějak to roky přikapávalo. Nejdřív kila, pak otrávenost z nich. A pak jsem se vyspala do dne, který ráno vypadal stejně jako ty ostatní. Večer ale začal čas odečítání. Jídla, dekagramů i starostí.
Jana Majová
O vnoučatech, babičkách a životní rovnováze
O vnoučatech, babičkách a životní rovnováze. Aneb "Babiprosímtěmohlabysmnetrochuposlouchat?Aspoňchvilkutřeba?"
Jana Majová
Malí velcí filharmonici - aneb kde múza o 106 líbá
Co se stalo? Hrálo se a zpívalo. Kde to bylo? Ve skleníku Květné zahrady v Kroměříži. Tak malí? Nebo velcí? OBOJÍ.
Jana Majová
Pes equinovarus - podpořte žlutou
Tenhle pes není žádný pes. Je to vrozená vada chodidel. Jedna z těch častějších, přesto málo známých. Tento týden je jí ale věnovaný. A tak si oblečte něco žlutého a pojďte se se mnou zamyslet.
Jana Majová
Ta, která se zastává otců - rukojmím rychle a navždy
Říká se, a já s tím skoro souhlasím, že ve sporech rodičů často lítají děti od jednoho k druhému jako špinavé prádlo. Už méně často máme příležitost si všimnout, že se otcové stávají rukojmím svých exmanželek.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 324
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 961x
Naprosto obyčejná ženská, jakých chodí po ulicích tisíce. Pozorovatelka světa a majitelka víry v lidskost.
Momentálně také zaujatá členka skupinky pohybující se kolem Davida. Mladého muže, kterého učinila vězněm ve vlastním těle svalová dystrofie a on se chce dělit o svůj příběh a zkušenosti.
Píšeme o tom i na facebooku: https://www.facebook.com/DavidAGenetickyGolias/
Jsem k nalezení na: jamajka117@gmail.cz.
Seznam rubrik
- David a Genetický Goliáš
- Každodennosti
- Na kočičí svědomí
- Malé cestování
- O lidech
- Komentáře
- O seznamování a věcech okolo
- Miniprózy
- Virtuální pohádky
- Osobní
- Nezařazené