Dáme una

9. 11. 2018 8:08:25
Aneb pár odstavců o radosti a potěšení z tance, bolavých nohách, osmičkách pánví, vláčku ramen a rozšiřování obzorů tak nějak všeobecně. Takové malé vyznání a snad i návod.

Mám moc ráda hudbu a tanec. Provázel mne střední školou a ještě se pár let připomínal až do doby, než mi do života přibyly dvě okaté, upovídané holky a taneční střevíčky docela tiše klouzaly docela tiše do nižších a nižších poliček v botníku, až zmizely docela. Na dlouhých dvacet let.

Holky zůstaly okaté a propovídaly se základkou i střední školou a vyrazily do světa vysokoškolského. "Matko, co teď se sebou budeš dělat", pomyslela jsem si u zrcadla jednou ráno v prázdném bytě. A pár dní přemýšlela, kam napřít pozornost, kterou už děti nepotřebují. Jít zase studovat? (Jo, to mi asi jde.) Začít cestovat? (Safra, jak, když se dál než do Brna bojím?) Vymetat divadla? (No dobře, ale stačí to?) Začít sportovat? (Ach, to fakt ne, přes hodinu zumby nejdu.) Vrátit se ke zpěvu nebo tanci? (Jak, když není kam ani s kým?)

Asi mně slyšel někdo "nahoře" a po novém roce mi do života poslal tanečníka a na parketu (i životem) se proháníme a prokulháváme osmý rok. Začalo to v tanečních. Vzpomínáte si, jak to bylo, když nám bylo šestnáct? Waltz, tango, cha-cha, jive, valčík, samba... jen my dospělí jsme se obešli bez obleků a kravat. Taneční mistr slevil z formálního dress kódu. Prý už to chlapi buď zvládají, nebo jim už nepomůže ani svěcená voda. Žijeme ve městě, které tančí. Tančí malí i velcí, věk tady nic neznamená. Tančí děti ze školek, ale klidně i dámy s tejpy nalepenými na rameni nebo pánové s ortézou na koleni.

Při jednom tanečním večeru nás poprvé potkala salsa. Ta k nám přitančila z Kuby, kde se ji nikdo učit nemusí. Tančí se v ulicích a děti tam snad dříve tančí než chodí. Pro nás byla nepochopitelná, ale krásná. A tak jsme se chvilku oťukávali a rozhodovali a pak se rozhodli se salsou lépe poznat a vyrazili do kurzu. To seznamování trvalo poměrně dlouho, salsa našemu dvoření odolávala s nevšímavým přehledem la hrdostí vlastní latinsko-americkým krasavicím. Ale stačilo si počkat. Tedy stačilo kolem ní tancovat tak dlouho, až už si nás nemohla nevšímat. Toho trochu legračního páru, vysokánského chlapa s maličkou ženskou, kteří občas nevědí, jak si předat ruce v otočkách, protože výškový rozdíl jim sice umožňuje, aby ona hlásila přízemní mrazíky a on trasy letadel, ale tanec poněkud komplikuje. Salsa si nás začala všímat a my si ji užívat. Objevili jsme další taneční školy, poprvé vyrazili na taneční víkend (kdybych jen tušila, jak mne budou pekelně bolet nohy, možná bychom zůstali doma), naučili se nosit si náhradní trička, protože jak se zrychloval tanec i tep, najednou jsme nejen tančili, ale i sportovali. (Hurá, konečně pohyb k němuž se nemusím nutit.) Objevili jsme kouzlo smyslné a důvěrné bachaty, které se k nám přiflámovala až z Dominikánské republiky (kde doslova bachateor znamená flámovat) a zdvořile se z dálky okukujeme s angolským tancem s krásným názvem kizomba, kterou se nám občas podaří někde vyzkoušet. Jen si ji tak ochutnat.

A co to "dáme una"? Salsa má takovou zvláštní sestřičku, jmenuje se Salsa Rueda. Tančí se v kruhu po které si pánové na pokyn předávají dokola své tanečnice. Občas ji tančíme a řeknu vám, to je teprve šrumec, když se třeba 40 lidí snaží v kruhu udržet tempo, rychlost a úsměv. "Una" je základní pokyn, posun o jednu pozici, kdy muž svou novou tanečnici prostě převede na druhou stranu, čímž se z ní stane stará. Řeknu vám, dámy, tak snadno se z nové nestanete starou nikde jinde.

A co z toho plyne? Máte čas? Nebo pocit, že se něco ze života vytrácí? Tančete. Je jedno, jestli jste malí, velcí, tlustí, tencí, mladí nebo zkušení. Dá se to zkusit kdykoliv. Vznést se od obyčejných věcí do trochu jiného světa a chvilku v něm zůstat. A třeba se někde potkáme při ruedě. Budu tam spolehlivě nejmenší. A dáme una.

Autor: Jana Majová | pátek 9.11.2018 8:08 | karma článku: 16.15 | přečteno: 302x

Další články blogera

Jana Majová

Tohle mi neříkej, tak blbá nebyla ani Tamara

Mám kadeřnický rituál. V přesném čase, na přesném místě, v pravidelném intervalu. Barva na vlasy, na alobalové růžky bych mohla přijímat signály z oběžné dráhy (kdybych ovšem chtěla), šálek kávy a hromádka pitomoučkých časopisů.

13.11.2018 v 18:05 | Karma článku: 23.26 | Přečteno: 1070 | Diskuse

Jana Majová

Složenka s výživným

Martina stojí ve frontě na poště, jde vyzvednout 723 korun. Minulý měsíc to bylo 415 a ten předminulý 1 600, právě takovou částku stanovil soud.

10.11.2018 v 10:33 | Karma článku: 28.72 | Přečteno: 1332 | Diskuse

Jana Majová

Já, moje druhé já a svět

Existuji dvakrát. Nejsem sama. Dvakrát existuje i manžel a někdy i děti. Přesto teď zůstaňme u toho, že světem pobíhají dvě Jany. Kromě mne skutečné, ještě alternativa. Že to není možné? To si pište, že je. A nedělá mi to radost.

20.10.2018 v 16:26 | Karma článku: 16.37 | Přečteno: 389 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Jan Tomášek

Výtvarné umění a psychika

- aneb malý report z výtvarně zaměřeného poznávacího zájezdu do Rakouska. Dvě lokality – jednak bývalé sanatorium v Gugingu, nyní centrum „art-brutu“ a později přímo Vídeň a Kunsthistorické muzeum.

19.11.2018 v 5:23 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 25 | Diskuse

Vilém Ravek

Návštěva "michelinské" restaurace je zážitek. Předtím se však dobře najezte.

Smyslem moderního gurmánství není se nasytit. Je to především velký kulturní zážitek, při kterém se však nezbavíte pocitu narůstajícího hladu. Přesto z "michelinské"restaurace odejdete i po velké útratě duševně obohaceni.

18.11.2018 v 19:21 | Karma článku: 33.94 | Přečteno: 1469 | Diskuse

Michal Pohanka

Výchova chlapců v Čechách (nepříčetnými matkami bez otců)

Může za to matka samoživitelka, která dítěti vše dovolí, což je zaručená cesta do pekel, dlážděná norskými úmysly. Odstrašující, leč bohužel zcela pravdivý a možná ani ne tak výjimečný příběh o tom, jak by se nemělo vychovávat.

18.11.2018 v 15:19 | Karma článku: 43.13 | Přečteno: 5168 | Diskuse

Olga Pavlíková

Burešovo Česko

a kauza kytice v koši. Připomíná to trenky na hradě, tedy vtipný a zároveň důkladný odkaz na odpor vůči jednání prezidenta. Žádná Amerika a její pistole, jen zkratka ve formě výstižného vzkazu prezidentovi.

18.11.2018 v 10:55 | Karma článku: 23.22 | Přečteno: 717 | Diskuse

Zdeněk Šindlauer

Tak co tomu říkáte, pane řediteli?

Víte co? Hoďte za hlavu akcie, dividendy a valné hromady. Pojďte, posedíme na nádražní lavičce v Blíževedlech a pomyšlenkujeme. Ale je tady krásně.

18.11.2018 v 7:35 | Karma článku: 19.15 | Přečteno: 485 | Diskuse
Počet článků 278 Celková karma 19.95 Průměrná čtenost 924

Pro ty, co mne znají už vdanou (blog je založený dříve než moje manželství) jsem už spíše Pšejová.

Naprosto obyčejná ženská, jakých chodí po ulicích tisíce. Pozorovatelka světa a majitelka víry v lidskost.

Momentálně také zaujatá členka skupinky pohybující se kolem Davida. Mladého muže, kterého učinila vězněm ve vlastním těle svalová dystrofie a on se chce dělit o svůj příběh a zkušenosti.

Píšeme o tom i na facebooku:  https://www.facebook.com/DavidAGenetickyGolias/

Jsem k nalezení na:  jamajka117@gmail.cz.

 

Najdete na iDNES.cz