Mám ráda malé obchody. Když do nich chodíte často, stáváte se někým jiným, než je to v anonymním obchoďáku.
Stavuji se tam skoro každé ráno chvilku po šesté. Do malého obchůdku s potravinami, kde je na maličkém prostoru snad všechno. Mají neuvěřitelné pestrou nabídku pečiva, šunku krájí krásně tenoučce jejich exkluzivní pomazánky synek miluje. Zvláště tu salámovou.
Každé ráno, chvilku po šesté, si tam beru svoji půlku zdouneckého "chlebíčka" (to není chyba, ale babiččino speciální skloňování). Je výborný a pro nás nepřekonatelný ( i když je mi jasné, že my "zdounečáci" bychom mohli třeba s "brankovičáky" svádět stejně tuhé boje jako svádí papírové plenkařky proti látkovým).
A tak jsem šla i včera. Pracovní den mne pak vedl cestami-necestami a milý chleba zůstal v práci. Stavila jsem se pro něj a na obvyklém místě - nic. Zamyslela jsem se a bylo mi to jasné. Je v kufru auta společně s dalšími věcmi. Doma otvírám kufr a chleba zas nikde. Záhadu se zmizením chleba už nebylo čím vysvětlit.
A tak si dneska ráno kráčím do obchůdku a přemýšlím, jestli "děvčatům" za pultem říci, že bych dneska chtěla půlečku chlebíčka nemizícího. Nestihla jsem ani pusu otevřít. Vesele mne vítali s otázkou: "A víte, co jste tu včera zapomněla?" Jasně. Chleba.
A tak jsem si dneska odnesla půlečku čerstvou místo té včerejší opečovávaná těmi mladými, veselými dámami za pultem, kterým není jedno, jak se mají jejich zákazníci.
Že je to drobnost? Možná ano. Ale právě drobnosti jsou těmi kostičkami z kterých si pokaždé od rána skládáme den.
Mám ráda malé obchůdky. A nejraději ten "svůj".
