Když v ráji pršelo (povodně 1997)

Jak si to pamatuji po dvaceti letech? Aneb nepřesné zacouvání do vlastních vzpomínek a dějin jednoho města. Třistaletá voda v Kroměříži.

Kdo jste navštívili Kroměříž, musíte (stejně jako my místní) vědět, že je to ráj. Město velikosti "tak akorát", abyste tam měli téměř všechny služby a současně všechno v dosahu. Město, které tvořily dějiny, ovlivňovali více či méně arcibiskupové. Jen na několika místech u nás je taková koncentrace krásy. 

Město, které dělí (naštěstí nepůlí) řeka Morava, která své vody (téměř vždy) s hanácky rozvážným klidem sune směrem k Dunají a převaluje se v dolní části impozantního koryta. 

Jenže v roce 1997 v ráji pršelo. Tedy, ono nepršelo jen v ráji. Pršelo ve vyšších částech povodí a prudké deště naplnily koryta potůčků, potoků a řek, voda stékala z polí, nezadržovaná krajinnými prvky. Byl červenec a na Kroměříž a její okolí se "chystala" třistaletá voda.

Pracovala jsem tehdy v knihovně a moje malé dcery byly "prázdninovat" u prababičky v ulici, kde jsem vyrostla a kde jsem v každém domě měla nějakou tu "tetu". Dnes už tam znovu bydlím i já, tenkrát jsme na čas přesídlili na druhý břeh řeky Moravy.

Nad rájem pršelo a voda stoupala. V době, kdy se internet používal jako sůl a mobily ještě méně jsme se o stoupající vodě dozvídali z novin a zpráv v televizi, rádiu a od lidí. A tak byla ta situace poněkud méně uvěřitelná, než by v záplavě online zpráv byla dnes. Jenže Morava opravdu stoupala a začalo se mluvit o reálné hrozbě povodní. Nevěřili jsme, že hluboké koryto přeteče. V jeho nižších částech všichni, kdo měli ruce-nohy-lopaty zvyšovali břehy pytli s pískem. Bylo nádherně, po dešti ani památky. Voda už byla všechna na zemi a valila se všemi cestami, které si dokázala najít. Ti moudřejší vynesli cenné věci do pater svých domů, ti méně prozíraví v povodeň nevěřili a všichni společně stáli na břehu a sledovali řeku....

...a mezitím jim voda netekla do domovů "z týla". Morava se ve městě v korytě opravdu udržela, ohrožené ale byly všechny mosty. Část vyplavená "nad" řekou byla zatopena převážně kanalizací. Viděli jsme poklopy, které tlakem vody vylétaly do výšky, pouštěly do ulic (a samozřejmě taky sklepů, na parkoviště a všude) prudké proudy vody. "Pod" řekou to ale bylo horší. Voda stoupala a zaplavila průmyslovou číst i obydlené čtvrti. Prababičku v noci vzbudili hasiči z hlubokého spánku a odváželi ji i s pejskem na lodi. Později nám povídala, že se v tom překvapení musela i v duchu smát. "Mladí" byli totiž zrovna v Benátkách. 

Voda se vylila i do cenné historické Podzámecké zahrady a zastavila se uprostřed louky pod zámkem. Některé stromy poškodila tak, že padaly za mohutného praskání a kromě škod tak působili i chaos a fámy běžící celým městem.

Neměli jsme v práci stání a tak jsme si povodňovým štábem nechali přidělit organizaci pomoci, která do města začala přijíždět a proudit. Pod vodou sice byla "jen" menší část města, ale bez elektřiny a pitné vody bylo město celé. Balená vody mizela z regálů. Městem chodili lidé v prapodivných oděvních kombinacích, s pejsky na prádelních šňůrách, hasiči a vojáci na loďkách a vrtulnících evakuovali obyvatele, kteří nestačili odejít. 

Nedostala jsem se hned "domů", v podstatě jsem se snad dva-tři dny nehnula od organizace pomoci a zprávy dostávala od vyjíždějících posádek, které vozily zásoby potřebností a překládali je do loděk. Mluvili o lidech, co zůstali doma, o dobrovolnících, co se babičkám vraceli pro pejsky, kočky a slepice, o desítkách lidí, kteří na najednou všudypřítomných lodičkách rozváželi, co kdo potřeboval. 

Jediný den, který umím odlišit, je 11. červenec. Jednak kulminovala hladina Moravy, jednak jsem měla narozeniny a maminka mi přímo do místa, kde se pomoc organizovala, přinesla pečené kuře plněné zelím. Čekalo pak do večera na dlažbě v suterénu, aby bylo slavnostně ochutnáno všemi dobrovolníky, kteří tahali lahve s vodou, hromady oblečení, jídla, třídili všechno tak, aby se to zase dalo posouvat tam, kde bylo potřeba. Lopaty, savo, instatní polévky. Přes hromady toaletního papíru jsem ani neviděla. Lidé ze všech koutů republiky byli v té době úžasní.

Odpoledne jsem se konečně "utrhla" vyrazit podívat do "naší" ulice. Když jsem scházela na propustku do části pod Moravou, pozorovala jsem, jak se lidé noří z vody, kterou se brodili, jak se vedle některých vynořují kola. Šla jsem kolem člunu přivázaného k plotu u kterého byl nápis "jezdím v každou celou hodinu". Kroměříž měla v té době prostě pravidelnou lodní dopravu. Šla jsem vodou, potkávala lidi, kteří se přišli podívat na své domy i "tetinky", které po celou dobu zůstaly. Na stole, jehož deska trčela z vody kdosi na propanbutanovém vařiči vařil cosi pro všechny. Přes ploty byly (zbytečně) přehozené mokré koberce. Zotvírané dveře a okna umožňovaly vodě volný průtok. Na konci ulice seděli na plotě chlapi, vedle sebe otevřené půllitry piva a do vody nahozené udice. Prý se tím budou jednou chlubit vnoučatům. Stejně se nedalo nic dělat. V nízko položených místech stála voda dlouho a o co rychleji "zezadu" překvapila rychlým vzestupem "uličních hladin", o to pomaleji odtékala. 

Lidé se báli o své domy a ti, kdo je měli z nepálených cihel, oprávněně. Atmosféra mezi lidmi paradoxně "zhoustla" až když voda opadla. Najednou byla všechna ta pohroma vidět. Zničené domy, zahrady. Lidé často nejvíc litovali ztráty vzpomínek. Fotografií, knih, které se ocitly "pod hladinou" a zmizely navždy.

O pár let později jsme s manželem stáli před našim domem a přemýšleli, jestli se tam vůbec vracet. Jestli se třistaletá voda může vrátit ještě za našeho života. Věříme, že ne. Ale...znáte to. Plynový kotel pro jistotu visí v bezpečné výšce.

-----------------

Uběhlo dvacet let. Tehdejší rybáři už si o povodni povídají s vnoučaty, občas všichni vytáhneme fotky, narazíme na vzpomínku. Ulicemi, kde mi tehdy voda sahala do pasu, každodenně procházíme, žijeme v suchých domech a já občas dávám k dobru historku o tom, jak mého muže, spícího na žíněnce v nářaďovně, zaskládali vojáci bednami s oblečením a on se probojoval ven až po několika hodinách. 

To vědomí, že že větru ani dešti neporučíme už v nás zůstalo nejspíš navždy. 

Pro ty, kdo mají chvilku a chtějí si tu dobu přiblížit přidávám odkaz na video z "ráje 1997"

 

Autor: Jana Majová | středa 12.7.2017 14:00 | karma článku: 15,80 | přečteno: 488x
  • Další články autora

Jana Majová

Stalker

18.9.2022 v 23:05 | Karma: 36,70

Jana Majová

Marie Milá (Šípková)

3.2.2022 v 18:26 | Karma: 23,41

Jana Majová

FAQ pro holky u šicích strojů

20.3.2020 v 20:39 | Karma: 24,48

Jana Majová

Když peče celá zem, fandím.

9.3.2020 v 18:41 | Karma: 27,29

Jana Majová

Desatero pro rok 2020

31.12.2019 v 13:12 | Karma: 20,89

Jana Majová

Pes equinovarus - podpořte žlutou

4.6.2019 v 21:03 | Karma: 21,60
  • Počet článků 324
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 961x
Pro ty, co mne znají už vdanou (blog je založený dříve než moje manželství) jsem už spíše Pšejová.

Naprosto obyčejná ženská, jakých chodí po ulicích tisíce. Pozorovatelka světa a majitelka víry v lidskost.

Momentálně také zaujatá členka skupinky pohybující se kolem Davida. Mladého muže, kterého učinila vězněm ve vlastním těle svalová dystrofie a on se chce dělit o svůj příběh a zkušenosti.

Píšeme o tom i na facebooku:  https://www.facebook.com/DavidAGenetickyGolias/

Jsem k nalezení na:  jamajka117@gmail.cz.