Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Když v ráji pršelo (povodně 1997)

12. 07. 2017 14:00:47
Jak si to pamatuji po dvaceti letech? Aneb nepřesné zacouvání do vlastních vzpomínek a dějin jednoho města. Třistaletá voda v Kroměříži.

Kdo jste navštívili Kroměříž, musíte (stejně jako my místní) vědět, že je to ráj. Město velikosti "tak akorát", abyste tam měli téměř všechny služby a současně všechno v dosahu. Město, které tvořily dějiny, ovlivňovali více či méně arcibiskupové. Jen na několika místech u nás je taková koncentrace krásy.

Město, které dělí (naštěstí nepůlí) řeka Morava, která své vody (téměř vždy) s hanácky rozvážným klidem sune směrem k Dunají a převaluje se v dolní části impozantního koryta.

Jenže v roce 1997 v ráji pršelo. Tedy, ono nepršelo jen v ráji. Pršelo ve vyšších částech povodí a prudké deště naplnily koryta potůčků, potoků a řek, voda stékala z polí, nezadržovaná krajinnými prvky. Byl červenec a na Kroměříž a její okolí se "chystala" třistaletá voda.

Pracovala jsem tehdy v knihovně a moje malé dcery byly "prázdninovat" u prababičky v ulici, kde jsem vyrostla a kde jsem v každém domě měla nějakou tu "tetu". Dnes už tam znovu bydlím i já, tenkrát jsme na čas přesídlili na druhý břeh řeky Moravy.

Nad rájem pršelo a voda stoupala. V době, kdy se internet používal jako sůl a mobily ještě méně jsme se o stoupající vodě dozvídali z novin a zpráv v televizi, rádiu a od lidí. A tak byla ta situace poněkud méně uvěřitelná, než by v záplavě online zpráv byla dnes. Jenže Morava opravdu stoupala a začalo se mluvit o reálné hrozbě povodní. Nevěřili jsme, že hluboké koryto přeteče. V jeho nižších částech všichni, kdo měli ruce-nohy-lopaty zvyšovali břehy pytli s pískem. Bylo nádherně, po dešti ani památky. Voda už byla všechna na zemi a valila se všemi cestami, které si dokázala najít. Ti moudřejší vynesli cenné věci do pater svých domů, ti méně prozíraví v povodeň nevěřili a všichni společně stáli na břehu a sledovali řeku....

...a mezitím jim voda netekla do domovů "z týla". Morava se ve městě v korytě opravdu udržela, ohrožené ale byly všechny mosty. Část vyplavená "nad" řekou byla zatopena převážně kanalizací. Viděli jsme poklopy, které tlakem vody vylétaly do výšky, pouštěly do ulic (a samozřejmě taky sklepů, na parkoviště a všude) prudké proudy vody. "Pod" řekou to ale bylo horší. Voda stoupala a zaplavila průmyslovou číst i obydlené čtvrti. Prababičku v noci vzbudili hasiči z hlubokého spánku a odváželi ji i s pejskem na lodi. Později nám povídala, že se v tom překvapení musela i v duchu smát. "Mladí" byli totiž zrovna v Benátkách.

Voda se vylila i do cenné historické Podzámecké zahrady a zastavila se uprostřed louky pod zámkem. Některé stromy poškodila tak, že padaly za mohutného praskání a kromě škod tak působili i chaos a fámy běžící celým městem.

Neměli jsme v práci stání a tak jsme si povodňovým štábem nechali přidělit organizaci pomoci, která do města začala přijíždět a proudit. Pod vodou sice byla "jen" menší část města, ale bez elektřiny a pitné vody bylo město celé. Balená vody mizela z regálů. Městem chodili lidé v prapodivných oděvních kombinacích, s pejsky na prádelních šňůrách, hasiči a vojáci na loďkách a vrtulnících evakuovali obyvatele, kteří nestačili odejít.

Nedostala jsem se hned "domů", v podstatě jsem se snad dva-tři dny nehnula od organizace pomoci a zprávy dostávala od vyjíždějících posádek, které vozily zásoby potřebností a překládali je do loděk. Mluvili o lidech, co zůstali doma, o dobrovolnících, co se babičkám vraceli pro pejsky, kočky a slepice, o desítkách lidí, kteří na najednou všudypřítomných lodičkách rozváželi, co kdo potřeboval.

Jediný den, který umím odlišit, je 11. červenec. Jednak kulminovala hladina Moravy, jednak jsem měla narozeniny a maminka mi přímo do místa, kde se pomoc organizovala, přinesla pečené kuře plněné zelím. Čekalo pak do večera na dlažbě v suterénu, aby bylo slavnostně ochutnáno všemi dobrovolníky, kteří tahali lahve s vodou, hromady oblečení, jídla, třídili všechno tak, aby se to zase dalo posouvat tam, kde bylo potřeba. Lopaty, savo, instatní polévky. Přes hromady toaletního papíru jsem ani neviděla. Lidé ze všech koutů republiky byli v té době úžasní.

Odpoledne jsem se konečně "utrhla" vyrazit podívat do "naší" ulice. Když jsem scházela na propustku do části pod Moravou, pozorovala jsem, jak se lidé noří z vody, kterou se brodili, jak se vedle některých vynořují kola. Šla jsem kolem člunu přivázaného k plotu u kterého byl nápis "jezdím v každou celou hodinu". Kroměříž měla v té době prostě pravidelnou lodní dopravu. Šla jsem vodou, potkávala lidi, kteří se přišli podívat na své domy i "tetinky", které po celou dobu zůstaly. Na stole, jehož deska trčela z vody kdosi na propanbutanovém vařiči vařil cosi pro všechny. Přes ploty byly (zbytečně) přehozené mokré koberce. Zotvírané dveře a okna umožňovaly vodě volný průtok. Na konci ulice seděli na plotě chlapi, vedle sebe otevřené půllitry piva a do vody nahozené udice. Prý se tím budou jednou chlubit vnoučatům. Stejně se nedalo nic dělat. V nízko položených místech stála voda dlouho a o co rychleji "zezadu" překvapila rychlým vzestupem "uličních hladin", o to pomaleji odtékala.

Lidé se báli o své domy a ti, kdo je měli z nepálených cihel, oprávněně. Atmosféra mezi lidmi paradoxně "zhoustla" až když voda opadla. Najednou byla všechna ta pohroma vidět. Zničené domy, zahrady. Lidé často nejvíc litovali ztráty vzpomínek. Fotografií, knih, které se ocitly "pod hladinou" a zmizely navždy.

O pár let později jsme s manželem stáli před našim domem a přemýšleli, jestli se tam vůbec vracet. Jestli se třistaletá voda může vrátit ještě za našeho života. Věříme, že ne. Ale...znáte to. Plynový kotel pro jistotu visí v bezpečné výšce.

-----------------

Uběhlo dvacet let. Tehdejší rybáři už si o povodni povídají s vnoučaty, občas všichni vytáhneme fotky, narazíme na vzpomínku. Ulicemi, kde mi tehdy voda sahala do pasu, každodenně procházíme, žijeme v suchých domech a já občas dávám k dobru historku o tom, jak mého muže, spícího na žíněnce v nářaďovně, zaskládali vojáci bednami s oblečením a on se probojoval ven až po několika hodinách.

To vědomí, že že větru ani dešti neporučíme už v nás zůstalo nejspíš navždy.

Pro ty, kdo mají chvilku a chtějí si tu dobu přiblížit přidávám odkaz na video z "ráje 1997"

Autor: Jana Majová | středa 12.7.2017 14:00 | karma článku: 14.94 | přečteno: 423x

Další články blogera

Jana Majová

David a genetický Goliáš. O svalové dystrofii popáté.

I tento blog bude o Davidově mámě. O jejím úhlu pohledu, životních zlomech a rozhodnutích. Jen už jsme společně jejich příběh pojmenovali. Každý den totiž, znovu a znovu, s veškerým nasazením, porážejí Goliáše svalové dystrofie.

21.10.2017 v 8:00 | Karma článku: 19.51 | Přečteno: 910 | Diskuse

Jana Majová

Davidova máma. O svalové dystrofii počtvrté.

Co Davida znám, ukotvilo se mi v mysli srovnání jeho každodenna s bájí, kde David poráží Goliáše. Svalová dystrofie se podobá genetickému Goliášovi. A je osudově neporazitelná. Dá se ale více či méně tlačit do kouta.

23.9.2017 v 8:00 | Karma článku: 22.18 | Přečteno: 820 | Diskuse

Jana Majová

Davidův svět. O svalové dystrofii potřetí.

Pokud máme své strážné anděly, tak ten Davidův je zvláště roztržitý a ochraňovat jeho svět zapomněl hned několikrát. Přesto ho péče téměř andělská doslova obklopuje.

19.8.2017 v 8:00 | Karma článku: 25.79 | Přečteno: 671 | Diskuse

Jana Majová

David. O svalové dystrofii podruhé.

Mé setkání s Davidem bylo, jak už to v životě bývá, ovlivněno náhodou. Nebo náhody neexistují? Nevím. Pro tuto chvíli to stejně není podstatné.

16.8.2017 v 6:45 | Karma článku: 25.08 | Přečteno: 983 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Štěpánka Semecká

Nesuď člověka podle jeho Kliniky

Další nedělní glosa o tom, jak je jednoduché někoho zaškatulkovat a odsoudit ještě před tím, než bychom znali jeho příběh.

22.10.2017 v 20:46 | Karma článku: 7.80 | Přečteno: 462 | Diskuse

Jan Pražák

Jak Maruška potkala strašně hrubýho cikána

Jela jsem za mamkou. Bydlí sama v domku kousek za Příbramí a v pátek ráno mi volala, že si podvrkla kotník. Tak jsem hned po práci sedla Na Knížecí na autobus a vyrazila.

22.10.2017 v 20:35 | Karma článku: 19.92 | Přečteno: 647 | Diskuse

Most mezi námi

S Mistry na retro výstavě ve Slunečnici

Nezahálíme, jedeme naplno! V Domově seniorů Nová slunečnice se konala retro výstava Střípky našich životů III. Pro tuto příležitost jsme si připravili program, tentokrát v duchu poezie a francouzského šansonu.

22.10.2017 v 18:18 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 53 | Diskuse

Renata Šindelářová

Co bych si počala bez svého telefonu

Každý den ho nutně potřebuju. Je to můj budík, kalendář, foťák, hodinky, závaží v kabelce, podložka pod vrklavou židli, dobrá výmluva z trapného hovoru, moje mapa, můj jízdní řád i krácení dlouhé chvíle ve vlaku.

22.10.2017 v 15:49 | Karma článku: 8.23 | Přečteno: 159 | Diskuse

Jaroslav Kvapil

Jaký bude další vývoj po volbách?

Volby dopadly tak, jak nikdo nečekal. Někteří sice tvrdí, že ano, ale to jsou jen takové pobitevně generálské řeči. Asi se dalo předpokládat vítězství ANO, ale že za sebou povleče ocas osmi slabých, a ještě slabších stran, to ne...

22.10.2017 v 14:27 | Karma článku: 10.96 | Přečteno: 452 | Diskuse
Počet článků 243 Celková karma 23.14 Průměrná čtenost 953

Naprosto obyčejná ženská, jakých chodí po ulicích tisíce. Pozorovatelka světa a majitelka víry v lidskost.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.