Ani nevím, jestli jsem někdy měla ráda velká nákupní centra. Určitě jsem prošla obdobím údivu z těch nekonečných možností.
A jsem pak sestoupila "zpátky na zem", k malým obchůdkům, kde k sobě nějak patříme. Ti (nebo spíše ty), které stojí za pulty i my, kteří přicházíme vyměnit peníze za věci dobré, užitečné i parádní.
Mám ráda malou masnu, kde na mne už ode dveří mávají, že dneska mají krásnou roštěnou a v pátek mi schovají půlku dobrého chleba i tehdy, když si ho zapomenu objednat. Mám ráda maličkou samoobsluhu na náměstí, kam si každé ráno chodíme koupit čerstvý rohlík k snídani. Taky pekárnu, kde na prodavačka balí pečivo a vždycky k němu přidá nějakou vzpomínku na moji mámu. Byly spolužačky.
Mám ráda "naši" optiku, švadlenku, květinářství i trochu tajuplný obchůdek s kamínky, anděly a čaro-dějnou majitelkou. Místa, kde se cítím vítaná, kde si dobrý den i na shledanou přejeme doopravdy.
Dneska jsem jsem si v jednom takovém koupila svícen. No, dva svícny. Oba, a vlastně všechno, co v obchůdku je, je vyráběno rukama majitelky Gity. Mít vlastní obchod byl její sen. A jsem si jista, že je to řádně prací zaplacený sen. Celé dny je za pultem a všemožné nápaditosti nutně vznikají po večerech a o víkendech. Ale vždycky se usmívá. A já s úsměvem a téměř vždycky s nákupem, odcházím. Známe se jmény, už ví, co se mi nespíš bude líbit. "Já jsem si vás přivolala", řekla mi dneska a pohledem ukázala na čerstvě vytvořený adventní svícen. Už stojí u nás doma na krbu.
Mám ráda své malé obchůdky.
