Jsou Dušičky a ač na Tebe i mámu myslím celý rok častěji, než bych sama považovala za možné, dneska jste prostě se mnou.
Šla jsem z práce a v duchu se přepínala do kuchyňského režimu. Pečení dortu je pro mne vždycky napínavá rovnice s takovou spoustou neznámých, že na mne padá cosi jako cestovní horečka. Dortový neklid. A pak mi najednou naskočil obrázek toho, jak rozbíjíš skořápky vajec, bílky stékají do kameninové misky, žloutky do smaltované. Jak připomínáš, že sníh musí být tak tuhý, že nevypadne z misky (ne, Janynko, ještě to neotáčej, dyť ti to teče). Podáváš mi dvě šlehací metly a já mačkám spirály o dno misky, až mi trne loket a zápěstí. Než ušlehám sníh, máš vařečkou umíchané všechno ostatní. "Dortové těsto chce čas", říkáš mi s úsměvem.
Všechno chce čas, babi. Už to dneska vím. Divila by ses, kdybys mi dneska chtěla šlehat sníh. Dívala by ses, jak sypu a liju potřebnosti do misky hnětače, jak je to všechno hladce a rychle v troubě, jak šlehací metličky vyrobí krém lehounký jako vánek. Pekla jsem a neotáčela jsem se ke stolu. Hýčkala jsem si pocit, že tam sedíš, mícháš si svého turka s troškou mléka, jak si do hrnečku házíš cukerín. Skládala jsem nádobí do myčky a myslela na Tvůj škopíček na štokrleti v koupelně. Co si budeme povídat, mytí nádobí bylo dost za trest. Nejhorší tehdy, když se nás sešlo moc. A moc se nás sešlo často. Měla jsi v sobě přitažlivost matek rodu. Chodili jsme za Tebou a Ty jsi nás sytila jídlem, přízní, klidem a bezpečím a všechno se to proplétalo, všechno to k sobě patřilo.
Stála jsem v kuchyni, v troubě zlátl korpus dortu podle Tvého receptu. Zítra ho naplním, pozítří nazdobím. Slyším, jak mi říkáš, že všechno dobré chce práci a čas.
A pak se otočím, doufám, že koutkem oka zachytím, jak dopíjíš kafíčko. Ale nemám štěstí. Už jsi pryč. Jen na stole je kroužek od hrníčku. Natáhnu po něm ruku, abych ho utřela a pak to neudělám. Ještě chvilku si budu hýčkat to, že jsme spolu pekly dort pro Tvou malinečkou pravnučku. Prapravnučku.
Všechno má svůj čas, babi.
