Občas ráda vytáhnu z kouta mysli fantazii a nechám ji, ať se vznáší nad mou hlavou jako papírový drak nad podzimním polem. A tak si představuji, že onoho velkého dne, kdy začalo Mariánské léto, se někde v nebeské kavárničce sešly dvě babičky. Babička Marie a babička Anna. A protože věděly, že je čeká dlouhá služba, daly si to společné kafíčko hnedle větší.
Onoho velkého dne, kdy začalo Mariánské léto, začalo i léto babí. Bylo po nočním dešti a svět se přeháňkami přepínal zpět do léta. Bylo pondělí, šla jsem zrovna na poradu a rovnala si myšlenky, když mi na mobilu píplo stručné: "Jedu do porodnice". Myšlenky se rázem rozsypaly po schodišti a poradu zachraňovaly poznámky v mém vševědoucím bloku.
Na svět se chystá dítě mé dcery. Je to vůbec možné? Barevná sklíčka myšlenek se míhají, chvíli vidím dceru maličkou, chvíli maturující, chvíli v tanečních, pak ve školce, do toho naskakují všechny ty úvahy a obavy. Miminko se rozhodlo podívat se na svět o něco dřív. Že by nechtělo zmeškat to slíbené babí léto? Že by si po rodičích neslo herecký talent a těšilo se na obdivné sklánění do kočárku?
Den ubíhal pomalu, čas se zvolna převaloval mezi očima a displejem telefonu, kam občas přišla zpráva z porodnice, ručičky hodin podváděly a couvaly.
(A babičky Marie a Anna v nebeské kavárně upíjely pomalu svá kafíčka a pečlivě dohlížely na dění. Ony jediné věděly své.)
Malinkatou holčičku přivítal svět na sklonku dne. Pláčem dala najevo, že vahou svých dvou a půl kilogramů od těchto vteřin řídí chod celé naší rodiny. Rodiče vstřebávali sílu okamžiku, my všichni doma čekající jsme si nalili po sklence na zdraví (no, v té chvíli spíše na uklidnění), babičky Maria a Anna dopily hrnečky až k lógru, protože jim skončila hlídací služba, poslaly dolů ochranná kouzla a šly si po svém.
A v teplém pelíšku, unavená tou celodenní námahou, poprvé usnula holčička Mariana.
Mariánské léto začalo.