společnost se změnila a my jsme se neuměli přizůsobit

Možná, Kamilo. A možná jen někteří. Mám totiž trochu pocit, že "Máňa" se v tom naučila chodit docela dobře a rychle.

Otázka je, jestli by takhle svě fungovat měl.

Snažím se ctít to, že pravda je někde mezi, ale...

Ona bývá někde mezi. Jenže jednak nebývá uprostřed a druhak působí spousta dalších faktorů. Někde pořád ještě rodina a okolí, plynoucí čas, momentální postavení jednotlivých "aktérů", případně atypičnosti nebo přímo poruchy osobnosti...

Záměrně jsem vybrala příklad, kde se nic takového neděje a pomsta je v zásadě "pěstována" tím, že je umožňována. Někomu (naší Máně) to zachutná a někomu ne. A právě proto by mělo být jasné, že nadřazené je právo dětí, nikoliv právo toho, kdo dokáže nejlépe využívat chyby systému.

Našla bych i výživnější příběhy, jak tušíš...

Tobě, Klárko, moc díky.

Výborný text. Je sice pravda, že se to (naštěstí!) neděje tak často, jak to opticky vypadá, ale i pár takových případů znamená pár pochroumaných životů. A děti si to nesou do života...

Nesou. Není (nemusí) to být poznat na známkách, uklizený pokoj o nalomené duši nic nevypoví. Nesou si to do života, do budoucích vztahů...jestlipak si rodiče uvědomují, že jsou to oni, kdo "programují" dítěte k neúspěchu v životě?

Děkuji, Emrichu.

Ten příběh vám věřím

Děkuji, Viléme.

Jsou různé důvody jak odtrhnout dítě od otce. Např. když otec o víkendu, ve kterém má být s dítětem odveze dítě za babičkou(svojí matkou), aby mu pomohla s péčí o ně. Protože s ročním dítětem prostě neumí zacházet. A proč? Protože on pracoval od nevidím do nevidím a bývala žena se starala. Ale to se nesmí, to se bývalé ženě nelíbilo. Měl být s dcerou a ne jí vzít k babičce... Ta asi nemá nárok na vnouče.

Výsledkem bylo, že druhá babička je pro děcko cizí člověk, táta také. Už je dospělá, ale tátu nezná a babičku viděla jen 1 -25 krát. Je to smutné. Ale ona už má stejné názory jako matka, za všechno špatné může její otec. Předal jí ty nejhorší vlastnosti, matka je svatá ... Ach jo. Tátu potřebovala jak sůl. Otčím se bál jí cokoli vytknout. Takže puberta byla hrozná, parta, marihuana, cigarety, reparáty.. Nakonec má jen základní vzdělání a ještě pořádně neví co to pro ní znamená.

Odcizení s prarodiči je taky velká starost. Babičky vždycky byly, jsou a budou pro děti azyl ve zlých časech a je jedno, jestli jsou to velké trable na pískovišti nebo ztráta první lásky. Vzít dětem babičky je drsné, i když děti nepostrádají to, co prostě nemají. Snad ani nechci přemýšlet nad tím, jak drsné je vzít vnoučata babičce.

Dneska už je možné stanovit styk dětí i s prarodičem, přiznávám ale, že mám s tou "přeregulovaností" problém a vnímám ji jako cestu do pekel.

A...každé dítě potřebuje tátu. My mámy je prostě neumíme tak dobře vyprovodit do světa.

Ty scénáře jsou různé: například ex-manžel jedné známé je psychopat, který svou bývalou ženu dosud terorizuje - posílá jí nechutné dopisy, stalkuje jí (několikrát přivolaná policie jen pokrčila bezmocně rameny), neplatí výživné (což soud naprosto nezajímá), nepřebírá soudní obsílky (a nikdo se tím nezabývá), pravidelně píše mnohastránkové elaboráty na sociálku, kde si vymýšlí falešná udání na matku a sepisuje smyšlené důvody, proč by syn (o kterého se vůbec nezajímá) neměl být v péči matky, atd. atd.

Stát mnohdy není tím nejlepším prostředníkem v rozvrácených rodinách, měl by být v mnohých věcech důslednější, ale nenapadá mne jak to zaonačit...

Díky za zajímavé, ale fakt smutné čtení, Jani.

Myslím, že nejméně s neplaceným výživným se něco dělat dá hodně rychle, opatrně bych si troufla říci, že totéž platí o stalkingu. No...však kdyby bylo potřeba, víš..

A díky, distribuce lidí nebezpečných vztahů mezi pohlavími je rovnoměrná a následný život fakt očistec.

Někdy by...taková dobře mířená...včas...

No, já vím. Nesmí se to.

Jano, výborný článek Bohužel, realita posledních let, když slýchávám kamarádky, nestačím se divit..

Nejsmutnější je, že rapidně přibývá rozvodů. Před deseti lety sedím s kamarádkama, povídáme si o plánech s dětmi a manžely a nyní jsme všechny rozvedené. Já jediná po domluvě, ostatní opustili manželé kvůli jiným ženám. Řeší se střídavka, alimenty a neplatící exmanželé...a děti lítají mezi rodiči jako papírové vlaštovky, vyžaduje se po nich absolutní pochopení situace, ve vzduchu visí nenávist vůči bývalému partnerovi a zoufalství z existence..těch dětí je mi nejvíc líto..

Mirko, ted jsem docetl zajimavou ceskou knihu "Vsichni zijem v blazinci", rozhovor Renaty Cervenkove s renomovanym psychologem. Ten tvrdi, ze i kdyz se manzele rozejdou "v dobrem", tak pokud nejsou pri stridave peci oba na uplne stejne "vlne" co se postoji a vychovy deti tyka, tak to deti poradne mate a nepriznive ovlivnuje. A kdyz se rodice rozejdou ve zlem, tak pak stridava pece u deti casto zanecha dlouhodobe negativni nasledky a takove deti nezridka museji drive nebo pozdeji vyhledavat psychiatrickou pomoc. Jinak ta posledni veta z Tveho prispevku by se dala do kamene tesat.

Naštěstí nemám zkušenost,ale stejně jsi to napsala excelentně.

To nevím, je to takové naprosto neexcelentní a trochu tabu téma. Ale moc děkuji.

Zkušenost není třeba, vím, že víš své.

Jani, čtu až dnes a přečetl jsme rád. Je v něm ta pestrost ve všech rovinách.

To jsem ráda, Pavle, že jste ji tam našel. Mám pocit, že právě to se mi moc nedaří. Děkuji.

Přijde mi to jako takový samonaštvávací článek. Pro mě bylo třeba si neustále připomínat takovou tu vaší větu ze začátku, že v naprosté většině vztahů tohleto probíhá bez problémů a ti dva zatnou zuby a kvůli dětem to vyřeší v pohodě... naštěstí. Vymyslela jste si prostě příběh, který pro většinu z nás zůstane v oblasti hororu a scifi.

Ale jeden komentář k Vašemu "řešení v širší rodině". Za mě jen díky bohu, že se to už tak neděje. Nepodléhám té Vaší iluzi, že v širší rodině nejsou žádné kleveťačky, žádná protěžovaná Máňa (která byla vždycky andílek). Obecně si myslím, že když je širší rodina víc pospolu, tak tam naopak vždycky vznikají nějaké (sociální, spravedlivé a morální) nerovnosti, dokonce i v době, kdy tam žádný rozvodový thriller není. Dokonce z toho může být poznamenání ne jen na jeden žívot, ale i na více generací.

Václave. Víte, v čem je háček? Že jsem si vůbec, ale vůbec nic nevymyslela. A že děti z těchto příběhů jsou poznamenané vždy, čemuž jsem se v článku záměrně nevěnovala.

Nerovnosti v rodině - no jistě. Ale ta rodina si pak žije a jde svým vlastním směrem jako celek. A prostě jsou u Nováků "všechny baby" praštěné nějak a Horáčků "všichni chlapi" zase jinak.

Nikdy nic není dokonalé.

Jsem ráda, že Vás podobné příběhy míjejí z tak velké dálky, že je vnímáte jako horror a sci-fi. Ostatně o tom píši. Nedějí se často. Ale když se dějí, bývají výživné.

Děkuji, že jste se zastavil.