Platí pro ženy i muže, ne nadarmo se zpívá v jedné staré písni: Malý gigolo, smutný gigolo, nevzpomínej na své mládí. Kdy jsi v lesku žil, důstojníkem byl, kdy tě měli všichni rádi. - Platí, že ničím nezasloužené dary jako krása nebo talent na rozdíl od třeba vydřeného vzdělání, pracovitosti a píle si dříve nebo později vyberou tuto “bezúročnou půjčku” nakonec zpátky. A někdy dost krutě. Znal jsem také jednu Tamaru, hezkou, chytrou modelku a skvělou tanečnici. Nedávno ji můj kamarád, který s ní kdysi i chodil, potkal a říkal, že se úplně otřásl, jaká z ní je alkoholická troska, vypadající na osmdesát, strhaná a s vypitým mozkem. Ta zřejmě stárnutí také vůbec nezvládla. Smutné. Ale ne zas tak výjimečné.

Kdyby tak bylo možné vysledovat, jak se to tak stane, že jedna ženská (jo, já vím, takhle blbnou i chlapi, to je jasné, nesoudnost je, jako všechny vlastnosti, rovnoměrně rozprostřená v obou pohlavích) v tom okamžiku, kdy se dráha života odkloní od té "zadarmo" krásy a mládí přesune k jiným radostem života a jiná ženská začne trvat na jejich uchování (té krásy a mládí), bylo by to na Nobelovu cenu.

Znám dokonce dvojčata, z nichž jedna zůstala tak nějak sama sebou a druhá se stala Tamarou s hodně velkým T. Tu tamarovitou jsem mívala raději, byla doba, kdy jsme se hodně vídaly. Teď už skoro ne. Ji nezajímá, že husa je nejlepší pomalu pečená a přijde jí divné, že mám v obýváku hračky a zadarmo se o někoho starám, mne zas to, kam se píchá který botox či kýho šlaka. Já mluvím o dovolené, ona o plastice... a tak se čas od času sejdeme (polopracovně) vyřešíme potřebné a zase se tak nějak rozejdeme a obě víme, že jsme mimoběžky... její vnouče jí říká křestním jménem....

A alkohol...ten je častým průvodcem. Jenže na dně skleničky pravda nebývá.

...zde bych chtěl zmínit i velmi citlivou Tamaru, která se vyznačovala příjmem prakticky všech známých radiotechnických vysílačů v pásmu decimetrových až centimetrových vln s dosahem (detekcí vysílačů) do 400 až 500 km. Z toho usuzuji, že Tamara rozhodně blbá být nemohla

Františku, pravdu máš naprostou jako vždy (téměř - s výjimkou situací, kdy mám pravdu já :-))) ) Mohu ovšem se zkušeností pletařky říci, že centimetrová vlna je na houby, z toho neuděláš ani očko hladce či obrace, natož uzlík. Ty decimetrové už by, s jistou dávkou snahy, šlo.

Děkuji, že ses zastavil, potěšilo mne to.

Jani, to je přímo učebnicový příklad, jak člověku je leda ke škodě, když sám sebe bere příliš vážně. I v těžké situace se vyplatí, když se pokusíme o nadhled a pokud to jen trochu jde, tak se i sobě zasmát. Vždycky se tohle líp radí, než uvádí do praxe, ale za pokus to stojí stoprocentně!

Zdeni, děkuji, že ses tady zastavila. Ono není snadné zůstat nad věcí a ani to vždycky není v životě možné - občas nás prostě něco pořádně skřípne. Ale z okouzlením sebou by se neměl stát životní program. (Ostatně, bývá za ním ošklivý mindrák.). Děkuji.

kdo je šťastnej a spokojenej se svým životem nemusí pořád řešit životy jiných...ikdyž taková ženská s vosím psem ta může být trnem v oku leckomu

To si piš! Buď je anorektička nebo úplně pošahaná.

A o to člověk přijde, když si nechává přírodní vlasy. Myslím, že ta paní muzikantka by si s Tamarou mohly podat ruce.

Klárko, já jsem baba marnivá a šedivá chodit nechci. V rodině to u nás přichází brzy...muzikantka je dáma...co já vím, 75? S její dcerou jsme vrstevnice. Chodí načesaná, v kostýmcich, takovou babičku mít je výhra. Se sborem projezdila Evropu. Horší se jí zrak, tak s ní už teď do zahraničí jezdí dcera nebo některé z vnoučat. Ale tah na branku má pořád neuvěřitelný.

Většinou to tak dopadá, když není shůry dáno, a v apatyce je vyprodáno.

Není dána schopnost srovnat žebříček hodnot, a jsou viděny jinde než ve skutečnosti jsou.

Pak se stane, že když chce někdo moc, nemá nic...

Ano, vnímám to podobně. Mám takovou i jednu z dávných kolegyň z nemocnice. Nestýká se s námi - jsme "staré". Teď přišla během dvou let o oba rodiče...jenže to ty její pětatřicítky z baru nedokáží sdílet. Zůstala s tím sama... a od nás, které víme své, si pomoci nenechala. Asi aby nebylo zjevné, že má v rodném listu podobné první dvojčíslí. Až mi jí líto bylo...

Jani, nevesely pribeh. S casem se nesmi bojovat, cas se musi zit.

Krásně napsáno...

Někteří lidé, škodí sami sobě, ale viníka vidí vždycky někde venku...

Bohužel.

Pak jsou i druzí, co dokážou tři roky hledat chybu, kterou neudělali.