Moc rád čtu tvé blogy, Jano, ať jsou smutné či veselé, vždycky pro mne osobně milé, čtivé, opravdu zajímavé

Tomuto tvému blogu rozumím víc i proto, že už mnoho let dělám čas od času dobrovolného rodinného poradce, kde už dávno jsem pochopil, že naprostým základem při rozchodu rodičů by měla být DOHODA RODIČŮ, jak se starat o své děti po rozchodu, a sociálky (i opatrovnické soudy) zde velmi často naprosto fatálně selhávají, když zaměňují zájem dětí za zájem jednoho z rodičů, kdy místo toho, aby rodiče vedly k dohodě v zájmu dětí, tak mnohdy sociálka spíše rodičům radí, jak se nedohodnout a převálcovat druhého rodiče, fakt smutné, snad sociálkám pomůže generační obměna, i když jsem v tomto směru po těch letech smutných příběhů taky hodně skeptický

Děkuji za povzbuzující vzkaz. Nemám téměř žádnou zkušenost (ani z těch povídání jiných lidí, to nás provází oba) s tím, že by sociálka rodila, jak se nedohodnout, zato bohaté zkušenosti s tím, že nekonají, protože mají pocit, že nemohou. A tak se soudy zaštiťují sociálkou, sociálka soudem...a najednou je pozdě.

Nějak nevěřím, že tomuto může pomoci generační obměna bez jasného vymezení práv, povinností a kompetencí.

Je pravda, že jsem teď v takovém radikálním období a "trpím" pocitem, že nejlepší by bylo, kdyby stát nezasahoval vůbec, protože by v celkovém součtu bylo méně ztrát, než je teď. Ale já ten druhý dech chytnu :-)))).

Snad každý, kdo má srdce, nese na svých bedrech nějaký ten kříž... Za život toho plno ztratíme, nejhorší je snad ztratit své děti. A proto rozvaha a vzájemná domluva je nutná. Protože čas, ten vyřeší mnohé. Ovšem, s naším přispěním.

Krásné ...)))

Nutná určitě. Možná ovšem ne vždycky.

Oběť? U života dospělých část života. U dítěte život celý.

Z toho, co jsem o tomto systému slyšela, nějak nejsem chytrá...

To ani já, Klárko :-)

Ach jo. Není nic horšího než když někdo někomu zasahuje do života a bere za to peníze...To se pak těžko žije po svém.

Oba pracujeme. Oba od maturity. Od státu vlastně nechci nic moc. Obranu, školství, zdravotnictví, komunikace. A bezpečné řešení situací do nichž stát vstupovat chce a existuje k tomu zákon. Nikoliv situace, že stát vstupovat chce a působí neustálou nejistotu, kdy na jeho vstup neustále čekáme s pocitem, že dost možná přijde povodeň.

Jano, jste moudrá. I v teorii jste velmi silná, myslím. Přesvědčujeme sami sebe, že chceme a žijeme po svém - s obavou.. To není vlastní moudro, to jsem vyčetla z Vašich řádků. Jó, žijem, žijem složitě.

Nemyslím si, ale děkuji. Ta situace se bohužel nedá otevřeně popsat, jednak je tam řada hodně soukromých věcí, jednak je to snad na knížku :-). Obáváme se, co přinese čas. Ale...otázka je, jestli je to důležité. Kdo ví, co přinese zítřek?

Na druhou stranu, kdyby do těchto situací nezasahoval stát, rodiče by se nějak domluvit nebo nedomluvit prostě museli. Ani jeden by si nemohl jít plakat na ramínko sociálních pracovnic či soudkyň, nebylo by výhodné nepracovat, nedalo by se schovávat za vymyšlené situace. Svět by byl přímočařejší a už tak náročnou situaci by ještě nekomplikoval právě stát.

Díky, že se vám tohle moje zamyšlení chtělo číst.