Naše putování za sluncem pokračovalo z Benátek na poloostrov Gargano. Začalo to jednoduše. Úvahou, že bychom mohli vzít děti k moři. Jeden rok moje děti, druhý rok manželovy děti. Uf. Ještěže nemáme jako bonus naše děti - to bychom se utrajdali. Z původně plánovaného blízkého konce Chorvatska se stal jih Itálie. A když jsme to zvládli mi, turisté veskrze ležérní, tak pro vás, milí návštěvníci blogu, to bude hračka. Je tam opravdu kouzelně.
"To už je ten chudý jih Itálie", řekli mi zcestovalí kolegové. Nezdál se mi chudý, jen ještě není (řekla bych, že naštěstí) cestovním ruchem změněný k nepoznání. Trošku snový kraj, kde se dá zastavit a odpočívat. Nebo okukovat. Prostě právě to, na co máte náladu.
(Pro cestující autem malé praktické info - předem jsem si přečetla, že Italové jezdí jako draci a máme počítat se zácpami. Je pravda, že Italové jezdí tak nějak velkoryse a ne všemi pravidly se výrazně trápí. Přesto se mi zdál provoz příjemný a řidiči pohodoví. Nikdo nedivočil, netroubil, nepotřeboval nutně předjíždět. Italská dálnice vede až na Gargano, cesta je jednoduchá i pro takového orientačního negramotu jako jsem já. Jen nám mýto udělalo otravný průvan v peněžence. Zácpám u velkých měst se dalo vyhnout načasováním průjezdu mimo špičku, odpočivadla jsou příjemná, kafe skvělé a rakouská dálniční policie jezdí v octaviích).
|
Lido del Sol se v době našeho příjezdu problouzelo, hotely a penziony na pláži vytahovaly žaluzie a na plážích se objevovaly pásy barevných slunečníků. Město doslova kvetlo. A místní dámy si cestou z nákupu pěkně povídaly. |
|
|
Bílé domy se topí v záplavě kytek, až z toho přechází zrak. To fialové jsem si chtěla přivézt domů, opečovat, zasadit a vypěstovat. No, co bych lhala - vzpomněla jsem si na tenle plán až doma při třídění fotek. A to to rostlo opravdu všude. |
|
|
Kytky rostou naprosto okudkoliv - klidně z praskliny ve zdi, v kamení. Na zahradách jsem viděla muškátové stromky víc, než metr vysoké. Mne, zoufalého zahradníka-amatéra, který si s kytičkami i povídá a ony stejně nerostou, to udržovalo ve stavu nepřetržitého úžasu. |
|
|
Moře bylo pro pěší. Krásná modrá voda v níž jdete, jdete a pořád máte po kolena, pak třeba chvilku do pasu a pak...ejhle...po kolena. Chodečtí vytvalci si ale samozřejmě nakonec zaplavou. A nenechte se mást - Gargano, to jsou nekonečné písečné pláže. Tahle kamínková byla výjimečná, ale na fotkách jí to nějak víc sluší. |
|
|
A ještě jedna s kamínkovou pláží. Focená v den, kdy pršelo. Spadlo asi dvacet kapek. Italové byli otrávení. Češi šli na procházku. Kamínková pláž byla výjimečná množstvím mušliček, které se tady daly posbírat. Po hodině jsme s plnými kapsami museli vyhlásit mušlostop. Jinak bychom tam byli ještě dnes. |
|
|
V městečku Rodi Garganico jsme měli čekat spousty toulavých koček. Viděli jsme tři. Tahle vypadala docela spokojeně a když jsme ji obíhali s foťáky, ani se nepohla. Proč taky, doma je tam ona. |
|
|
Rodi je půvabné městečko na skále. K přístavu se strmě svažuje a všude je to samý kopec a schodiště. Malebné místo s malými kavárnami, pekárničkami, úzkými uličkami, benzínovou pumpou přímo před kostelem. Večer vypadá jako rozsvícený dort. A všechno vede k moři. |
|
|
Oslík. Fakt. Italové prostě původní osly vyměnili za tyhle tříkolové minináklaďáčky. Jezdí (nejen oslíky) v neskutečně úzkých uličkách, naprosto netuším, jak to dělají. Asi opatrně. |
|
|
A po zralém uvážení důkaz, že jsem si ty písečné pláže nevymyslela. |
|
|
Na Garganu zapadá i vychází slunce. Ačkoliv je to jedno z mála míst, kde matička Země takový úkaz předvádí, na východ jsme nikdy nevstali. Západ byl kouzelné divadlo ke kterému jsme usedali se skleničkou místního vína a skvělým melounem. Když bylo jasno a slunce opravdu zapadalo do moře (nikoliv o mraků), byla pláž plná fotících se rodinek. Taťka fotografoval a mamka a děti braly slunce do dlaní. A tak jsme sledovali, jak se vzájemně navigují. (Kačenko, tu ruku trochu níž a dopředu...nééé, to je moc, o dva centimetry výš...a honem, chci stihnout ještě vyfotit mamku). Kdo nemá fotku se sluncem v rukou, není in. Nemáme. |
|
|
Přiliš mnoho slunce? Příliš mnoho písku? Příliš mnoho kytek? Nevadí, za chvilku přijede vlak. A můžeme jet dál. |
Fotoreportáž z Benátek - naše první zastávka na cestě.