Jana Majová
Naprosto obyčejná ženská, jakých chodí po ulicích tisíce. Pozorovatelka světa a majitelka víry v lidskost.
Momentálně také zaujatá členka skupinky pohybující se kolem Davida. Mladého muže, kterého učinila vězněm ve vlastním těle svalová dystrofie a on se chce dělit o svůj příběh a zkušenosti.
Píšeme o tom i na facebooku: https://www.facebook.com/DavidAGenetickyGolias/
Jsem k nalezení na: jamajka117@gmail.cz.
- Počet článků 324
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 961x
Jana Majová
V protisměru stezkou vlčic - dlouhá noc (povídka)
Mimoběžky. I míjení někdy umí život způsobit. Míjení těch, kteří by se sobě ztrácet neměli. Není jich zas tak málo a jen zřídka porozumí svému osudu.
Jana Majová
V protisměru stezkou vlčic - Mikuláš II. (povídka)
Mimoběžky. I míjení někdy umí život způsobit. Míjení těch, kteří by se sobě ztrácet neměli. Není jich zas tak málo a jen zřídka porozumí svému osudu.
Jana Majová
V protisměru stezkou vlčic - Mikuláš (povídka)
Mimoběžky. I míjení někdy umí život způsobit. Míjení těch, kteří by se sobě ztrácet neměli. Není jich zas tak málo a jen zřídka porozumí svému osudu.
Jana Majová
Rozbité střevíčky Popelčiny
Znáte ji. Tu kouzelnou pohádku o dívce, kterou čekala odměna za těžké dětství a dospívání. Skleněný střevíček, do kterého přesně vklouzla její nožka. Střevíček, který přinesl princ úpěnlivě hledající právě a jenom ji. Popelku.
Jana Majová
Ne, Patricii jsem tenkrát nevěřila.
Příběhy matek a dcer totiž bývají často těsně spoutané. A tak, jak dobrá matka dokáže děcko chránit do roztrhání těla, ta špatná ho dokáže na celý život rozcupovat. V době, kdy mi Patricie psala, pro mne její příběh končil.
Jana Majová
Mám prý utéct, až se budu cítit ohrožená. Co je to ohrožená?
Už je to tak. Máma se s Fandou rozešla definálně. Odvezl si v tašce z Ikey oblečení a šroubováky a v ložnici zůstaly na zemi vyházené věci. Máma s nimi nic nedělala, tak jsem je nakonec dala do velké krabice za dveře. Akorát je blbý, že ta krabice nemá víko a tak do těch věcí chodí spát pes.
Jana Majová
Žena za zrcadlem - věže z písku
Rovná nádobí na kuchyňské lince. Kytkované talíře jsou ještě po babičce. Byt je zvláštně tichý. Postaví se do dveří ložnice. Pohled drhne o známky chaosu. Mezi podprsenkou, ponožkami a pyžamem se válí cosi, co už jen vzdáleně připomíná jablko. Hřích. Žena nic z toho nevidí. Nechce. Nemůže. Neumí. Kdo ví?
Jana Majová
Žena za zrcadlem
Stojí pred zrcadlem v perfektně uklizené hale. Štíhlou nohou vklouzne do lodičky na jehlovém podpatku. Už tak dlouhé nohy se exkluzivně zvýrazní. Zběžně zkontroluje černé silonky se zajímavým květinovým vzorem táhnoucím se přes celé levé lýtko. V každém ze středů kytiček je nalepený kamínek. Kratičkou sukni by si nemohla dovolit leckterá mladší. Zastaví se pohledem na štíhlé siluetě těla. Pořád je k světu.
Jana Majová
Ten dolík? Ten je od naběračky - II.
Jestli si myslíte, že jsme s mámou vymalovaly, tak ne. Je to tu pořád stejně ušmourané. I díry ve zdi jsou pořád stejné. Občas nějaká přibude. Dřív mi to nevadilo. Teď už jo, asi je to tím, že rostu. A taky se máma rozešla s Fandou. Teda asi jenom tak napůl, protože u nás někdy je a někdy není. A když u nás je, tak se s mámou nejdřiv smějou a pak hádají. A když u nás není, tak máma brečí a nadává na Fandu, kterej je stejnej prevít jako Konečný, což je ten držgrešel můj biotáta.
Jana Majová
Střípek I - diagnostický
Je obyčejné odpoledne. Třeba úterý nebo čtvrtek, prostě den, kdy se dějí běžné věci. Nakupujeme, vaříme, uklízíme, lenošíme, objímáme se a hádáme. Nasloucháme dětem a třeba nenasloucháme sobě. Nebo naopak. Jak se to tak povede.
Jana Majová
Tu naběračku jsem chytil v letu.
Fakt. Odrazila se ode zdi a dolítla skoro ke mně. Tak jsem ji chytil. A stál jsem s ní proti mámě. Máma byla vytočená, to je jasný. Kdyby nebyla vytočená, nehodila by tou naběračkou. Už ani nevím, co ji tenkrát naštvalo. Jen jsem si na to vzpomněl, když jsem četl ségřino líčení dětství. Bylo by to směšný. Mohlo by to být i komický. Ale upřímně - ono je to dost trága.
Jana Majová
Ten dolík? Ten je od naběračky
Jo, ten v rohu nad stolem. Až budeme malovat, máma ho zalepí sádrou. Říkala. A taky sádrou opraví ten roh, co je tam odloupnutej. Má to tam takový modrý kousky, protože je to od hrnce, co mámě vypadl, když byla naštvaná. Já nevím, jakto. Prostě byla naštvaná. Lidí bývaj naštvaní.
Jana Majová
Dvacet minut pro Kamilu
Vlasy do culíku, sundat brýle, nasadit kontaktní čočky. Nesnáším tu chvilku, kdy nevidím. Batoh na záda, sedám na kolo a jedu cvičit. Zcela nenápaditě do místního fitka. Potřebuji vypnout hlavu. Potřebuji trochu času pro sebe.
Jana Majová
Za zábradlím
Vzbudil mne zvonek. Chvilku jsem si myslela, že se mi to zdá a schovala si uši Bobíškem. Bobíšek je protistrachový plyšák, ale zvonek zvonil znovu. Jen tak cinknul. A tak jsem si vzpomněla, že má dneska přijet Karel.
Jana Majová
Zatímco jsi spal.
Prospal jsi to. Prospal jsi celý ten den a po něm ještě noc. Když jsme za tebou přišli do nemocnice, usmíval ses na mne. Chvilku trvalo než Ti došlo, že je se mnou Toňas. Asi ještě narkóza. Nebo nějaké jiné oblbovadlo. A přitom se toho tolik stalo, zatímco jsi spal.
Jana Majová
Tyran! Tyran?
K ranní kávě jsem si rozložil na stůl sobotní přílohu deníku, kde pracuji už od jeho zrodu. Jsem tu deset let. A dva roky jsem šéfredaktor. Věcně si analyzuji obsah. Už by nebylo od věci aktualizovat fotku u úvodníku. Je stará, už pár měsíců nosím plnovous. Stránka z regionu je průměrná, ekonomická část se věnuje finanční gramotnosti. No jo, každá doba má svá témata. Ale fakt povedené je téma týdne. Násílí ve vztazích. Redaktorka Maruška je sice ještě mládě, ale pro náš oblastní plátek je jí skoro škoda. Nejenom, že vypátrala všechno, co bylo možné, ale taky přidala názory místního psychologa. A - pozor! Někde vyšťourala roky týranou ženskou a přesvědčila ji, aby mluvila. Anonymně, samozřejmě. Výsledek je impozantní. Měl bych jí dát nějakou tu kačku odměny.
Jana Majová
Věřím, že smrt jsou jenom dveře...
"Naše životy nám nepatří. Od narození po smrt jsme spojeni s ostatními, minulými i budoucími. A s každým zločinem, s každou laskavostí, tvoří se naše budoucnost" (Atlas mraků)
Jana Majová
Toňas Kaliba
Sedím na chodbě. Kolem nohou se mi nepříjemně ovíjí průvan. Občas přejdu ode zdi ke zdi a zase se vrátím na lavici. Čas stojí. Když nastane malér, táhne se vždycky. Když čekáte na policii, prostě stojí. Chodbou prošla žena s měděnými vlasy staženými do ohonu. Znám ji. Je psycholožka. Asi ji vytáhli z postele. Projde kolem mne bez úsměvu: "Požádám kolegu, aby vám aspoň donesl čaj". Kývnu. Měděnka odchází. Označení Měděnka jí dal manželův syn Toník. Toňas. Puberťák v plné síle.
Jana Majová
Ona vždycky svítí
Jdeme ze slavnostního stužkování dvojčat. Uteklo to, fakt už budou maturovat. Přemýšlím nad tím, jak za chvilku začnou hysterčit a učit se. Jak udělají průvan v peněžence při nákupu šatů a jak to asi budou mít s vysokou. Myšlenky mi odběhnou k myčce. Teče, potvora. Blížíme se domů. Jako vždycky zvednu oči k jednomu z protějších domů. V patře se svítí. Zaskočí mne hlas mojí ženy: "Katka zase tak dlouho svítí v ložnici. Pořád čte." Neodpustím si soukromý úsměv. Katka skoro vždycky svítí.
Jana Majová
Zařídit se jako matka
Ta ženská naproti mně je asi doktorka. Něco takovýho říkala, ale ruku do ohně za to teď nedám. Je mi blbě. Datluje do počítače kdo jsem a tak. Okno toho kanclu nebo co to je, je přímo nad schodištěm a tak vidím, jak odchází Klára. Přivedla mne sem, sama bych asi nedolezla. To ale nic nemění na tom, že ji nesnáším.
| předchozí | 1 2 | další |
