Malí velcí filharmonici - aneb kde múza o 106 líbá
Ty múzí polibky nepadaly jen v Kroměříži. Tvořící se skupinku (spíš pořádnou skupinu) začalo Její Veličenstvo Múza zlehka vískat ve vlasech zhruba před rokem. Aspoň se o tom tak píše. A vískala a hladila a škádlila. Na ty opravdové polibky došlo hned čtyřikrát. Poprvé ve Zlíně, dál v Uherském Hradišti, v Holešově (tam jsme, prosím, taky byli) a nakonec v Kroměříži.
Jestli máte chuť číst dál a je kolem vás klid, neváhejte si pustit hudební domalování textu už teď.
V Květné zahradě je místo, které se jmenuje Studený skleník. V zimě v něm bydlí všechny ty rostliny, které v létě zahradu ozvláštňují. V únoru tam chodíváme na výstavu kamélií. Je to takové každoroční první nadechnutí jara. Ale o tom jsem už vlastně psala dřív.
Se sluncem se rostliny nastěhují do zahrady a ve skleníku se začnou rodit, růst a zrát jiné krásy. Jsou mnohobarevné. Klidně se mnou nesouhlaste, ale nemohu si pomoci. Nejvíc se tam daří hudbě. Ta vážná (a skrorovážná) tam snad má pro muzikanty připravené hnízdo. Pěkně ho vystlala houslovými klíči.
Muzikanti přišli a měkce se usadili. Zní to jednoduše, jednoduchoučce. Je za tím ale hromada nápadů, tvořivosti, lidské práce a času. Nejen v tom roce, v němž múza držela nad naší pořádnou skupinou patronát, ale v mnoha předchozích letech, kdy všichni její členové dělali první, druhé i třetí kroky v botách, které mají místo dírek notovou osnovu a nezavazují se tkaničkami, ale melodickou linkou.
V takových botách chodí všichni Malí velcí filharmonici. Malí proto, že jsou to "děcka". Děcka ze Zlínského kraje. S hudbou se sžívají v některé ze "ZUŠek" a tam pěstují, leští a brousí jejich talenty pedagogové, kteří mají botky stejné značky, jen už je mají příjemně prošlápnuté a kráčejí v nich s jistotou. K těm pro letošní (nejen) rok přibyli zkušení hudebníci - filharmonici ze Zlína. V jednom krásném okamžiku se všichni potkali a múza je pěkně zlehka, jako když se míchá bílkový sníh do piškotového těsta, spojila. Malí velcí filharmonici byli na světě.
Začalo se vybírat, zkoušet, zpívat a hrát. Vybírali se sólisté, sehrával orchestr, ladily se hlasy ve sboru. (K tomu se organizovalo, sháněly se penízky, propagovalo a já-ani-nemůžu-tušit-co-všechno.) Nad vším bděli páni dirigenti Tomáš Netopil a Jiří Kadavý.
Všechno směřovalo ke krátkému koncertnímu turné, které včera se včera uzavřelo právě v Kroměříži. Už odpolední veřejná generálka, kterou jsme tak trochu slyšeli ze zahrady mne mile naladila a večer jsem na svou židli spěchala tak, jak se jen na podpatcích spěchat dá. S rodinou jsme zabrali půlku řady (Hujerovi - náš vzor) a prohlíželi si tu spoustu židlí i stupňovitě sestavený prostor připravený pro pěvecký sbor.
V sedm to začalo. Hudebníci, spojení taktovkou Jiřího Kadavého, rozkmitali vzduch. Snášelo se na nás to, co kdysi napsali pánové Vejvanovský, Vivaldi, Haydn a Novák. A ta krása povznášela, naplňovala pokorou, radostí i čistým potěšením.
Sólisté byli z řad těch "malých" (raději mladých). Malí-nemalí, hrají pořád, hrají výborně a vyhrávají co se dá. Matyáš Ondrůšek (na fotce) s trubkou, Klára Janíčková s violoncellem, Jan Schulmeister u klavíru.
O přestávce jsem poprosila pana Miroslava Piláta, který pobíhal s fotoaparáty, o pár fotek pro tento blog. A on byl tak laskavý, že je rychle vybral a poslal. Díky němu jste tedy ušetření mých mobilocvaček a na koncert můžete nakouknout opravdu hezky. Fotkám totiž ke koncertní dokonalosti chybí jen jediné. Zvuk.
Po přestávce se za hudebníky postavil sbor (docela by mne zajímalo, kolik těch muzikantů se do hnízda naší múzy v ten večer vlastně vešlo) a čekal nás skutečný nářez. Výběr z Orffovy Carminy Burany. Velká hudba doslova rozdrtila každou molekulu ticha. Prolétla vzduchem, obalila zdi a stékala a padala ze stropu na naše hlavy chvílemi s nevídanou energií podobnou očistnému dešti, chvílemi jemněji, chvílemi trochu laskavě, aby v závěru zase vybuchla prudkou, jiskřivou silou, která prolétala mezi námi, zlatila strop, působila nám husí kůži a pod židlemi ovíjela kotníky.
Ač nedokážu určit, který hudební nástroj mám raději, nikdy mne nepřestane udivovat zázrak zpěvu. Právě zpěvem lidský hlas mění skutečnost v pohádku a obyčejno v zázrak. Tady jsme si užili hned dva sólisty. Zpívala Zuzana Hradilová a Roman Hoza (pro úplnost si tady dovolím špitnout, že Hozovi jsou talentem obdařená rodina a že na prvních dvou koncertech zpíval Romanův bratr Tadeáš Hoza).
Všechno má svůj konec. Carmina Burana upustila do futrálů hudebních nástrojů své poslední takty a všichni účinkující i ti, kdo jim tvořili neviditelnou oporu, sklidili nadšený potlesk ve stoje. Zasloužený. Děkovalo se a tleskalo a malí filharmonici byli zas o něco zkušenější a ti velcí na ně byli zjevně hrdí. V hledišti občas někdo narychlo utíral pár tajených slz, někdo si odnášel úsměv a všichni jsme odcházeli domů zase bohatší o společně prožitou krásu.
A múza? Ta v hnízdě srovnala prostěradla utkaná z křížků a béček a spokojeně, pianissimo, usnula. A možná ještě spí a někde pod hlavou se jí pomalu míchají sny o tom, jak inspirovat další talenty.
(Článek je ve 20:50 aktualizován a doplněn o odkazy. Jestli máte chvilku, poslechněte si malé velké sólisty na klavír a na trubku. Jsou fakt neskuteční.)
Jana Majová
Stalker
Žijeme silný příběh. Je zcela pravdivý a žijeme ho tak dlouho, že jsme už přestali vyhlížet jeho konec. Devastuje nám každodenní život, mění naši realitu. Tak se žije, když si vás vyhlédne někdo, kdo se rozhodl vám ničit život.
Jana Majová
Marie Milá (Šípková)
Jak je ten svět pomíjivý, že? Už týden mi svítí v kalendáři, že máš dnes narozeniny. A Ty? Ty se teď odněkud z vyššího levelu samotného Bytí nejspíš s nadhledem usmíváš. Marie.
Jana Majová
Hodně štěstí, zdraví, hodně štěstí milý Davide...
David oslavil třicátiny. Slavil s velkou radostí a chutí. Cože si to, milý čtenáři tohoto necovidového blogu myslíš? Že na tom není nic divného? Že třicitka je před tebou nebo za tebou a jako... no a co? Život jde dál?
Jana Majová
FAQ pro holky u šicích strojů
Nemyslím teď nás, zkušené harcovnice. Myslím mladé ženy, často maminky na mateřské, které bůhvíkde vyštrachaly šicí stroje a sedly k nim. Mají můj respekt.
Jana Majová
Když peče celá zem, fandím.
Konečně vím, jak vám je. Vám všem, kdo jste soutěživí, fandíte hokeji, tenisu, házené, biatlonu, atletice, krasobruslení, čemukoliv. Protože já, nesoutěživá, jsem to neznala. Až teď. Teď se vší vervou fandím pekařům a cukrářům.
Jana Majová
V síti? V pasti? Kde jsme se to ocitli?
Obvykle se lepkavě aktuálním tématům na svém blogu vyhýbám. Sleduji je, dívám se, jak je jiní autoři obracejí ze všch stran. V případě sexuálních predátorů v internetu mi ale jeden úhel pohledu tak nějak chybí.
Jana Majová
Maceší blog - neviditelné dospělé dítě
1. lednem začal neuvěřitelný devátý rok, kdy se točíme v mixéru naprosto nevyzpytatelného opatrovnického systému. Mám intenzivní pocit, že není úniku. A spoustu různorodých zkušeností.
Jana Majová
Maceší blog - práva a povinnosti nematek
1. lednem začal neuvěřitelný devátý rok, kdy se točíme v mixéru naprosto nevyzpytatelného opatrovnického systému. Jsme jedněmi z těch, kteří uvízli v neférových tenatech. Mám intenzivní pocit, že není úniku.
Jana Majová
Maceší blog - ze zákulisí života otce, který se nestýká se svým dítětem.
1. lednem začal neuvěřitelný devátý rok, kdy se točíme v mixéru naprosto nevyzpytatelného opatrovnického systému. Jsme jedněmi z těch, kteří uvízli v neférových tenatech. Mám intenzivní pocit, že není úniku.
Jana Majová
Maceší blog - přijde někdy konec nespravedlností?
Dneškem začíná neuvěřitelný devátý rok, kdy se točíme v mixéru naprosto nevyzpytatelného opatrovnického systému. Jsme jedněmi z těch, kteří uvízli v neférových tenatech. A já tak zůstávám tou, která se zastává otců.
Jana Majová
Maceší blog - Alexia. Pomátl ses, státe II ?
Alexia. Holčička, která se ocitla na půl roku v krizovém centru. Je jí jedenáct, měla by dychtívě čekat na dopis z Bradavic. Růst do mladé slečny. A největší maléry by se měly odehrávat kvůli plesnivějící svačině v aktovce.
Jana Majová
Maceší blog - Alexia. Pomátl ses, státe?
Alexia. Holčička, která se ocitla na půl roku v krizovém centru. Je jí jedenáct, měla by dychtívě čekat na dopis z Bradavic. Růst do mladé slečny. A největší maléry by se měly odehrávat kvůli plesnivějící svačině v aktovce.
Jana Majová
Desatero pro rok 2020
Vykašlete se na půlnoční sliby a předsevzetí. Čeká nás fajn rok. A když použijete některá doporučení, ať už všechna nebo třeba jedno jediné, bude určitě báječný.
Jana Majová
Malý příběh o neobyčejné smrti
Žili, byli. Tak, jak to má být v životě i v pohádkách. Jen ta v pohádkách naznačená nesmrtelnost v jejich příběhu není. A já už za nimi na tu jejich samotu nezajedu. Odletěli.
Jana Majová
Sára (Ta, která nebude mít děti)
Nikdy nebudu mít dětí. Věta, která padala do Sářina kafe. Myslete si, co chcete o sobeckosti, lenosti nebo neodpovědnosti lidí, kteří se rozhodli zůstat bezdětní. Mít děti není povinné. (Varování: text je nebezpečně dlouhý.)
Jana Majová
Čas odečítání vah : Bílé džíny velikost 42
Tak nějak to roky přikapávalo. Nejdřív kila, pak otrávenost z nich. A pak jsem se vyspala do dne, který ráno vypadal stejně jako ty ostatní. Večer ale začal čas odečítání. Jídla, dekagramů i starostí.
Jana Majová
O vnoučatech, babičkách a životní rovnováze
O vnoučatech, babičkách a životní rovnováze. Aneb "Babiprosímtěmohlabysmnetrochuposlouchat?Aspoňchvilkutřeba?"
Jana Majová
Pes equinovarus - podpořte žlutou
Tenhle pes není žádný pes. Je to vrozená vada chodidel. Jedna z těch častějších, přesto málo známých. Tento týden je jí ale věnovaný. A tak si oblečte něco žlutého a pojďte se se mnou zamyslet.
Jana Majová
Ta, která se zastává otců - rukojmím rychle a navždy
Říká se, a já s tím skoro souhlasím, že ve sporech rodičů často lítají děti od jednoho k druhému jako špinavé prádlo. Už méně často máme příležitost si všimnout, že se otcové stávají rukojmím svých exmanželek.
Jana Majová
Pečují o svého blízkého. Víte vůbec, že existují?
Pečující osoby. Lidé, kteří se rozhodli věnovat část svého života svým blízkým. Malou nebo podstatnou část. A někteří život celý, to tehdy, když se starají o své vážně nemocné děti. Sami jsou prakticky neviditelní.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 324
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 961x
Naprosto obyčejná ženská, jakých chodí po ulicích tisíce. Pozorovatelka světa a majitelka víry v lidskost.
Momentálně také zaujatá členka skupinky pohybující se kolem Davida. Mladého muže, kterého učinila vězněm ve vlastním těle svalová dystrofie a on se chce dělit o svůj příběh a zkušenosti.
Píšeme o tom i na facebooku: https://www.facebook.com/DavidAGenetickyGolias/
Jsem k nalezení na: jamajka117@gmail.cz.
Seznam rubrik
- David a Genetický Goliáš
- Každodennosti
- Na kočičí svědomí
- Malé cestování
- O lidech
- Komentáře
- O seznamování a věcech okolo
- Miniprózy
- Virtuální pohádky
- Osobní
- Nezařazené