Tucet francouzských dní - ORANGE (fotoreportáž)
Odjeli jsme z Lyonu. A zase jsem to místo opouštěla nerada. V následujících dnech se to dělo taky, tak jsem si raději začala zvykat na to, že podrobné zkoumání se prostě nekoná a můj detaily milující mozek má prostě smůlu.
Směřovali jsme už do "cíle" naší cesty, do Provence. Do blízkosti měst Cavaillon a Sant Andiol. Na ta ještě dojde, teď jsme se sotva vymotali zatáčkami a motačkami z podzemní garáže, najíždíme na další úsek dokonalé francouzské dálnice, kde (jinde rozverně velkorysí) řidiči jezdí ukázněně a v případě komplikací vzorně zpomalí celá silnice, což nejspíš není dáno ukázněností francouzských řidičů, ale výší pokut. Božence přede motor a my si v autě děláme pořádek v informacích. Ještě se totiž cestou zastavíme v Orange. Během kratičké doby tak budeme okukovat už třetí památku UNESCO.
Co je zajímavého na Orange? Jednak bohatá historie a druhak to, že je to druhé (a poslední) místo, kde jsme, my skoronepoučitelní, zase zůstali o hladu a vyhrabávali z batohů zbytky BB sušenek. Prostě jsme nedokázali vystoupit z auta a nejít přímo k amfiteátru, no.
Orange je totiž město, kde se vyřádili staří Římané. Za jejich vlády mělo město skoro sto tisíc obyvatel a lidem se v něm dobře dařilo. Dneska jich tady žije třetina. (více o městě Orange je k dočtení tady).
Určitě chceme vidět antické divadlo a vítězný oblouk. A pak se najíst, což na rozdíl od prvních dvou úkolů neklapne, ale to už víte.
Římané měli kladný vztah k umění a zábavě, ostatně jejich úsloví panem et circenses - chléb a hry, přelétlo staletími a je dodnes součástí našeho běžného jazyka stejně, jako se pozůstatky jejich architektury proplétají se současnými stavbami.
Ve své době si Římané prostě stavěli. Divadla, amfiteátry a arény určené pro tisícovky lidí. V Orange dodnes stojí nejspíš nejzachovalejší divadlo v Evropě. A stojí tady od 1. století našeho letopočtu. Římané si prostě usmysleli, že postaví divadlo pro 8 tisíc lidí, vybrali si vhodné místo tak, aby stavba mohla využít přirozené sklony terénu a opory ve skalách, vystěhovali tam žijící lidi a postavili divadlo. (To bych chtěla dneska, kdy není kvůli křečkům možno dostavět dálnici, vidět.) V jeho nejlepších dobách se tady konalo asi 180 představení ročně. Už jen ta logistika musela být zajímavá a tehdejší organizátoři museli být supermanažery.
Z poměrně malého náměstí, které je uzavřeno divadlem obtočeným kruhovým objezdem (později zjistíme, že francouzské kruháče jsou jeden parádnější než druhý) lze vyjít přímo k divadlu. Už samotný vstup a pohledy přes plot naznačují, že nás nečeká nic zapomenutelného.
Po vstupu se rozhodujeme zažít si zrychlenou stavbu divadla ve virtuální realitě. Sice to fungovalo, ale mohu mám vřele doporučit, tohle vynechte. Vezměte si audioprůvodce a vstupte přímo do monumentálního prostoru divadla. Cítíte se občas malí? Tak tady se malými stanete doopravdy.
Vidíte ty lidské mravence v půlkruhu před hledištěm? A sochu císaře Augusta v horní části zdi? Tu bílou? Tak ta má na výšku 4 metry a je to zachovaný originál. Celá stěna má na délku 103 metry a když jsme šli kolem jeviště, považovala jsem jeho okraj za jakýsi ochranný plot - prostě jsem neviděla nad jeho okraj. Stěna perfektně odráží zvuk stejně jako okolní skály a tak tady byla a je skvělá akustika ceněná umělci světových jmen. Horní část stěny byla v nejslavnějších dobách dokonce obložena mramorem, některé chodby jsou vystavěny z kamene, jiné vyhloubeny přímo ve skále, stejně jako zázemí pro účinkující a personál.
A jak to bylo dál? Když Římská říše zmizela (no, ona nezmizela. ovlivňuje naši civilizaci dodnes) v propadlišti dějin? Inu, tak, jak už to bývá. Příčinliví Orangané divadlo postupně rozebírali na stavební materiál, sloužil jako kamenolom, jeho katakomby jako vězení. Až do doby, než devastaci zastavili naši skorosoučasníci a divadlu postupně vrátili tvar a dávný lesk (více o divadle, včetně hezké fotky, zde)
A tak můžete vystoupat mezi jednotlivými sektory sedadel, které dříve přesně oddělovaly jednotlivé vrstvy obyvatelstva až nahoru a s úžasem a snad i drobnou závratí pozorovat to impozantní dílo lidských rukou.
A nebo se ohlédnout do blízkých ulic.
A pak už byl čas vydat se zpátky do města. Vyfotit zavřený kostelík Saint - Florent a vydat se za jídlem. No jo, zase pozdě. Restaurace se schovaly za stažené rolety, tak jsme v malé pekárně ulovili nějakou houstičku a snad konečně pochopili, že Francie se nepřizpůsobí nám, ale my jí. Místní obyvatelka nám to beze slov potvrdila.
Na závěr jsme se vydal hledat Triumfální oblouk. Ten byl dokonce postaven 20 let před začátkem našeho letopočtu. Na výšku má pěkných 19 metrů a je (jak jinak) středem kruhového objezdu. A tak jsme ho pomaličku objeli asi pětkrát, vyfotili ze všech stran, dokonce mám takovou tu pěknou prostorovou "koldokola" fotku...a zamávali Orange.
Pak už jsme se vezli a zvědavě hnali k Saint - Andiolu, kde jsme na 4 noci zakotvili v kouzelném apartmánu...
...se spoustou místa na stolování po francouzsku.
A jestli si myslíte, že jsme si tu pohodičku venkovského bydlení dokázali pořádně užít, tak se pletete. Pořád jsme byli někde v trapu. Ale na to ještě, věřím, dojde. Slovem i obrázky.
Předchozí francouzská fotopovídání:
Díl 1 - Vézelay
Díl 2 - Lyon
Jana Majová
Stalker
Žijeme silný příběh. Je zcela pravdivý a žijeme ho tak dlouho, že jsme už přestali vyhlížet jeho konec. Devastuje nám každodenní život, mění naši realitu. Tak se žije, když si vás vyhlédne někdo, kdo se rozhodl vám ničit život.
Jana Majová
Marie Milá (Šípková)
Jak je ten svět pomíjivý, že? Už týden mi svítí v kalendáři, že máš dnes narozeniny. A Ty? Ty se teď odněkud z vyššího levelu samotného Bytí nejspíš s nadhledem usmíváš. Marie.
Jana Majová
Hodně štěstí, zdraví, hodně štěstí milý Davide...
David oslavil třicátiny. Slavil s velkou radostí a chutí. Cože si to, milý čtenáři tohoto necovidového blogu myslíš? Že na tom není nic divného? Že třicitka je před tebou nebo za tebou a jako... no a co? Život jde dál?
Jana Majová
FAQ pro holky u šicích strojů
Nemyslím teď nás, zkušené harcovnice. Myslím mladé ženy, často maminky na mateřské, které bůhvíkde vyštrachaly šicí stroje a sedly k nim. Mají můj respekt.
Jana Majová
Když peče celá zem, fandím.
Konečně vím, jak vám je. Vám všem, kdo jste soutěživí, fandíte hokeji, tenisu, házené, biatlonu, atletice, krasobruslení, čemukoliv. Protože já, nesoutěživá, jsem to neznala. Až teď. Teď se vší vervou fandím pekařům a cukrářům.
Jana Majová
V síti? V pasti? Kde jsme se to ocitli?
Obvykle se lepkavě aktuálním tématům na svém blogu vyhýbám. Sleduji je, dívám se, jak je jiní autoři obracejí ze všch stran. V případě sexuálních predátorů v internetu mi ale jeden úhel pohledu tak nějak chybí.
Jana Majová
Maceší blog - neviditelné dospělé dítě
1. lednem začal neuvěřitelný devátý rok, kdy se točíme v mixéru naprosto nevyzpytatelného opatrovnického systému. Mám intenzivní pocit, že není úniku. A spoustu různorodých zkušeností.
Jana Majová
Maceší blog - práva a povinnosti nematek
1. lednem začal neuvěřitelný devátý rok, kdy se točíme v mixéru naprosto nevyzpytatelného opatrovnického systému. Jsme jedněmi z těch, kteří uvízli v neférových tenatech. Mám intenzivní pocit, že není úniku.
Jana Majová
Maceší blog - ze zákulisí života otce, který se nestýká se svým dítětem.
1. lednem začal neuvěřitelný devátý rok, kdy se točíme v mixéru naprosto nevyzpytatelného opatrovnického systému. Jsme jedněmi z těch, kteří uvízli v neférových tenatech. Mám intenzivní pocit, že není úniku.
Jana Majová
Maceší blog - přijde někdy konec nespravedlností?
Dneškem začíná neuvěřitelný devátý rok, kdy se točíme v mixéru naprosto nevyzpytatelného opatrovnického systému. Jsme jedněmi z těch, kteří uvízli v neférových tenatech. A já tak zůstávám tou, která se zastává otců.
Jana Majová
Maceší blog - Alexia. Pomátl ses, státe II ?
Alexia. Holčička, která se ocitla na půl roku v krizovém centru. Je jí jedenáct, měla by dychtívě čekat na dopis z Bradavic. Růst do mladé slečny. A největší maléry by se měly odehrávat kvůli plesnivějící svačině v aktovce.
Jana Majová
Maceší blog - Alexia. Pomátl ses, státe?
Alexia. Holčička, která se ocitla na půl roku v krizovém centru. Je jí jedenáct, měla by dychtívě čekat na dopis z Bradavic. Růst do mladé slečny. A největší maléry by se měly odehrávat kvůli plesnivějící svačině v aktovce.
Jana Majová
Desatero pro rok 2020
Vykašlete se na půlnoční sliby a předsevzetí. Čeká nás fajn rok. A když použijete některá doporučení, ať už všechna nebo třeba jedno jediné, bude určitě báječný.
Jana Majová
Malý příběh o neobyčejné smrti
Žili, byli. Tak, jak to má být v životě i v pohádkách. Jen ta v pohádkách naznačená nesmrtelnost v jejich příběhu není. A já už za nimi na tu jejich samotu nezajedu. Odletěli.
Jana Majová
Sára (Ta, která nebude mít děti)
Nikdy nebudu mít dětí. Věta, která padala do Sářina kafe. Myslete si, co chcete o sobeckosti, lenosti nebo neodpovědnosti lidí, kteří se rozhodli zůstat bezdětní. Mít děti není povinné. (Varování: text je nebezpečně dlouhý.)
Jana Majová
Čas odečítání vah : Bílé džíny velikost 42
Tak nějak to roky přikapávalo. Nejdřív kila, pak otrávenost z nich. A pak jsem se vyspala do dne, který ráno vypadal stejně jako ty ostatní. Večer ale začal čas odečítání. Jídla, dekagramů i starostí.
Jana Majová
O vnoučatech, babičkách a životní rovnováze
O vnoučatech, babičkách a životní rovnováze. Aneb "Babiprosímtěmohlabysmnetrochuposlouchat?Aspoňchvilkutřeba?"
Jana Majová
Malí velcí filharmonici - aneb kde múza o 106 líbá
Co se stalo? Hrálo se a zpívalo. Kde to bylo? Ve skleníku Květné zahrady v Kroměříži. Tak malí? Nebo velcí? OBOJÍ.
Jana Majová
Pes equinovarus - podpořte žlutou
Tenhle pes není žádný pes. Je to vrozená vada chodidel. Jedna z těch častějších, přesto málo známých. Tento týden je jí ale věnovaný. A tak si oblečte něco žlutého a pojďte se se mnou zamyslet.
Jana Majová
Ta, která se zastává otců - rukojmím rychle a navždy
Říká se, a já s tím skoro souhlasím, že ve sporech rodičů často lítají děti od jednoho k druhému jako špinavé prádlo. Už méně často máme příležitost si všimnout, že se otcové stávají rukojmím svých exmanželek.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 324
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 961x
Naprosto obyčejná ženská, jakých chodí po ulicích tisíce. Pozorovatelka světa a majitelka víry v lidskost.
Momentálně také zaujatá členka skupinky pohybující se kolem Davida. Mladého muže, kterého učinila vězněm ve vlastním těle svalová dystrofie a on se chce dělit o svůj příběh a zkušenosti.
Píšeme o tom i na facebooku: https://www.facebook.com/DavidAGenetickyGolias/
Jsem k nalezení na: jamajka117@gmail.cz.
Seznam rubrik
- David a Genetický Goliáš
- Každodennosti
- Na kočičí svědomí
- Malé cestování
- O lidech
- Komentáře
- O seznamování a věcech okolo
- Miniprózy
- Virtuální pohádky
- Osobní
- Nezařazené