Jak se v Květné zahradě na chvilku krásně zastavil čas i svět, když jsme četli pro Davida

Bylo středeční odpoledne a několik lidí pomalu směřovalo k rotundě Květné zahrady. Byl středeční podvečer a směřovalo jich k rotundě víc. Četli jsme, zpívali a tančili pro Davida. 

Davida znám jen o malou chvíli déle než rok. Životní příběh jeho a celé jeho rodiny mne zvláštně zasáhl. Ne pro tu tíhu, ale pro noblesu a hrdost, s jakou ji dokážou nést. Více než rok se vídáme. Samozřejmě nejen se mnou, lidí kolem Davida je daleko víc. Každý přináší to, co chce, může a umí dát. Jen tak. Protože se nám to zdá smysluplné. Protože umíme být sousedé z jednoho města. I když...dnes už z více měst.

A tak se fotil a křtil kalendář, pro Davida v létě tančila velká parta malých i velkých, David má svoji písničku. A společně píšeme (nejen) na blog. No a kde se píše, tam se taky čte. Někdy potichu a někdy nahlas. 26. září jsme četli nahlas už podruhé. A nejen četli. Každý, kdo měl chuť a udělal si čas, nabídl svůj talent.

Už hezkou chvíli jsme pobíhali, domlouvali a organizovali. Proto, abychom ještě do konce léta, v době, kdy je dost teplo na to, aby David mohl být déle "venku", stihli společnou benefici. Abychom stihli nabídnout jeho příběh, spojit se, aby mohl David inspirovat své okolí. Upřímně, nestačila jsem se divit, jak vstřícní byli všichni, které jsem požádala o spolupráci. Nabídli podporu hladší než babiččina krupičná kaše a bylo jí víc než té z pohádky "Hrnečku vař". Ale posuďte sami.

Scházeli jsme se postupně v Rotundě Květné zahrady. V  místě, které je kouzelné samo o sobě a když jsme si byli domlouvat její bezplatné zapůjčení, zaujatí správci kroměřížského zámku a zahrad ji označili jako světský chrám kultury, historie a noblesy. A to označení je přesné. Vstupovala jsem do zahrady s rukama plnýma tašek a hlavou plnou pokory a respektu. My? Benefice? V rotundě? Uuuuf, aby to všechno dobře dopadlo. 

 Nejdřív přišly lehkým krokem víly. Tedy v té chvíli ještě normální holky. Půvabné tanečnice, které si v hlavách a tělech nesly dvě choreografie připravené speciálně pro dnešní den. A aby byl přerod ve víly dokonalý, přitáhly své kufry (fakt kufry) i vizážistka a kadeřnice. A v kouzelné kamínkové místnosti, která se stala vílím zázemím, se začala dít kouzla.

A zatímco v zákulisí se malovala krása, pod kupolí rotundy běžely přípravy. 

Chystaly se kamery, protože bez pořádného záznamu by to dneska ani nešlo.

Startoval internet a připojovaly počítače, abychom se dostali přímým přenosem i k těm, kteří nemohli přijít.

A Blance se (skoro) podařilo vyfotit i nevyfotitelného a všudypřítomného fotografa Jirku (většina těchto fotek pochází z jeho objektivu. Určitě je od těch našich mobilových rozeznáte snadno. 

Pod jednou z bočních kleneb čekalo na konec akce i pár dobrot, to aby si lidé s lidmi mohli chvilku popovídat. 

Postupně se scházeli účinkující, trošku se zkoušelo, trošku povídalo, trošku posouvaly židle a stolky. Postupně se scházelo obecenstvo pro naše čtení. Lidé zvedali hlavy ke krásné klenbě, k nasvícenému prostoru, vybírali si židle. David s maminkou dorazili těsně před pátou. To aby mohli zůstat co nejdéle. Začali jsme v pět.

Herci, kteří četli jednotlivé texty, předávali obecenstvu Davidům příběh. A někdy to bylo věcné, někdy trochu snové, ale vždycky se slova působivě vznášela prostorem a stala se mostem mezi světem zdravých na nemocných lidí. 

David si pozorně hlídal texty. A tak nechybělo povídání o tom, jak se kluk David stal v lázních pilotem formule 1 ani o tom, jak důležitá je pro Davida fenečka Eny. Canistreperenda, která má moc práce a má se dobře.

Kromě čtení se také zpívalo.

 Jana s Radkem měli pro Davida i speciálně složenou písničku. I když ji slyšel "už" v létě, ani teď nesměla chybět.

No a když došlo na tanec, do rotundy vběhly víly.

Tanec, který symbolizoval ztrácený pohyb se rozechvívaly i hedvábné šátky a spojení tance a estetiky bylo až jiskřivé. Skoro se mi nechtělo věřit, že tanečnice a jejich "zázemí" (výtvarnice, vizážistka a kadeřnice) se "v akci" vidí až dneska. Verva a poctivost sálala z každého pohybu, za každého tónu, který se vznášel rotundou, z každého doteku modré na tělech i šátcích. Tančily pro Davida.

Tentokrát účinkoval i David. Bez obav se pustil do povídání s lidmi a ti neváhali a ptali se. Na dětství, na kamarády, na kontakt se světem, na to, jaké má rád filmy, na to, co potřebuje. Přál si myš, která by lépe vyhovovala možnostem jeho jediného pohybujícího se prstu. (A...zdá se, že se to přání může splnit, ale nepředbíhejme.)

A navzdory tomu, že téma svalové dystrofie není nijak veselé, důvody k úsměvům vyskakovaly z myšlenek i koutů, spojení lidí bylo skutečné a lehké a všem nám bylo dobře. Loučili jsme se jen neradi. Vlastně jsme se neloučili, ještě jsme postáli a popovídali a dokud mohl, nehnul se od nás ani David.

A než se víly proměnily v maturantky a vysokoškolačky, absolventky kroměřížské ZUŠ, které spolu v ten den nejspíš tančily naposledy, protože už je život rozfoukává do různých měst, ještě je Blančin mobil zachytil s výtvarnicí Jitkou.

A ještě něco ze zákulisí. Celou dobu se o nás laskavě staral pan Radecký, který je v rotundě zaujatým průvodcem a nám se pozorně věnoval a pomáhal se vším, s čím jsme si nevěděli rady. A na konci pečlivě, velmi poctivě do absolutní roviny upravil píseček pod kyvadlem, které ukazuje rotaci zeměkoule a i na něj se do rotundy chodí dívat děti i dospělí. Tak až přijdete - pozor. Sahati do písku se přísně zapovídá.

Odcházeli jsme po západu slunce. To už byl David v teple svého pokoje a my jsme byli moc rádi, že nám v pošmourném týdnu ten den počasí přálo a slunce nejen svítilo, ale ještě hřálo. Byli jsme až zaskočeni profesionalitou a zaujetím všech, kdo s akcí pomohli. Potěšení bezprostředností Davida i publika při společném povídání. Tichým, klidným, ale o to vnímatelnějším souzněním i téměř šesti tisícovkami, které se ještě ten večer z dobrovolného vstupného přistály na Davidův transparentní účet. A rotunda se s námi rozloučila snovými barvami stmívání.

Odcházeli jsme z Květné zahrady, za námi už se jen otočil klíč v zámku. Den skončil. Čtení skončilo. 

A jestli se vám někdo snaží namluvit, že jsou lidé lhostejní a nikoho si nevšímají, nevěřte tomu. My jsme potkali lidi skvělé a vnímavé. A v krásném prostředí se krásně měli.

Zvláštní poděkování na závěr patří Soni Drábkové, která na Davida upozornila, všechny nás seznámila a díky níž vše začalo. Právě ona spustila to tolik důležité "Pošli to dál". A víte co? Nemáte ve svém okolí taky nějakého Davida? A neudělalo by mu radost, kdybyste ho trošku přitáhli "k lidem a do světa"?

...................................................................................

Použité fotografie jsou dílem rukou a oka Jirky Soporského, jehož celou fotogalerii můžete najít tady Fotky jsou samozřejmě používány s jeho souhlasem. "Profi" fotografie pro úplnost vyprávění doplňují momentky vizážistky Blanky Gajzurové, která byla zároveň zvědavou reportérkou a jedna osamělá moje.