Kájov je těsně před koncem světa (místní prominou). Aspoň tak nám to, cestujícím z druhého konce republiky, připadalo. Chvilku už jsem navigaci podezírala, že nás vodí za nos a dokolečna dokola, ale nakonec jsme (i s milým odbočením do místa, kde je času vždycky dost - ale o tom příště), dorazili. S plnýma rukama jsme vstoupili na dvoreček a v tu ránu byli "u babičky". Myslím tedy samozřejmě babičku virtuální, protože to bych se majitelů našeho dočasného útočiště snad i dotkla. Prostě jako u babičky. Na opravdovém venkově se vší jeho vyrovnaností a poklidem, za kterým je schované moře práce.
Když jsme si povídali o tom, co a jak tady funguje (zbytky od jídla rovnou slepičkám, tříděný odpad za roh, do Krumlova kolem mraveniště doleva, tady je gril a tady panáček na přivítanou), pečlivě nás sledovala ochránkyně dvorka, psí slečna Lady. Ta tady má všechno pod dozorem a v malíčku zadní tlapky.
A protože zvířátka tady bydlí a my jsme návštěva, přišla se na nás podívat kočičí šlechtična Matylda. To jsme ale ještě nebyli k focení připravení a tak jsem ji později zachytila ve chvilce zaslouženého odpočinku "po šichtě". Matylda je dáma v letech, ale to jí nebraní pěkně pohlidat všechny místní i návštěvníky. Dvorek je přece její. Zrovna teď nejspíš hlídala vlaštovky, jestli dobře krmí mláďata vystrkující zobáčky z hnízda.
Mysleli jsme si, že osazenstvo je kompletní. Objevili jsme totiž ještě želvičku, spokojeně se pasoucí ve své ohrádce a přes pletivo pokukujícího králíka (jo, zbylé pečivo se dává na králíkárnu, jak jinak, to dá rozum.)
Pořádně jsme se pletli. Za chvilku už jsme se seznámili s Garfieldem. Je to koucour zkušený a když nás slyšel vrznout dvířky od ledničky, přišel se podívat, co jsme mu přivezli. Od té doby asistuje u každého jídla.
Vždycky si v klidu něco "vyptá" a dobře to ví. Však on si počká, má svého kočičího času dost. Jinak je to s plachou kočičkou Princeznou. Ta si nás vždycky jenom přijde prohlédnout a rychle dělá, že tady vlastně není. Nebo, že tady nejsme my? Nevím. Každopádně dneska chvilku poseděla a to byl vlastně důvod k tomu, abych zvířecí osazenstvo představila. Princeznina fotka totiž nesmí chybět.
O komunikaci a v budoucnu beztak i o špionáž se začíná starat dvouletá Žaklína. Jsem zvědavá, jak to bude za pár let, prý už teď nezavře zobák.
A protože ptáčků není nikdy dost, při telefonování mne překvapil nad hlavou ještě jeden.
Zato kačen, těch je hned sedm. Pobíhají, krmí se slimáky a vypadají náramně spokojeně. Jak by taky ne, když bydlí u rybníčku.
Vidíte, na začátku jsem psala o slepicích a málem bych je zapomněla představit. No, na všechny nedojde, tak tady máte alespon jejich zástupce - Pana Kohouta, vládce slepičího všehomíra.
A kdyby vám něco k hospodářství chybělo, tak kousek od slepiček bydlí taky kozy. Ta nejmenší se nechtěla fotit a schovala se. Ještě nedávno ji paní domu krmila mlíčkem z lahve.
Tak. A výčet je skoro úplný. Chybí želvy a... a... a velký trhač Dobinka
Dobi je nanopes. Seminko rotvajlera, batůžková princezna, co miluje výlety a návštěvy. Recepční jako vyšitá.
Nejlépe si nás ale hlídá Lady. Jen uslyší cinknout talíř, už-už je náhodou u našich dveří a zcela nenápadně se tam uloží...
...aby byla k ruce, kdyby náhodou něco zbylo neby bylo potřeba předmýt talíře.
No a všechny tady hlídá....jak jinak...Paní Kočka.
Tak. Zvířátka jsou poskládána do řádků tohoto kočko-pso-kdeco-souznícího blogu a my si jdeme zahrát karty. Povzbuzovací prostředky jsou připraveny, tak se mějte, milí čtenáři, hezky.