Malí velcí filharmonici
ZUŠky. Prostředí, které snad ani nevnímáme jako školu. Prostor, kam posíláme své děti, aby rozvíjely své talenty, něco se naučily, rozumně trávily čas, nebo prostě "jen nerostly jako dříví v lese".
ZUŠky. Prostředí, kde se dětem pod kůži dostává kultura, umění. Když pak ještě přiletí nápad a v čase a prostoru se potkají ti správní lidé, otevře se cesta jak udělat svět tak trochu lepším.
Včera jsme si vyrazili na koncert. Na "Malé velké filharmoniky". Na první ze série koncertů, kterými se završila půl roku trvající příprava a spolupráce Filharmonie Bohuslava Martinů ze Zlína a dorůstajících muzikantů právě ze "zušek".
Byli jsme zvědaví. Na to, jak pěkně to ve Sněmovním sále bude znít. Zvědaví na to, jak se promíchají "hotoví" profíci - filharmonici s partičkou teenagerů, kteří mezi ně usednou se svými nástroji. Dá se vůbec takhle nesourodá skupina sjednotit, sehrát? Může je někdo ukočírovat? Nebo...ehm...udirigovat?
...MŮŽE...
Když podvečerní světlo dopadne velkými okny do Sněmovního sálu kroměřížského zámku, může přijít chvíle vhodná k tomu, aby se přítomní stali součástí kouzla. Kouzla znělého hudbou a souznělého spojením myslí, duší a krásy. A co si budeme povídat, kouzla nasyceného hodinami a hodinami práce všech muzikantů, ale taky organizátorů, kteří jim stáli za zády.
Malí velcí filharmonici měli svá velká témata. Přinesli skladby Petra Ebena, Václava Trojana a Edvarda Griega. A před orchestrem nás překvapovali a těšili "malí" (nikoliv muzikantsky) sólisté.
Kolik v tom asi muselo být napětí? Ve chvílích, kdy bylo nutno vzít nástroj, sečíst všechny ty hodiny a hodiny zkoušek samostatných i společných, postavit se před velký orchestr proti do posledního místa plného sálu a hrát? Nést odpovědnost nejen za sebe, ale za všechny filharmoniky?
Kolik práce a zaujetí muselo být spotřebováno, spáleno a využito ku prospěchu hudby, aby se sehráli velcí a malí (či spíše menší) muzikanti? Jak dlouho trvalo, než začali fungovat jako jedno těleso? Jak bylo "profíkům", když na židle mezi ně usedali "náctiletí" bez větších zkušeností? Jak náročné asi bylo sladit nejen nástroje, ale taky mysli?
Kolik trémy a napětí se asi rozptýlilo ve vzduchu zámeckého sálu? Kolik obav zvolna opadávalo se zvládáním nejnáročnějších míst? Kolik touhy být co nejlepší proteklo a propadalo nástroji sólistů i orchestru?
Jaké asi bylo, když dirigent zvedl taktovku, pohledem zkontroloval soustředění všech, povzbudivě mrkl na sólisty a první tóny vzlétly k publiku? Jaké to asi je, když tohle zažíváte a je vám "náct"? Když v publiku sedí máma, táta a snad i babička? Jaké té je, když jste sólista a je "je to na vás"?
Čekali jsme, že to bude hezký koncert. Od organizátorů jsme věděli, že má být výjimečný. A měli pravdu. Byl výjimečný. Byl kouzelný a snad právě to zvláštní spojení nadšení, napětí, elánu a zkušeností vytvořilo neuvěřitelně působivý mix, který i nám, kteří se sdružujeme v množině "optimističní, lehce cyničtí realisté" působil občasné šimrání pod víčky.
A když se k orchestru přidal lidský hlas a sál rozezněl zpěv, rozvířila vzduch křídla všech muzikantských múz. (Tu husí kůži mám na rubu halenky otištěnou ještě teď.)
Malí velcí filharmonici hráli (na fotografii tedy zkouší) a náš uspěchaný svět se na chvilku pozastavil. To se nestává často a tak jsme se všichni tou krásou mohli nasytit. Věřím, že nejen my v publiku od muzikantů, ale také oni (a všichni v zákulisí) od nás.
A tak...respekt. A dík.
P.S. Jestli máte čas, ještě to stihnete 30. května ve Zlíně. A abyste měli kromě mých dojmů také fakta, tak se při kávičce podívejte na http://www.zuskazuska.cz/
--------------------------
Bez fotek by tomuto povídání hodně chybělo. V článku jsou tedy použity fotografie pana Miroslava Piláta, jemuž děkuji, že souhlasil s jejich použitím. A taky fotky z facebookové prezentace projektu ZUŠKA?ZUŠKA!
Jana Majová
Stalker
Žijeme silný příběh. Je zcela pravdivý a žijeme ho tak dlouho, že jsme už přestali vyhlížet jeho konec. Devastuje nám každodenní život, mění naši realitu. Tak se žije, když si vás vyhlédne někdo, kdo se rozhodl vám ničit život.
Jana Majová
Marie Milá (Šípková)
Jak je ten svět pomíjivý, že? Už týden mi svítí v kalendáři, že máš dnes narozeniny. A Ty? Ty se teď odněkud z vyššího levelu samotného Bytí nejspíš s nadhledem usmíváš. Marie.
Jana Majová
Hodně štěstí, zdraví, hodně štěstí milý Davide...
David oslavil třicátiny. Slavil s velkou radostí a chutí. Cože si to, milý čtenáři tohoto necovidového blogu myslíš? Že na tom není nic divného? Že třicitka je před tebou nebo za tebou a jako... no a co? Život jde dál?
Jana Majová
FAQ pro holky u šicích strojů
Nemyslím teď nás, zkušené harcovnice. Myslím mladé ženy, často maminky na mateřské, které bůhvíkde vyštrachaly šicí stroje a sedly k nim. Mají můj respekt.
Jana Majová
Když peče celá zem, fandím.
Konečně vím, jak vám je. Vám všem, kdo jste soutěživí, fandíte hokeji, tenisu, házené, biatlonu, atletice, krasobruslení, čemukoliv. Protože já, nesoutěživá, jsem to neznala. Až teď. Teď se vší vervou fandím pekařům a cukrářům.
Jana Majová
V síti? V pasti? Kde jsme se to ocitli?
Obvykle se lepkavě aktuálním tématům na svém blogu vyhýbám. Sleduji je, dívám se, jak je jiní autoři obracejí ze všch stran. V případě sexuálních predátorů v internetu mi ale jeden úhel pohledu tak nějak chybí.
Jana Majová
Maceší blog - neviditelné dospělé dítě
1. lednem začal neuvěřitelný devátý rok, kdy se točíme v mixéru naprosto nevyzpytatelného opatrovnického systému. Mám intenzivní pocit, že není úniku. A spoustu různorodých zkušeností.
Jana Majová
Maceší blog - práva a povinnosti nematek
1. lednem začal neuvěřitelný devátý rok, kdy se točíme v mixéru naprosto nevyzpytatelného opatrovnického systému. Jsme jedněmi z těch, kteří uvízli v neférových tenatech. Mám intenzivní pocit, že není úniku.
Jana Majová
Maceší blog - ze zákulisí života otce, který se nestýká se svým dítětem.
1. lednem začal neuvěřitelný devátý rok, kdy se točíme v mixéru naprosto nevyzpytatelného opatrovnického systému. Jsme jedněmi z těch, kteří uvízli v neférových tenatech. Mám intenzivní pocit, že není úniku.
Jana Majová
Maceší blog - přijde někdy konec nespravedlností?
Dneškem začíná neuvěřitelný devátý rok, kdy se točíme v mixéru naprosto nevyzpytatelného opatrovnického systému. Jsme jedněmi z těch, kteří uvízli v neférových tenatech. A já tak zůstávám tou, která se zastává otců.
Jana Majová
Maceší blog - Alexia. Pomátl ses, státe II ?
Alexia. Holčička, která se ocitla na půl roku v krizovém centru. Je jí jedenáct, měla by dychtívě čekat na dopis z Bradavic. Růst do mladé slečny. A největší maléry by se měly odehrávat kvůli plesnivějící svačině v aktovce.
Jana Majová
Maceší blog - Alexia. Pomátl ses, státe?
Alexia. Holčička, která se ocitla na půl roku v krizovém centru. Je jí jedenáct, měla by dychtívě čekat na dopis z Bradavic. Růst do mladé slečny. A největší maléry by se měly odehrávat kvůli plesnivějící svačině v aktovce.
Jana Majová
Desatero pro rok 2020
Vykašlete se na půlnoční sliby a předsevzetí. Čeká nás fajn rok. A když použijete některá doporučení, ať už všechna nebo třeba jedno jediné, bude určitě báječný.
Jana Majová
Malý příběh o neobyčejné smrti
Žili, byli. Tak, jak to má být v životě i v pohádkách. Jen ta v pohádkách naznačená nesmrtelnost v jejich příběhu není. A já už za nimi na tu jejich samotu nezajedu. Odletěli.
Jana Majová
Sára (Ta, která nebude mít děti)
Nikdy nebudu mít dětí. Věta, která padala do Sářina kafe. Myslete si, co chcete o sobeckosti, lenosti nebo neodpovědnosti lidí, kteří se rozhodli zůstat bezdětní. Mít děti není povinné. (Varování: text je nebezpečně dlouhý.)
Jana Majová
Čas odečítání vah : Bílé džíny velikost 42
Tak nějak to roky přikapávalo. Nejdřív kila, pak otrávenost z nich. A pak jsem se vyspala do dne, který ráno vypadal stejně jako ty ostatní. Večer ale začal čas odečítání. Jídla, dekagramů i starostí.
Jana Majová
O vnoučatech, babičkách a životní rovnováze
O vnoučatech, babičkách a životní rovnováze. Aneb "Babiprosímtěmohlabysmnetrochuposlouchat?Aspoňchvilkutřeba?"
Jana Majová
Malí velcí filharmonici - aneb kde múza o 106 líbá
Co se stalo? Hrálo se a zpívalo. Kde to bylo? Ve skleníku Květné zahrady v Kroměříži. Tak malí? Nebo velcí? OBOJÍ.
Jana Majová
Pes equinovarus - podpořte žlutou
Tenhle pes není žádný pes. Je to vrozená vada chodidel. Jedna z těch častějších, přesto málo známých. Tento týden je jí ale věnovaný. A tak si oblečte něco žlutého a pojďte se se mnou zamyslet.
Jana Majová
Ta, která se zastává otců - rukojmím rychle a navždy
Říká se, a já s tím skoro souhlasím, že ve sporech rodičů často lítají děti od jednoho k druhému jako špinavé prádlo. Už méně často máme příležitost si všimnout, že se otcové stávají rukojmím svých exmanželek.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 324
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 961x
Naprosto obyčejná ženská, jakých chodí po ulicích tisíce. Pozorovatelka světa a majitelka víry v lidskost.
Momentálně také zaujatá členka skupinky pohybující se kolem Davida. Mladého muže, kterého učinila vězněm ve vlastním těle svalová dystrofie a on se chce dělit o svůj příběh a zkušenosti.
Píšeme o tom i na facebooku: https://www.facebook.com/DavidAGenetickyGolias/
Jsem k nalezení na: jamajka117@gmail.cz.
Seznam rubrik
- David a Genetický Goliáš
- Každodennosti
- Na kočičí svědomí
- Malé cestování
- O lidech
- Komentáře
- O seznamování a věcech okolo
- Miniprózy
- Virtuální pohádky
- Osobní
- Nezařazené