Mimoběžky. I míjení někdy umí život způsobit. Míjení těch, kteří by se sobě ztrácet neměli. Není jich zas tak málo a jen zřídka porozumí svému osudu.
Sára
Sára ležela na posteli. Spala. Rukou pořád držela rozečtenou knížku, krabička od hranolků ležela na koberci. V pokoji se svítilo. Studentská kolej nikdy neusíná. Do pokoje vpadla Kateřina, Sářina spolubydlící. Trochu falešně si pobrukovala něco, co jí hrálo ze sluchátek přímo do uší, pokoušela se o taneční kroky.
Sára se probudila zrovna v okamžiku, kdy si jí Kateřina všimla: "Ty kráso, tys na to rande zas nešla"? Sára zavrtěla hlavou a přikryla si obličej knížkou. "Usnula jsem," špitla směrem ke stojící Káti. Ta chvilku pozorovala její výraz a pak se rozesmála. Sára je prostě marná a těch kluků se snad bojí. Přitom je to tak hezká holka. Chodí jakoby se vznášela. "Sáro, Sáro, nemysli si, že Ti budu hledat kluky do šedesáti!". Kateřina vylovila ze skříně podprsenku bez ramínek, převlékala se a otáčela k Sáře: "No zvedej se, jdeme do klubu."
Sára jen zavrtěla hlavou a ukázala na hromádku skript. Zítra má poslední letošní zkoušku.
Tohle bude dlouhá noc.
Zuzana
V malém pokoji byl nepořádek. Zuzana ležela oblečená v neustlané posteli. Neklidně těkala pohledem po prasklinách ve zdi. Nebylo jí dobře. Přála si, aby to bylo jen tím horkem. Břichem jí projížděly vlny bolesti. Třeba...třeba když je bude ignorovat, přejde to. Všechno to zmizí. Zuzana pevně sevřela víčka. Třeba, když nic neuvidí, zmizí i ona.
Bezradně sevřela ruce do pěstí. V myšlenkách se jí spustil film. Bylo to na Valentýna, když se v kuchyni opřela o ledničku a řekla Kokosovi, že s ním čeká dítě. Kokos vstal od stolu, zavřel dveře od kuchyně a postavil se tak těsně k ní, až cítila vodku z jeho dechu. Myslela si, že ji políbí a řekne, že to tušil. Řekne, že všechno zařídí a obejme ji. Jenže on jí zasyčel do ucha, že se úplně zbláznila a že tohle on poslouchat nebude. Spal s ní jenom jednou. Nebo možná dvakrát. Ale to byl pod parou a to se nepočítá. Kdo ví, s kým spala. Kdo ví, čí je to děcko. On nehodlá vychovávat cizího parchanta a zkazit si krásný vztah s s její matkou. To už se Zuzana svezla k zemi. Rozplakala se. Kokos rozčíleně vyrazil z kuchyně a za pár vteřin ho slyšela, jak si stěžuje její matce. Pak ji oba označili za lhářku. Ta scéna byla dlouhá a příšerná. Ještě ten den ji vyhodili z domu.
Skončila v tomhle pokojíku pronajatém za pár korun. I tak za poslední dva měsíce dlužila. To už nemohla roznášet pivo po place. Těhotenství už se nedalo utajit. Skoro nevycházela z domu.
Břichem a zády jí projela vlna bolesti a přinutila ji vstát. Vzala mobil a našla telefonní číslo na matku. Držela prst nad volacím tlačítkem a myslí jí proběhl poslední rozhovor s matkou. Ne, nepomůže jí. Ne, nenechá si zkazit život kvůli jejím výmyslům. Ne, už není její dcera. Zuzana položila telefon na stůl. Už tam nebylo žádné číslo, které by mohla použít. Nebo možná...
...možná...
...měla ho v telefonu uloženého pod jménem "biologický". Bylo jí už dost zle, chvílemi měla před očima mžitky. Biologický bude vědět. Vždycky ví. Tak jen aby s ní po těch letech vůbec mluvil. Když se ve sluchátku ozval vyzváněcí tón, praskla jí plodová voda s takovou prudkostí, že vytvořila u jejích nohou kalužku.
"Tati, nemám čas ti nic vysvětlovat, můžeš hned přijet?" Ze sluchátka se ozval jeho typicky věcný hlas: "Kam?" Nadiktovala adresu, zaregistrovala jeho "OK" a pak už zavěsil.
Třásla se bolestí i strachem. Tohle už nezmizí. Už to nemůže ignorovat. Kokosovo dítě. Dítě zplozené v noci, kdy za ní vklouzl do postele po jednom z mnoha divokých mejdanů. Byla tenkrát šťastná, že konečně pochopil, že on a ona k sobě patří. Ráno jí řekl, že se spletl. Pak se spletl ještě několikrát a mezitím kolem sebe chodili, jakoby se nic nedělo. Viděla ho, jak objímá její matku. A doufala, že ji miluje a dávno už pro ně hledá bydlení a nový život. Nový život teď měla ona. Ve svém břiše.
Když zazvonil zvonek, dopotácela se ke dveřím. Biologický zůstal stát uprostřed chodbičky a prohlížel si ji. Pak ji chytil pod paží a odvedl k posteli. Vděčně si lehla. Rychle se vyptával. Ano, rodí. Ne, nikdo o tom neví. Ne, žádný otec. Ne, žádný gynekolog. Ne, neví, co si s dítětem počne. Ne, to poslední, co by chtěla, je volat matku. Za oknem se rozehrál rozmařile barevný západ slunce.
Tohle bude dlouhá noc.
Otec
Když přijel k domu, jehož adresu mu nadiktovala, pochopil, že je něco špatně. Pokojík z upravené garáže ve zchátralém domě působil divně. I uvnitř bylo neutěšeno, špinavé zdi, mizerný nábytek a uprostřed toho se jako domeček z karet skládala jeho Zuzana. Dcera, kterou pár let neviděl. Rodila a zjevně o tom nikdo nevěděl a vědět neměl. Zvedl telefon a zavolal spolužačce z gymnázia. Pracovala na záchrance. V duchu prosil, ať hovor přijme. "No nazdar, co, že sis na mne vzpomněl?", ozvalo se v telefonu a jemu se ulevilo. "Holka moje milá, potřebuji expres radu. Jak se dá v téhle republice anonymně porodit?" Navrhla, že si dají kávu a ona mu všechno zjistí a vysvětlí. Odpověděl, že to nepůjde, že situace je naléhavá a potřebuje urgentně řešit a až potom vysvětlovat.Její přátelský hlas se okamžitě přepnul do "pracovního" tónu. Poslala ho do Královic, oznámila, že tam volá, ať čekají rodičku k utajenému porodu. A ona že čeká na telefonu tak dlouho, jak bude potřeba a startuje kávovar.
Královice. Skoro hodina cesty.
Dítě se narodilo půl hodiny po jejich příjezdu. Než stihl přijet z nejbližšího obchodu s ručníkem, kartáčkem na zuby a několika dalšími věcmi ze seznamu, bylo na světě. Nechtěl ho vidět. Zuzana nechtěla vidět nikoho.
Na schodech dětského centra vytočil telefonní číslo její matky: "Ahoj. Měla by ses postarat o Zuzanu..." Neměl šanci dokončit větu. Jeho bývalá žena beze slova zavěsila. Stál na schodech dětského centra a netušil, co se stalo. Netušil, jak se Zuzana rozhodne, jak si poradí. Jeho krásná, talentovaná dcera. Sedl do auta, naházel vlhké ubrousky na sedadlo spolujezdce a s povzdechem nastartoval.
Tohle bude dlouhá noc.
(Odkazy na související povídky najde případný trpělivý čtenář pod tímto blogem.)
