Kynuté těsto chce čas. A když celá kuchyně voněla dva dny těstem a vánočkami, když zabíraly čas i prostor, byl i čas projít se vlastní myslí. A teď, když je upečeno, je čas o tom psát. A třeba poděkovat.
Letos u nás kynulo, rozpadalo se do pramenů, stáčelo, odpočívalo, peklo se a do celofánu vázalo dvanáct vánoček. Snídala je pak naše rodina a blízcí. A největší radost jsem měla já. Že je komu je dát. Že to znamená, že na světě nejsme sami.
Cena přátelství, cena ruky podané k pomoci když je potřeba, cena naslouchající mysli, cena darovaného času. To všechno patří k lidskosti. Už dávno si nemyslím, že si v každé situaci vystačím sama, už dávno vím, jak velká síla je ve spojení lidských myslí, intelektu, citů i sil. A každým dnem je pro mne můj lidský kruh cennější.
Nevyjmenuji všechny, kdo do něj patří. Jen se zastavím u jednoho zvláštního přátelství. U přítelkyně, které bych ráda upekla třináctou vánočku. Bydlí daleko a jsme pro sebe složené z písmenek. Z jedniček a nul e-mailového světa. Trpělivě, shovívavě a chápavě snáší to, když mám čas a když nemám čas, když mám náladu létajících motýlů i těžko se potácejícího hrocha. Chápe, když napíšu "román" i jedinou větu. Když zadumaně filozofuji i když líčím historky z vánočního úklidu.
Obě máme své radosti i starosti, obě svůj úděl, obě své limity. A paní M. k tomu pro mně maxi dávku andělské trpělivosti.
Děkuji, Milá M.
