Kynuté těsto chce čas. A když celá kuchyně voní těstem a vánočkami, když zabírají čas i prostor, je čas projít se vlastní myslí. Třeba od generace ke generaci. Víš, mami?
Tak se nám v září narodilo to děvčátko, víš, maminko? Ještě je malé, malinké, vlastně si ho moje dcera a tvoje vnučka mohla v klidu letos položit pod stromeček. Ještě nikam neutíká, ještě neštěbetá. Celé její světaobjevování vejde do tří měsíců a kousku. Prohlíží si svět, osahává si ho, papá (ráda) a spinká (nerada).
A někdy zůstávám užaslá, víš, maminko? To když se pekelně soustředí a vypadá v takovém okamžiku úplně jako ty. Protože zaujetí musí být opravdové a ty jsi to nikdy neuměla jinak, než naplno. Taky když je "umanutá" a něco chce nebo nechce s maximální opravdovostí a naléhavostí přesně tak, jak jsi to v sobě měla ty. Když se tak rozčiluje a domáhá svého, vždycky mi v mysli naskočí, jak jsi, na půl těla ochrnutá, u nás rozmetala skalku a odvalila všechny ty veliké kameny.
A nejvíc, když ji něco naštve nebo zklame a ona dává najevo, že takhle si svůj život nepředstavuje. To se z úsměvu ve vteřině stane antiúsměv a ona spustí koutky až k bradičce přesně tak, jak je to v kreslených pohádkách a přesně tak, jak jsi to z nás všech uměla jenom ty. Neutajila jsi žádnou nenáladu. Ani když ses snažila. Koutky tvých rtů tě prostě vždycky prozradily. A teď prozrazují tvou pravnučku.
I když mi stále chybíš, i když je tvé místo pořád až neuvěřitelně prázdné, jedna věc je důležitá. Život je jako šňůrka navlečená z korálků osobností každého z nás. Šňůrka darů, které předáváme těm, kteří přicházejí po nás a stávají se dalšími korálky.
Život je nekonečný.
