V protisměru stezkou vlčic - Mikuláš (povídka)

Mimoběžky. I míjení někdy umí život způsobit. Míjení těch, kteří by se sobě ztrácet neměli. Není jich zas tak málo a jen zřídka porozumí svému osudu. 

Zuzanu bolely nohy. Chodila po ulicích dlouhé hodiny, obutá v kozačkách nad kolena. V kozačkách na tenkém, vysokém podpatku. Na město padala tma, v domech se rozsvěcela okna. Občas se za některým mihla silueta postavy. Přestavovala si, jací asi jsou lidé, kteří se dotýkají vypínačů. Nešlo jí to. Fantazii nikdy neměla.

Ruku s dlouhými prsty si lehce opřela o břicho pod krátkou bundou a rychle, skoro polekaně ji stáhla. O jejím těhotenství nikdo nevěděl. A ona sama na ně odmítala myslet. Netušila, co si počne. Co udělá zítra, co za týden, za měsíc.

Pouliční lampa ozářila dlouhé tmavé vlasy stažené do volného copu. Zuzana přešla silnici a pomalu vstoupila do klidné vilové čtvrti. Advent byl tady skutečnější a vykukoval z předzahrádek jednou nazdobenými květináči, jindy svítícím stromkem a ještě jindy girlandami zářících vloček. Zvědavě se rozhlížela a čekala, jestli někde uvidí soba. Měla na mysli jednoho úplně konkrétního soba, co rozvážně pokyvoval hlavou. Toho soba, co odněkud přivezl táta a pak ho každý rok připevňovali drátem na balkon ve třetím patře, aby byl dobře vidět. To byla ještě hodně malá. Bylo to před tím, než se táta odstěhoval.

Zastavila se a nechala projít rozesmátého Mikuláše se dvěma čerty. Kdepak asi nechali anděla? Ráda by si s ním promluvila. S andělem. A pěkně z očí do očí si nechala vysvětlit, proč se na ni vykašlal.

Zamyšleně šla kolem domu s velkými okny. Za jedním z nich letmo zahlédla krb. Odlesk hořících polen ozářil okenního rám. Oranžový taneční rej. Znovu jí naskočil obraz otce. Jestli něco kromě svých dcer miloval, byl to živý oheň. Na chatě vybudoval krb a desítky minut se vydržel dívat do jeho plamenů. Dokonce si myslela, že skauty vede jen kvůli tomu, aby mohl organizovat pořádné táboráky.

Najednou nevěděla, kdy se jejich vztah vytratil. Už je to pár let. Tehdy se pekelně pohádala se svou sestrou, dvojčetem Sárou. Matně si pamatovala, že to bylo kvůli úklidu pokoje. Otec dal tehdy za pravdu Sáře a Zuzana práskla dveřmi. Šla rovnou k mámě. Tam ji čekalo pochopení. Máma ji držela za ruku, vyslechla ji a ukázala, který pokoj bude její, když zůstane. Může okamžitě. Obě si poplakaly a pak naplánovaly si, jaký klid a pohodičku budou mít. Zuzana uvěřila.

S tátou už se pak neviděla. Máma si to nepřála a ona ji nechtěla naštvat. Plány se postupně vytrácely. Klid a pohodičku tedy Zuzana většinou měla. Ani uklízet skoro nemusela. Vlastně nemusela vůbec nic.

Dřív se občas potkala se Sárou. Neměla s ní moc chuť mluvit, ze Sáry se stala nechutná šprtka a vůbec si nerozuměly. Ten její tanec, stáže a turnaje ji nezajímaly. Teď už ji ani nepotkává. Z facebooku pochopila, že Sára studuje v Praze. Netušila co. Už nechtěla nic vědět.

Zkusila si protáhnout bolavé nohy, zamyslela se, jestli má v kapse drobné na čaj. Nechtěla ještě domů. Nechtěla tam vůbec, ale neměla kam jinam jít. Nechtěla poslouchat neustálé poučování a otřepané vtipy. Nechtěla počítat lahve od vína, nechtěla do svého pokoje kličkovat mezi partičkou máminých dobrých kámošů, kteří jí budou strkat do ruky skleničku, budou jí chválit účes a pokoušet se sáhnout na zadek. Už dávno se jí to nezdálo ani srdečné ani veselé.

Blížila se k hospůdce, kde se chtěla ohřát a promyslet si, co udělá. Dnes, zítra, za týden, za měsíc.

Krátila si cestou ulicí s nízkými bytovkami. Před jednou z nich právě zastavilo auto. Zuzana se stáhla do stínu. Dveře řidiče se otevřely, z auta vystoupila povědomá postava jejího otce. Smál se a z kufru vytahoval obří tašku. „Proboha, Sáro, neříkej, že už se stěhuješ zpátky domů. Zkouškové teprve začíná, ne?“ Smál se něčemu, co její sestra protestujícím hlasem namítala, objal ji kolem ramen a vedl k domu: „Pojď do tepla, ať Tě nevezme čert.“.

Ať tě nevezme čert. Zuzka si přála, aby se ti dva propadli přímo do pekla.

Polykala horký, hodně oslazený čaj a přemýšlela, proč má právě ona takovou smůlu. Nenáviděla Sáru. Nenáviděla je všechny. Ručičky hodinek překročily osmou, na další čaj neměla peníze. Rozhodla se jít domů.

Uhnula před Mikulášem, který k ní natahoval ruku s půllitrem fernetu. Přešla na druhou stranu ulice a rozpačitě vstoupila mezi nízké bytovky. V okně pokoje, který býval i její, svítil bílý anděl. Zůstala na několik okamžiků stát. A právě v té chvíli se na okraji terasy rozsvítil bílý sob.

V uklizeném obývacím pokoji rozsvěcela Sára svíčky. Na její stůl táta nachystal adventní kalendář. Sára vyloupla první čokoládky do misky a letmo se podívala do knihovny. Na hromádku Zuzaniných kalendářů přibyl šestý. Kolik jich ještě bude?

„Tak jsem rozsvítil soba, dívej“, tátův hlas zněl vesele. „Děcka z ulice budou mít radost. Zas budou stát u plotu a mávat na něj jako vy, když jste byly malé.“ Podíval se z okna a zdálo se mu, jakoby u plotu ve tmě zahlédl stín. Zatřásl hlavou.

Zuzana stála jako očarovaná. Možná je sob znamení, že má zazvonit? V okně pokoje, který býval i její, se pohnula záclona. Zuzka se rychle pustila plotu a zamířila k osvětlené hlavní silnici. Vracela se domů.

Co je to vlastně domov, Mikuláši? Pomyslela si, když vytahovala z kapsy klíče.