(Ne)postižení - Marek a Ester

Občas mne něco pobídne, abych psala o lidech, kteří jsou pevně usazeni ve svých životech. O lidech, které k životu na růžovém obláčku nepředurčil samotný Osud. Nadělil jim odlišnost. O NePostižených

Ester bylo včera  jedenáct. Stojíme v cukrárně a po telefonu řešíme, jaké si nechat zabalit zákusky. "Vyber něco, co vypadá jako klínek dortu a není tam zelená. Esťa nic zeleného nepozře." 

Krabička dobrot je na zadním sedadle auta, manžel řídí, já si rovnám papíry. Ester je jedno z děti, které bylo svěřeno do střídavé péče a její máma svého času založila podpůrnou skupinu pro "střídky". Tam jsme se poznali. 

Tehdy asi šestiletá Esťa sedávala způsobně na židli v rohu místnosti, tichá, s rukama složenýma v klíně, bez pohnutí a beze slova sledovala dění. Nikdo ji nevyrušoval, nesnažil se zapojit. Když jsem se o to pokusila já, odstrčila mne a zalezla pod stůl. Její otec Marek se v klidu zvedl ze židle, sedl si na zem vedle stolu a natáhl pod něj ruku: "Netrucuj, Jana není jasnovidec. No tak." Po několika sekundách se na Markově ruce objevila Esterčina malá tlapka, Marek pokývl hlavou a pokračovali jsme v programu.  

Jsme o pět let starší. Ester bylo včera jedenáct. Sedíme v obýváku a čekáme, až se vrátí z tanečního tréninku. Pro mne je zázrak, že tančí. Její otec jen pokrčí rameny s poznámkou, že objevuje svět. On sám je český špičkový fyzik. Jeho život naplňuje výzkum, Ester a knihy. S klidem nám vysvětluje, že vztahy s ženami vzdal a nevypadá, že by ho to nijak zvlášť trápilo. 

Když si Ester odemkne dveře, zvedám se, abych ji přivítala, ale Marek mne zadrží. Ester má způsob, jak se adaptovat na domácí prostředí. Zuje se, pověsí si bundu a aniž by pozdravila, projde do koupelny a svého pokoje. Marek suše konstatuje, že si vezme bačkory a přijde. Mezitím líčí, jak Esty skvěle zvládá angličtinu a matematiku a jak jí nejde vlastivěda. Jak nad šachovnicí poráží dospělé a není schopna přiřadit vzory k podstatným jménům. Jak odmítá psát písemky o kterých nevěděla. Jak ji v atletice říkají Forrest. Jak hledali aktivitu, kde by fungovala v rámci týmu. Volejbal nešel. Pěvecký sbor nešel. Mažoretky nešly. Teď Esty druhý rok tančí a vypadá to dobře.

S lehkostí tanečnice i vstoupí do místnosti, líbne tátu na tvář a nám oběma obřadně podá ruku. Když jí přejeme k narozeninám, odpoví, že není k čemu. Zbortil se jí totiž sen o možnosti jít studovat do Bradavic. Nedostala dopis. Podle táty a všech ten svět sice není reálný a ona s tím v podstatě souhlasí z celé řady jednoznačně prokazatelných důvodů, ale kdyby existoval, nejspíš by se v něm cítila dobře.  Nabízíme možnost zajíst neexistenci Bradavic a Esty s rozmyslem sahá po čokoládově hnědém klínku bruselského dortu. Položí jej na stůl a navrhne, abychom předřadili dohodnutý program zábavě, usadí se na nízkou židličku a způsobně složí ruce do klína.

Nadechne se a věcně povídá o době, kdy byla ve střídavé péči i o důvodech, proč se rozhodla žít u otce. Vlastně nepovídá. Hovoří. Jakoby popisovala cizí život, cizí příběh. "Pokud o mně budeš psát, ocením, když mne o tom budeš informovat." Slíbím jí to, odložím poznámky a zeptám se na její tancování. Ošije se. Chce si sníst dort a sáhne po bílém šátku položeném na opěradle židle. Uváže na něm velký uzel a pak druhý. Marek k ní posune talířek, podá jí lžičku a o tanci se rozpovídá sám. Esty má štěstí. Na trenéry, tanečníka i jeho rodiče. Chápou její odlišnost. Když s ní není táta nebo máma, opakovaně jí vysvětlují neobvyklé situace. Nosí po kapsách a taškách bílé šátky, které uzluje, když si neví rady. Esty má tanečního talentu naděleno vrchovatě a před sebou nadějnou taneční budoucnost A má Aspergerův syndrom. Tančí, aby se naučila žít s lidmi, tančí proto, že dokáže pohyb spočítat, promítnout si v prostoru. Tančí, protože se dokáže povznést nad únavu, aby dosáhla cíle. Marek před nás položí tablet s fotkami, Esty pořád poškubává uzly na šátku a řekne jen, že se máme přijet podívat, až bude závodit. Můžeme jí tam vzít mandarinku a banán. Dvě mandarinky a jeden banán. Přijde s kalendářem, vysvětlí nám kdy a kam máme přijít, ukáže fotku šatů a podrobně vysvětlí, z čeho jsou ušity. Podá nám ruku, čímž stvrdíme dohodu a odejde do svého pokoje.

Mlčím. Marek už jen zkonstatuje, že nechce, aby byla Esty v životě sama, tak ji po dohodě a konzultacích s psychologem "vystrkuje" do světa. "Teď už je to paráda", dodá. "Na začátku se schovávala pod stoly a gauče, kdykoliv se dělo něco neobvyklého. Teď už jen váže uzly, v duchu počítá a pak si jde nechat vysvětlit situaci, které nerozumí."

Ptám se, jestli má kamarády a Marek míní, že Esty nikdy nebude vyhledávat lidi. Je prostě po něm. Lidi ji moc nezajímají, nerozumí jim. Ani oni jí. Holce, která čte knížky pro dospělé a neumí napsat diktát. Proto chtěla do Bradavic. Aby si mohla nastěhovat postel do Havraspárské knihovny a ztratila se mezi mnoha nezvyklými. Aby jí všichni dali pokoj. 

Odcházíme, Esty si obouvá bačkory a jde nás vyprovodit. Zdvořile mi pochválí kabát a připomene termín soutěže. Když řeknu, že je mi někdy taky líto, že nejsou Bradavice, zamyslí se a řekne: "Všechno zlé je k něčemu dobré. V Bradavicích se nejspíš netančí."

Ještě v autě mi zní myslí Markova věta: "Netvař se jako Estina učitelka, takových jako já a ona jsou plné univerzity a výzkumáky. Máme to pod kontrolou."

Ano, u nich to bude v pořádku.