Chcete-li Boha opravdu pobavit, seznamte ho se svými plány...I.

6. 09. 2015 23:20:41
...aneb jak jsem byla romanticky požádána o ruku, vdala se, zatoužila po klidném středním věku a následující 4 roky chtěla střídavě ječet, utíkat a chvílemi i zrušit celý náš slavný stát.

Hezkou dobu se odhodlávám ke zveřejnění našeho příběhu. Několik důvodů, proč o všem mluvit nebo křičet, plně vyvažuje stejné množství důvodů, proč ne. Položím před Vás, své potenciální čtenáře, jen jednu dvojici:

+ Náš příběh třeba může někoho inspirovat, někomu pomoci, pohnout rigidním systémem (???)

a proti tomu

- Situace je velmi osobní, intimní a jít s kůží na trh je riziko zejména pro děti (!!!)

A tak si dlouhodobě vážím na pomyslných vahách a chvilku převažuje to a chvilku ono. A jak se mi to tak v hlavě mele, věřím, že nastal ČAS.

Z perexu se splnilo jediné. Vdala jsem se. Právě teď jsou to čtyři roky. A kratičce po svatbě jsem se chtíc-nechtíc stala součástí příběhu o tom, jak těžké je pro otce zachovat si kontakt z vlastními dětmi, pokud jejich máma nechce.

I.

Pro přehlednost začněme koncem. Dnes, v září 2015 máme plný dům a obě manželovy děti bydlí u nás. V průběhu loňského roku obě přišly v čase, který jim samotným vyhovoval. Nebavíme se ale o dětech malých. U jednoho je puberta v "plné palbě", to druhé si do ní právě otevírá dveře.. Jaký bude mít náš příběh konec? To netuší nikdo z nás. Bude to jasné za pět let? Za osm? Sama nevím.

II.

Budiž mým otevřeným přiznáním, že jsem o roli macechy nijak nestála. Své děti jsem vychovala, mateřskou roli odvedla (a ještě odvádím) a to další se "prostě stalo". Snad i proto, že jsem poprvé v životě měla plány, které zahrnovaly mne samotnou. Mou vlastní spokojenost. Pohodu, výlety, posezení s kávičkou na zahradě a kocourem spícím na klíně. Čas na stohy knih na které v knihovně sedá prach. Mé děti postupně odcházející z domu. Jeho děti občas k nám přicházející. Sen...

III.

Když mému muži začala matka jeho dětí bránit v kontaktu s nimi, brala jsem to s jistou lehkostí přesvědčená, že to přejde, že je to obavou ze mne a nejspíš i naštvaností na to, že ten lump, otec dětí, jehož bylo nutno opustit, žije dál. Neumřel žalem, neutrápil se, neskončil ve škarpě. My ženské občas takové jsme. Protože mám k sociální tématice blízko, hledali jsme rady u odborníků. Co dělat, jak se domlouvat, co zkusit, kudy by mohla vést cesta. Můj technicky zdatný muž je praktik. Nechtěl zázraky. Chtěl své děti vídat, chtěl, aby měly nějaký ten kroužek a aby se slušně učily. Nabízel, že kroužky zaplatí, o doučování se postará, že bude dobře. Neviděla jsem v tom problém. Děti od nás bydlely kousek v matčině nové rodině a to, že s nimi bude táta občas louskat matematiku nebo angličtinu jsem vnímala jako vítaný bonus k tomu, abych se ve stejné době zašila s knížkou nebo šla běhat. Dnes se své tehdejší naivitě tiše usmívám.

Manžel tehdy začal přemýšlet o tom, že by děti rád vídal víc a uvažoval o tom, že požádá o jejich svěření do střídavé péče. Nechali jsme si poradit a celý proces vysvětlit. Zjistili, že vše může trvat klidně i dva roky a děti budou po celou dobu vystaveny zátěži plynoucí z toho, jak je bude ovlivňovat jejich máma. Pamatuji si, jak manžel tuhle cestu zavrhl. Byl smutný, protože o kontakt s dětmi nesmírně stál. A byl na sebe naštvaný, že při rozvodu přistoupil na to, že styk s dětmi bude "dohodou" a nechtěl onu "střídavku" rovnou. Teď by to znamenalo vyvolat nový soud a být tím, kdo první aktivně "otevře bojiště", přičemž pěšáky na frontě budou jeho děti. A to pro něj bylo nepředstavitelné.

IV.

A jak už je tak osud občas škodolibý, soudní spor otevřela krátce po tomto rozhodnutí matka dětí.A právě dnes slavíme čtvrté výročí. Pak už nebylo co řešit. Představa, že své děti téměř nevidí a neovlivní jak žijí, vedla právě k návrhu o změně péče o děti na péči střídavou. Situaci jsme vnímali jako "vypjaté nedorozumění". Věřili jsme, že výsledkem bude dohoda ze které vyplyne jasný kontakt s dětmi, pár otcem zaplacených kroužků a do Vánoc bude po všem.

Po všem bylo až o dva roky později, kdy jsme měli šuplík plný lejster ze sociálky, soudu i policie a za sebou vše, co se občas můžete dočíst v článcích, které všichni považují za přitažené za vlasy. Psychologické posudky, trestní oznámení, asistovaný kontakt s dětmi s přítomným psychologem a nekonečné debaty o tom, jestli už je čas "to zabalit", několikerou účast policie při předávání dětí, nekonečný stress. A k tomu nová a nová zjištění o tom, jak to v domácnosti mámy dětí chodí. Na jedné misce vah tak byl klid dětí i klid náš. Na druhé to, že by měly mít příležitost mít rozumné vzdělání, klidně žít. Jak stoupala únava, můj původně poradní hlas byl posílen o právo veta. O právo říci "dost", balíme to. Párkrát jsem ho i chtěla využít.

Ale zpět k faktům. O dva roky později potvrdil odvolací soud rozsudek soudu prvoinstančního a děti svěřil do střídavé péče v týdenním intervalu. Nebrali jsme to jako vítězství, ale jak příležitost pro to, aby si děti vybraly prostředí, které je jim bližší a ve kterém chtějí žít. Jejich táta jim chtěl ukázat svůj svět a své hodnoty. Měl v té době dojem, že to je to maximum, které jim může nabídnout. Střídavka v situaci, kdy není možná dohoda mezi rodiči, je nesmírně náročná. Ale o tom třeba jindy. Možná.

V.

Děti se se značnými komplikacemi střídaly zhruba rok. V té době jsem naprosto ztratila víru v to, že by sociální pracovníci mohli být lidé, kteří řeší zájem dětí a smířila jsem se (velmi nerada) s tím, že otec musí být dokonalý a matka má vždycky pravdu. Že takové je nastavení společnosti a bohužel i celého opatrovnického systému. Neustále jsme čelili řadě obvinění, sociální pracovnice u nás byly častými hosty (mělo to své výhody, non-stop jsem gruntovala a dalo by se u nás jíst z podlahy). Táta dětem zajišťoval vše, co k životu potřebovaly. A nikdy dost dobře. Občas jsem si z dlaně do dlaně přehazovala jako příslovečný horký brambor své právo veta. Ano, měla jsem ho. Jenže děti u nás být chtěly a já si docela obyčejně nedovedla představit, že jim jeden z nás řekne, že už chodit nemají. Kdo by to dokázal?

VI.

Poslední etapa přišla se sněhem. Jednoho dne u nás prostě zazvonil manželův syn. Sedl si na gauč. Dá se říci, že se na něj zbortil a oznámil, že už se k mámě nevrátí. Jeho důvody jsme chápali. Jestli to přineslo pocit vítězství? Ale kdepak. Ubuleného kluka jsme uchlácholili a uložili a pak jsem si to odfňukala já. A manžel? Vlastně ani nevím, jak mu v té roli toho, který se nezavděčí, bylo. A "kluk"? Sociální pracovnice, s nimiž pánové situaci museli řešit, mu neuvěřily. Téměř patnáctiletý mladík, který mne už tehdy převyšoval o hlavu, se vyrovnával nejen s náročnou rodinnou situací, ale také s tím, že je vnímaný jako lhář. Ano, v té době jsem opravdu chtěla zrušit celý tenhle nesmyslný stát! Soud ale tentokrát zareagoval rychle a syna svěřil do péče otce poměrně svižně. Mladší dcera zůstala po dalších komplikacích v péči střídavé.

Do léta. Koncem prázdnin nám přišla říci, že už u mámy bydlet nechce. Její důvody byly zcela jiné než ty, které přivedly jejího bratra. Byly snad ještě pádnější. A podivné jednání sociálních pracovnic opět hájilo matku a nebralo ohled na zkušenost dítěte. Dodnes si pamatuji na chvíli, kdy jsme dívence říkali, že nevíme, jak vše dopadne, že musí odejít k mámě, kdy jsme jí vysvětlovali, co táta udělá dál. Rozplakala se a nebyla k utišení. (Pro ty, kdo mají pocit, že je to normální - takhle mladá slečna prostě nepláče.) Soud opět zareagoval věcně a rozhodl podle toho, jak se s ani ne dvanáctiletou dívenkou dohodl. Svěřil ji do péče otce. Měli bychom být u konce.

Ale nejsme. Kluk o němž je řeč je už středoškolák a letos se chystá do tanečních. Děvčátko má svých prvních "náct". A my jsme stále v hledáčku sociálních pracovnic. Neschopni se dozvědět, co tátovi dětí a celé naší rodině vlastně vytýkají. Je ode mne hloupé vnímat jako šikanu to, že manžel běží na pohovor na sociálku proto, že se matka domnívá, že špatně balíme svačiny a jedno z dětí má rozbitý zip na školním penále?

A tak jsem měla v létě znovu chuť použít své právo veta. Jenže jak? Děti u nás žijí. Jsou tady doma, jsou spokojené i naštvané (to podle toho, jestli se zrovna jede na výlet nebo drtí na pololetní písemku), prožívají své výhry a křivdy, jak se na puberťáky sluší a patří. Junior atakuje dvoumetrovou hranici. Slečna už mne předrostla. Jsme těmi, kteří živí, radí, sytí, ukládají, naslouchají, radí i zakazují.

A taky jsme rukojmími systému, který nás může zcela dle své libovůle sekýrovat a my musíme desetkrát a dvacetkrát vysvětlovat, že život dětí se odvíjí v souladu s životem naším. Protože děti k nám přišly žít a bylo to jejich přání (byť vynucené situací).

Možná, že je nejvyšší čas se nad právy rodičů a dětí skutečně zamyslet.

A pomyslná "poslední kapka" - dovětek pod čtyřlístkem:

Co mě přimělo publikovat tento příběh, tento článek? Kromě výše zmiňovaného výročí a toho, že děti vyrostly z oné primární zranitelnosti je to příběh jiného otce. Takového, který se tvrdohlavě (a asi sám proti světu) snažil získat do péče svého syna. Jak to tak čtu, žádný svatoušek. Člověk s reálným škraloupem, trestaný toxikoman, který se (chci věřit) ukáznil právě kvůli svému synovi. Dle článku člověk, který od svého propuštění pracuje, hledá způsoby a možná by si zasloužil i podporu. Třeba onu sociálně aktivizační službu, která nezkušené matky učí dobře žít. Nebo jinou vhodnou tak, aby mohl žít se svým synem, který nikoho jiného stejně nemá. Pokud dokázal 5 let umanutě kráčet mašinerií našeho opatrovnického systému, věřím, že mu na synkovi opravdu záleží. Právě proto, že vím, jak neskutečně náročné to je.

Ale onomu mnou kritizovanému systému je dobro dětí tak nějak jedno. Ať už je otcem Robin z níže odkázaného článku, nebo ať je to příběh mého muže, který je prototyp ukázkového otce. Vzdělaný, přemýšlivý a klidný flegmatik, jehož "seznam hříchů" začíná a končí jednou jedinou pokutou za rychlost. Legislativa říká, že rodiče mají stejná práva. Byla bych nesmírně ráda, kdyby se skutečně stali rovnocennými i v praxi.

http://zpravy.idnes.cz/robin-pet-let-bojoval-o-syna-misu-d4a-/domaci.aspx?c=A150828_124104_domaci_pku

Autor: Jana Majová | neděle 6.9.2015 23:20 | karma článku: 23.75 | přečteno: 837x

Další články blogera

Jana Majová

Stalker

Žijeme silný příběh. Je zcela pravdivý a žijeme ho tak dlouho, že jsme už přestali vyhlížet jeho konec. Devastuje nám každodenní život, mění naši realitu. Tak se žije, když si vás vyhlédne někdo, kdo se rozhodl vám ničit život.

18.9.2022 v 23:05 | Karma článku: 36.70 | Přečteno: 3532 | Diskuse

Jana Majová

Marie Milá (Šípková)

Jak je ten svět pomíjivý, že? Už týden mi svítí v kalendáři, že máš dnes narozeniny. A Ty? Ty se teď odněkud z vyššího levelu samotného Bytí nejspíš s nadhledem usmíváš. Marie.

3.2.2022 v 18:26 | Karma článku: 23.41 | Přečteno: 511 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Ladislav Jakl

Dělají z nás ženy! Nebo jen hlupáky?

Jsme všichni obětmi tajemného spikleneckého experimentu, kdy pomocí přísad do potravin globální vládci nadělají z chlapů zženštilé hermafrodity, neschopné plodit děti?

28.3.2024 v 18:55 | Karma článku: 21.68 | Přečteno: 316 | Diskuse

Milan Šupa

Čerpejme sílu ke vzestupu z prožití reality Ducha

Myslím, tedy jsem! Tato slova jsou lež! Jsou omylem! Kdo je akceptuje, sází na falešnou kartu a promrhává svůj život. Ztotožňování vlastní jsoucnosti s rozumem a myslí je tou největší tragédií, která nás může postihnout.

28.3.2024 v 16:13 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 39 | Diskuse

Jiří Herblich

Slovo, které radí člověku je Božské tím, že chápe princip Božství

Kdo najde slovo své jako Božské tím, že uvěří. Ten najde slovo společné jako svoje a bude to slovo Boha v člověku.

28.3.2024 v 6:28 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 23 | Diskuse

Yngvar Brenna

Jakou chcete budovat společnost aneb pryč s Velikonocemi

Skutečně je to něco, za co máte utrácet peníze i čas a úsilí, abyste ty dopady potírali, či alespoň pokoušeli, byť zcela marně, zmírnit? Přece jde o to, jakou chcete budovat společnost.

28.3.2024 v 1:56 | Karma článku: 15.12 | Přečteno: 287 |

Jan Andrle

Nový oblek

Jak slíbil, tak udělal. Sliby se mají plnit, že. A já to stihnu nejen do vánoc, ale dokonce do velikonoc. Tady to je, přátelé blogeřníci.

27.3.2024 v 22:17 | Karma článku: 19.56 | Přečteno: 503 | Diskuse
Počet článků 324 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 959

Pro ty, co mne znají už vdanou (blog je založený dříve než moje manželství) jsem už spíše Pšejová.

Naprosto obyčejná ženská, jakých chodí po ulicích tisíce. Pozorovatelka světa a majitelka víry v lidskost.

Momentálně také zaujatá členka skupinky pohybující se kolem Davida. Mladého muže, kterého učinila vězněm ve vlastním těle svalová dystrofie a on se chce dělit o svůj příběh a zkušenosti.

Píšeme o tom i na facebooku:  https://www.facebook.com/DavidAGenetickyGolias/

Jsem k nalezení na:  jamajka117@gmail.cz.

 

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...