Jaká matka, taká Katka. Babička to říkával s povzdechem. S takovým docela laskavým. Měli jsme v rodině takovou tu větev, která "nezapadala". Byli jiní, měli jiné hodnoty. Řešili věci a sebe. Když se slavilo, přijeli v plném počtu. Když se stavěl plot, neměli čas. Přístup k životu se dědil po přeslici. Matky a dcery si byly velmi podobné. Vzhledem i přístupem k životu. Matky. A Katky.
http://media.chutastyl.cz/cache/e6/2a/e62a7c54b4337435cf9b75c787
Za ten to článek vlastně tak trochu mohou dva kolegové blogeři. Přiměli mne k maličké úvaze, jak je to dneska s tou výchovou a jaká nám to vlastně vyrůstá generace. Jsme vlastně ještě při výchově dětí schopni používat vlastní rozum, nebo už jsme úplně v područí příruček o svobodě a právech dětí? Pořád věřím, že jsme hlavně ovlivněni sami sebou. A svými blízkými, kteří nás formovali, když jsme byli sami malí a tvární. Ti, v jejichž stopách jdeme. Doufám, že alespoň kapička pravdy na téhle myšlence je. Protože to by to pak s tím naším světem zas tak špatné být nemuselo.
Nepředkládám vám složitý rozbor, jen malé tématické zamyšlení. Měla jsem báječnou babičku. Pohádkovou. Měla jen pět tříd obecné školy, protože do "měšťanky" chodili jen kluci. Přesto to byla ženská chytrá a uměla si poradit. A hlavně - uměla nás všechny držet pohromadě. Bylo u ní místo pro všechna vnoučata, čas všechny vyslechnout. Bylo u ní babičkovské teplo, voňavo a bezpečí. Až mnohem později jsem ocenila, že si ji nepamatuji uřivděnou a mohla by být - život se s ní "nepáral". Ovdověla mladá a roky chodila na noční do pekárny plést vánočky a motat rohlíky, aby zajistila děti - chtěla, aby měly dobré vzdělání, když už ho neměla ona. Uměla báječně mírnit každé trápení. Když jsme si do kuchyně "přinesli starosť", v klidu nás nechala povídat, uvařila hrnek kafe a do trouby rychle strčila rybízový koláč. A malé i velké bolesti se mírnily a rozpouštěly, nebo aspoň vzdalovaly s chutí sladkokyselé bublaniny zapíjené kafíčkem. "A už do toho neřvi,", říkávala nám, "budeš mít to kafe úplně slaný". Většinou neudělala vůbec nic dalšího. A přesto, nebo snad právě to, bylo tohle hrozně moc a lidé se k ní na "besedu a trochu koláča" stahovali úplně sami. Uměla tvořit bezpečí.
Byla jsem tehdy naprosto jiná. A bábince vysvětlovala, jak je potřeba to na tom světě dělat jinak. Nesouhlasit. Bránit sebe i slabé. Babi kývala hlavou, usmívala se a krájela koláč. Věděla své. A věděla, že se to dozvím taky. Byla jsem přece její. Narodily se mi děti, rostly, já se chopila každé příležitosti něco se naučit. Studovala, trávila čas se skripty a v kuchyni mne to nebavilo. Jasně, nejsem přece staromódní, nechodím s šátkem na hlavě, nepotřebuju si povídat s "pánbíčkem" v kostele, mám svůj svět a svoje hranice. A pevnou víru, že rozumem a v klidu se dá zvládnout všechno. Okamžitou akcí. Plánem. Směřováním k cíli. Není přece nač čekat.
Babi se dávno odebrala do jiných světů a pokud jsou tam zahrady, každý rok má nejhezčí brambory.
Děti odrostly, k vlastním přibyly nevlastní a ještě nevlastnější, někdo mne přestal mít rád a jiný začal. A babi nade mnou pořád drží tu laskavě-ochrannou ruku. Všichni známe hranice, nemluví se u nás sprostě, domů se nechodí pozdě, o starostech našich i jiných lidí se soustředěně přemýšlí. A co je "nejhorší", už několikrát jsem se přistihla pro naprosto nepředstavitelním činu. Když mi někdo "do chalupy přinese trápení", postavím se k troubě. Ona totiž vůně vanilky, chuť ovoce a trocha času umí naprosté zázraky. Dokonce i rozpouštět trápení.
A tak si říkám, že "rodovému programu" jsem asi neutekla ani já. A že jsem vlastně taky "Katka". Díky, babi.
(za inspiraci děkuji Martinu Faltýnovi a Franku Krejčímu a našemu společnému zastavení v diskusi pod článkem prvně jmenovaného "Vyrůstá i u nás národ spratků")
