Fatal error

Stojím u plotu a dívám se do tmy. Mozková aktivita - 0. Asi tam stojím dlouho. Najednou je tma. Někdo se opře o moje rameno. Paťka. Opatně se mne dotkne a pak ukáže prstem k obloze. Měsíc je neskutečně nízko.

http://www.asistentka.cz/files/1132.jpg

"Vypadá, jako by byl nadosah", řekne má nevlastní dcera Patricie a dál se o mne opírá. Kývnu. Měsíc je blízko, něco kolem 360 000 kilometrů. Jestli si to dobře pamatuji, v souhvězdí Vah. Zvláštní. 360 000 kilometrů je málo. A necelé 3 000 metrů nepřekonatelně moc. Veronika by se usmála a řekla, že všechno v životě je relativní. Veronika tu není. Naštěstí.

Nemůžu se odlepit od plotu. Paťka mne tiše přemlouvá a já se dívám do tmy, na chodník po kterém odešla moje dcera Alžbětka. Bětuška. Tuška. Do kapsy jsem jí vsunul složenou tisícovku a Klárka za ní vyběhla s papírkem s telefonními čísly. Kdyby něco potřebovala.

Stojíme.  Za zády nám vrznou dveře, slyším lehké tiché kroky Klárky a s ní po příjezdové cestě dusá čtyřletý Tomík. Fňuká. Začne mi docházet, že je večer. Tom se ke mně přižene a natahuje se mi po nohách: "Dědo, říkal jsi, že si dáme ten jedničkový párek". "Děj dědovi pokoj. A říká se jedinečný", opravuje ho tiše Patricie. 

"Nech ho, matko, dneska si dá s dědou jedničkový". Klárka mi pokládá na ramena bundu a lehce se chytne mého lokte. Ucítím jemný závan energie. To má po mámě. Po Veronice. Patricie se otočí ke Klárce: "Jsi si fakt jista, že bere?" Klára beze slova kývne. Tomík mi vyšplhá do náruče. Holky se dívají na měsíční srpek. A já, jako naprostý magor, na ten chodník.

Odešla. Musela.

Vyhodil jsem ji. Musel jsem.

V kuchyni je světlo a teplo. Klárka ohřívá párky, Tomík chce vědět, co je Měsíc. "Hele, běž s tím za dědou, děda je slovník, já ne". Tom přiskáče po jedné noze. Zapnu autopilota a povídám mu, že Měsíc obíhá kolem Země a že je ve skutečnosti obrovský. (Na pozadí mi běží snímky. Na každém je Tuška.) Nasliním si prst, listuji Encyklopedií vesmíru a ukazuju mu obrázky. Taky si nasliní prst a pozorně se dívá. Pak z koleček párků poskládáme písmeno T jako Tomík. A pak M jako Měsíc. Tom sní obojí. 

Když byla Tuška v jeho věku, její máma se rozhodla, že život s programátorem není to, co chtěla. Že chtěla víc zábavy. A víc pozornosti. A záři reflektorů. Kromě tehdy čtyřleté Tušky jsme měli ještě osmiletou Mínu. A taky Patricii. Tu už jsem vyženil, vzal jsem to tenkrát dva v jednom. Praktické. Máma s osmiletou dcerou, co vypadala jako její klon. Obě Patricie. Paty a Paťka. 

No,  ale zpátky  k věci. Paty se se mnou nudila. Měla všechno co chtěla. Dům, neprázdnou množinu peněz, leonbergra Alexe. Ale potřebovala být hvězda večírků a středobod lichotek. To mi nešlo. Nikdy mi to nešlo. A nikdy nepůjde. Nevěděl jsem vlastně, že to tak fatálně vadí. Když byla unavená, ustlal jsem jí, když neměla kuchařskou múzu, uvařil jsem. Když měla ranní bolest hlavy, vypravil jsem děti do školy a školky. Často. Nevadilo mi to a měl jsem pružnou pracovní dobu. Programátoři jsou stejně noční ptáci.

Když bylo Tušce pět, sbalila se a odešla. Že to se mnou nemůže vydržet, že se dusí. Přiměřené množství kyslíku jí zjevně poskytl posunovač Kopečný. To jsem ovšem netušil. Vtipné - nomen omen. Z Paty Netušilové se do roka stala Paty Kopečná. Přišla za mnou, když chtěla, bych souhlasil se změnou příjmení dětí. Že teď má novou, úžasnou rodinu a novou šanci. Seděla na lavičce a s rozmáchlými gesty líčila to štěstí. Zíral jsem. Jakoby to byl někdo jiný. Se změnou příjmení jsem samozřejmě nesouhlasil, Kopečného ať si nechá, to je její  business. Ale děti jsou i moje.

Holky přišly na víkend, Tuška měla narozeniny. Upekl jsem jí dort. Netušíte, jak je těžké šlehat krém, když nevíte, jak na to. Internet věděl. Nahoru jsem na tenkou vrstvu krému vyskládal do soustředných kružnic ovoce tak, aby se plátky mírně překrývaly a vše barevně lahodilo oku. Uprostřed byla šestka z výrazně červených jahod. Přelito želatinou to působilo hezky. Tuška byla nadšená. Byl červen, v 11:00 v polostínu na balkoně 27 stupňů. Tak jsme šli plavat. Obě holky celé odpoledně skákaly šipku. Mína se to naučila ve školním plavání a Tuška ji nadšeně napodobovala. U limonády mi povídaly, že Paťka má asi nějakého kluka a hihňaly se. Paťka ke mně nesměla.

V 15:30 jsem je odvedl domů k Paty. Předání bylo tentokrát bezkontaktní. Ulevilo se mi. Občas po mně Kopečný dost řval. Dnes ne.  Nějak se mi nechtělo domů a tak jsem se vrátil na koupaliště. Sedl jsem si s džusem pod pergolu a začetl se do časopisu Bajt.

Dosedla naproti mně na lavičku a pocákala mi článek od Ondry Čady o programování v C++ přibližně v jeho třetině. Přísně jsem se na ni podíval a doufal, že se zvedne. Nezvedla. Otevřela si knížku a bylo jí úplně jedno, že mi zasáhla do osobního prostoru.

Zamyslel jsem se, rychle vyhodnotil situaci a usoudil, že to nebudu řešit. Bajt uschne a ona odejde. O nic nejde. Neodešla a seznámili jsme se. Ten den jsem se naučil skákat šipku i já a večer jsme se posouvali od podniku k podniku, až skončili v ráno v bufetu a dávali si polívku s dělníky z nějaké stavby. Byla úžasná a pořád úžasná je. Tedy Veronika, chuť gulášovky si dávno nepamatuji.

Tehdy jsem skočil šipku nejen do vody, ale taky do průseru. Což jsem pochopitelně netušil. Po třech dnech jsme se spolu vyspali. Uznávám, poměrně brzy, ale všechno nenaprojektujete v ideální verzi. Po sedmi dnech jsem byl v sedmém nebeském levelu. Po jedenácti dnech nás potkala v pekárně Paty. Po patnácti dnech jsem si šel pro holky a Paty neotevřela. Po osmnácti dnech jsem se od ní dozvěděl, že děti nikdy neuvidím. Že má novou skvělou rodinu a já ať si žiju s tou svou courou, co se vyspala s celými Chalupovicemi a na mně nemůže nic vidět. Leda tak ty dojebaný prachy, co odmítám dát dětem. Nechápal jsem. Sehnal jsem si informace, nastudoval legislativu a vyrazil k soudu. Holky jsem viděl poprvé o Vánocích. Po 6 měsících, 1 týdnu a 3 dnech. Chvilku a pod dohledem sociálních pracovnic. Jsem prý potenciálně nebezpečný. Dal jsem jim dárky a dopisy. V lednu soud konstatoval, že nebezpečný nejsem. Detaily této nechutnosti s dovolením vynechám. Holky ke mně začaly chodit na víkendy.

Jenže Chalupovice nejsou žádný New York, kde se ledasco ztratí. Zjistil jsem, že Kopečný chlastá první ligu. Že řve po holkách. Že řve po Paty a Paty po něm. Když jsem Paty zavolal a chtěl po tom jít, zase mi přestala dávat holky. Po soudech jsme lítali víc dva roky, děti jsem viděl v prvním roce čtyřikrát a v druhém třikrát. Čirou "náhodou" vždy před soudním stáním.  Paty požádala o zvýšení výživného a soud jí nevyhověl, už tak jsem platil asi dvě třetiny průměrného platu. Paty nepracovala. Vídal jsem ji z blízké samoobsluhy tahat domů basy levného piva. 

Jednou v neděli kolem poledního, tři dny před Mikulášem, u dveří zazvonila Paťka. Jen v tričku a teplákách, ubrečená. Utekla z domu. Kopečný ji seřezal. Nikoliv poprvé. Máma u toho byla. Dali jsme ji s Veronikou spát. K jídlu dostala zbytek těstovinového salátu a jogurt. Musel jsem u ní sedět, aby to snědla. Byla zoufale hubená. Dojedla a usnula. A spala. Seděl jsem vedle ní na gauči, hlídal ji a pracoval. Probudila se někdy k ránu a mluvila a mluvila a mluvila:

• O chlastu vylitém do její postele.
• O tom, jak ji Kopečný nesnáší a máma jí nadává, že na něho má být milá.
• O tom, jak se stará o malé holky, když je máma s Kopečným pryč. A vlastně i když jsou doma.
• O tom, jak Mína dělá neviditelnou.
• O tom, jak Tušku rádi mají, protože je milá na Kopečného a když chce, dá si s ním trošku piva.

Mluvila o hladu, o tmě, o ztracených penězích z brigády a od babičky. Poslal jsem Veronice smsku a prozvonil ji. Vstala a přišla v pyžamu, zamotala se do deky a poslouchali jsme spolu. 

Kopečný chlastal v práci, ztratil nějaké peníze a neřešil to. Vyhodili ho. Mína čím dál častěji odmítala komunikovat. Paťce v den osmnáctin Kopečný sebral večeři a přinutil Tušku aby ji snědla. Protože Paťka si na ni nevydělala. Tuška zvracela. Paťka si sbalila pár věcí a utekla.  Odešla k nám a po maturitě ke svému biologickému otci. Ani ona sestry neviděla. Soud se táhl třetí rok. Paty se chovala, jako by ji popadl amok. Setrvale. Lhala, obviňovala mne i z velkého třesku. Z Veroniky udělala sedmihlavou saň. Ze mne neplatiče a lumpa. Před celými Chalupovicemi, ale to mělo nulový význam. Co už ale kritické bylo - krmila tím děti. Pořád a nepřetržitě. Pohádkou o tom, jak jí chci ublížit. Jak jí chci holky sebrat a unést do Londýna (pozitivně mohu prohlásit, že sice spolupracuji s britskou IT firmou, ale ani na vteřinu mne nenapadlo se tam stěhovat). Jak je mým jediným cílem ji zničit. Jak nemůže bez holek žít. Že se dusí, kdykoliv si jen vzpomene, že by ji mohly opustit. Jak by jim koupila to či ono, kdybybych nebyl takový hajzl, který neplatí. Platil jsem přesně. Každého 11. v měsíci.  Když to nebyl pracovní den, dřív. Trvalým příkazem. Když ji Kopečný vyhodil z domu, už to byl úplný blázinec. A soud se vlekl a vlekl. Bez lhůt byl těžkopádný i sám o sobě. A Paty byla mistr zdržování. Stačilo se omluvit. Jednou, dvakrát a pak třeba zahltit soud dodatečně doplněnými materiály. Naučil jsem se od ní spoustu fint jak zdržovat soud, kdybyste chtěli, proškolím. Za dobu trvání soudu se omluvila sedmnáctkrát. Já nikdy.

Dodnes si pamatuji výrok sociální pracovnice hodinu před posledním soudním stáním: "Vezmete-li děti matce, zničíte ji."  Zaměnili příčinu a následek. Paty se ničila sama. Chtěla sice zničit mne, ale likvidovala sebe. A co bylo nejhorší, obě moje děti. Vlastně všechny děti.

Nechtěl jsem nikoho ničit.  Chtěl jsem jen dobrý program pro své děti. Šanci.

Soud, navzdobry všem znalcům, rozhodl, že děti zůstanou u matky. Ten den jsem se poprvé v životě opil do němoty. To pocitem, že jsem holky pustil do propasti. Šance, že se Paty vzpamatuje se limitně blížila nule. Ráno mi bylo děsně špatně a v koupelně na okraji vany seděla Veronika a česla vlasy Míně. Přišla v noci. S modřinami po rukách a nohách. Čekala, až dospělí usnou a pak utekla. Sociálka konstatovala, že Tuška týraná není. Mína sveřepě tvrdila, že je. 

A Tuška ke mně odmítla chodit. Odmítala i jen zajít do cukrárny. Chvilku jsem to hrotil a obíhal úřady. Jenže pak mne to začalo unavovat. Přesně řečelo, unavovalo mne dívat se na dítě, které ječí, kdykoliv mne vidí. Občas jsem potkal Paty. Děsně upadala a vždycky začala řvát na celé kolo, že ji jen ničím. Bombardoval jsem soud a úřady vědom si toho, že sami se nedomluvíme. Že množina jejích myšlenek se už s obvyklým světem neprotíná.

Nikdo nezasáhl. A tak vidím jejich tváře. Dnes je vidím zvláště zřetelně, v plnobarevném obraze. V každé dlaždici na kterou šláply botasky mé odcházející dcery.

Tuška zazvonila u dveří, když jí bylo sedmnáct. Zoufalý, schoulený, hladový uzlíček nervů. Zůstala asi týden, pak si ji matka vyzvedla.  Podruhé přišla toto pondělí. Veronika ten den odjela do lázní. Ještě nic neví.

S holkama jsme Tušce ustlali a nakrmili ji. Odcházela v noci a vracela se k ránu. Jako toulavá kočka. Včera nám někdo vykradl dům. Dnes jsem našel Veroničinu krabičku se zlatem po mamince v Tuščině batohu.

Když jsem to uviděl, švihl jsem batohem o zem. Jeho obsah se rozletěl po celé místnosti. Klárka to chvilku tiše pozorovala. Pak několikrát jistě sáhla mezi rozsypané věci a s nataženou dlaní se otočila k Tušce. "Co bereš"? Tuška začala hulákat, že jí nikde nikdo nevěří. Že se proti ní celý svět spikl. Že jsme všichni hajzli a já ten největší. Přesně tak, jako to odjakživa říkala máma. Klárka vyskládala na stůl obsah dlaně. Věci na ředění drog. Destilka. Kyselinka. Filtry. Paťka za mnou vzlykala.

A najednou bylo jasno: "Vrať se k mámě. Hned" Tuška si začala sbírat věci z podlahy.Přemýšlel jsem, co si  Tuška počne. Paty Netušilová, následně Kopečná a nyní Lítá, ji doma nechtěla. Libila se Lítému. A taky lhala, kradla a fetovala. Tak letěla. K tom fotrovi, který se najednou hodil. A který už nemohl nic řešit Neschopná rozpoznat pravdu od lži, neschopná pochopit smysl a cenu práce, důležitost důvěry.  Rozbitá. Vyhodil jsem ji. Neměl jsem jinou možnost. To, co měla v hlavě, duši a myšlenkách už nebylo kompatibilní s ničím. Před očima mi defilovaly tváře lidí, kteří se tenkrát nenamáhali hledat opravdové řešení. Nikdo z nich mi teď nepomůže s tím žít.

Systémová chyba.

"Neměl jsi jí dávat peníze", řekla mi  tiše Klárka. Bylo mi jasné, že je vrazí do drog. Ale třeba jí zbyde na rohlík.

Tuška bez ohlédnutí odešla. Postavil jsem se k plotu a díval za ní. A viděl holčičku, která si v mojí kuchyni malovala obrázek víly: "...a tatíí, můžou víly lítat? A budu taky někdy lítat?" Lítá. A padá.

Stál jsem za plotem, pod Měsícem sotva 360 000 kilometrů vzdáleným, na světelné roky vzdálený od svojí dcery a v každé její stopě na odchodu do nikam viděl to, jak jsem s ní nesměl být. Možná by to nepomohlo. Ale šance, že ano, byla rozhodně nenulová.

Stál jsem pod tím obrovský Měsícem a kolem mne mé nevlastní dcery a malý Tomík. Jsme bez televize, dvou notebooků a starožitných pendlovek. Zmizelo 32 000 v hotovosti. Všude je binec.  Vracím se do domu, naučit se s tím vším žít.

Fatal error.