Ráno si obleču tu krásnou modrou sukni a půjdu. Středem.

Tohle mám od své maminky. Když jsem začala dorůstat a pozorovala jak to dělá, že je vždycky nad věcí, říkávala: "Usmívej se, Kamilko. Přátele to potěší, nepřátele naštve. Účelu bude dosaženo vždy." Většinou k tomu neopakovatelným gestem, které odešlo s ní, pohodila hlavou a její vlasy na vteřinku připoměly struny harfy. Přišla jsem o chlapa svého života a nikdy si to neodpustím. Je září, sedím na kamenném schodu na křížovém vrchu, zabalená v dece. Kotníky mi hřeje fenka Pralinka. Ještě jednu sklenku chardonnay. Ještě chvíli v tom pocitu neskutečna. Pak film skončí, cesta domů bude místo titulků. A ráno vstanu. A  půjdu. A další dny zas. Středem. Možná napodobím i to mámino gesto. To s vlasy. Třeba.

http://www.i60.cz/obrazky/velke/laska_201304301129400.jpg

Ty víš, že se neseznamuji snadno. Říkávala jsi, že jsem plachý extrovert, co umí komunikovat kdekoliv a s kýmkoliv. A skoro o všem. Jen o sobě ne. Můj svět je světem za úsměvem, světem, kam vstoupí jen ti nejbližší.

Nikdy jsem nestála o ředitelování. Dostudovala jsem speciální pedagogiku abych se u nás ve škole mohla věnovat dyslektikům. Kvůli svým dětem. Kantorka a doma dva dyslektici. Na mém místě by to tak udělal každý. Hrozně mne štvalo, že se na tyhle děti pedagogický svět dívá občas jako na méněcenné. Nedělají to všichni, ale není to zas tak neobvyklé. Bytostně jsem s tím potřebovala hnout. Otevřeli jsme s kolegou kroužek pro děti, ale hlavně klub pro rodiče. A časem založili neziskovku. Obecně prospěšnou společnost, protože se hodilo mít tu slavnou subjektivitu a taky IČO. A pak šel náš pohodový ředitel do důchodu a začal se řešit jeho nástupce. On byl Bedřich tááák pohodový ředitel, že ani neřešil, kdo by to po něm mohl přebrat a tak škola vířila, štěbetala a drmolila kdo bude ředitelovat a kdo se přihlásí do výběrka a jak-to-celé-dopadne. Brzo začaly prosakovat zvěsti, že se do výběrového řízení hlásí taková protekční holčička, no, vlastně se mi ji nechce popisovat. Prostě jsem se naštvala a přihlásila taky. Jednou je to přece naše škola a naše cesta s dětmi. V září jsem začala ředitelovat. A současně se vlastní blbostí dostala do městského zastupitelstva. Nejspíš mne volili všichni rodiče dyslektiků v městečku. Bylo toho až nad hlavu a do toho se měnily zákony, hlavu jsem měla jako úl. Taky jsme zrovna rekonstruovali dům po babičce. Spíš domeček. A spíš jsem rekonstruovala. Po škole k papírovacímu stolu v ředitelně, pak do tepláků, mezitím srovnat dvojčata, která zrovna sváděla boj s pubertou. Nebo se mnou. Tak nějak na střídačku. Kdybych mohla, zabalila bych je a expres poslala na měsíc ke jejich otci. Ale nemohla jsem, netuším kde je. Prostě se jenoho krásného dne vypařil.

Ten den jsem přemýšlela, jestli poryju zahradu a začnu ze zbytku staveniště tvořit místo pro růže a jahody, nebo jestli půjdu studovat ten naprosto strašlivý zákon o neziskovkách. Vzala jsem ho do ruky. Písmena se mi míhala, obsah mizel. Ne, vlastně nemizel. On se totiž vůbec neobjevoval. S povzdechem jsem se v mysli prošla školní chodbou a přemýšlela na kterého rodiče se obrátit o pomoc. Právník, právník...kdo by tak asi...? Právník je otec Pavlíka Jahody, pak taky Tobiáše Tichého. Jo, to bude no. Tobiášův táta je můj spolužák z gymplu. Zvedla jsem telefon, domluvila si schůzku a šla rýt. Nešlo mi to o moc lépe než to čtení, musím přiznat. A ani schůzka nedopadla dobře. Michael mne odmítl, že: "této etáži práva nerozumí". Ten den se mi jednoznačně nedařilo.

Po poradě jsem našla zmeškaný hovor z neznámého čísla. Ozval se mi Michael Tichý. Rozmyslel si to a na transformaci Klubu se se mnou podivá. A tak jsme šli na kávu. Zjistila jsem mnohé. Že Michaelovi se dávno neříká Miki a že se věnuje obchodnímu právu. Tedy převážně. Že trochu publikuje a trochu přednáší a obojí ho baví. Že pořád potřebuje přesné formulace. Že mu sluší brýle. Že je požitkář, co se kávy týče. Že když má všeho dost, sedne na kolo a jede a jede a jede tam a potom zpátky. Že mu až zoufale chybí kontakt se syny. Tak moc, že mu to brání navázat nový vztah. Mluvil klidně, rozvážně, větami probleskoval suchý humor tak podobný mému. Když jsme se po dvou hodinách dohodli, že mu předám podklady k Rokli, tedy ROdičovskému KLubu, objal mne na rozloučenou. Zlehýnka. Nějak zvláštně se při tom pohnul vzduch.

Zní to naivně a asi to naivní je, ale zhruba do měsíce u mne bydlel. Vlastně se nepřestěhoval, jen tak nějak zvláštně prolnul. Uměl to nejen se mnou, ale i s dvojčaty. Báječně a s nadšením vařil a v podstatě mne vyhnal z kuchyně. Odcházel jen na víkendy, které trávil se svými kluky. Občas jsme se všichni viděli. Třeba v divadle nebo v kině, to měli jeho kluci oči na vrch hlavy, že jdou na koncert s ředitelkou a docela dobře se ošívali. Zvlášť Tobiáš, třídní komik a trochu lump, což samozřejmě táta netušil. Po prázdninách jsme začali přemýšlet, co dál. Ke mně se všichni nevejdeme. K Tichým už vůbec ne. Vybrali jsme si dům v tiché ulici blízko centra. Dům s pohádkovou zahradou, kde pod každým keřem nutně bydlí skřítek nebo víla. Jednání s bankami logicky obstaral Michael, kterého pro změnu naprosto nezajímaly barvy zdí, řešení kuchyňské linky a podobné "banality". Přestěhovali jsme se. Ten rok jsem se pohybovala ve snu a chodila duhou. Po mnoha letech milovaná a milující. Ještě nikdy jsem nebyla tak hýčkaná. A neměla tolik příležitostí hýčkat.

Dům jakoby na nás čekal. Velký obývák s krbem a přímým přístupem na terasu, pokoje na slunečnou stranu pro oboje děti, ložnice z níž je vidět do koruny ořešáku, velká pracovna. Do rohu jsem opatrně postavila svůj roky nepoužívaný malířský stojan. Michael mi připravil i plátno. Ještě tam stojí. Nedotčené. Michaelovi kluci přišli na víkend a zvědavě prolezli všechny kouty domu, opekli jsme si buřty a trochu brambor, děcka je bez rozdílu věku přehazovala horké z dlaně do dlaně a nad tím vším až trochu kýčovitě zapadalo slunce.

Následující dohodnutý víkend si šel Michael pro kluky marně. Zvonil u zavřených dveří. Pak tam nechápavě stál. Telefony byly hluché. V následujícím týdnu se vše vysvětlilo. Psaní od soudu. Předběžné opatření a žádost o omezení kontaktu s otcem. Žádost o svěření synů do péče matky a zvýšení výživného. Četli jsme zdůvodnění v žádosti a nechápavě se po sobě dívali. Útok za útokem. "Zvratky". Shrnul papíry tiše a věcně Michael. Ještě jsem byla naivní. Ještě jsem byla v klidu. To se vysvětlí. Michael je od "fochu", určitě zná cesty. To jsem se ještě nebála. 

Soud běžel tak nějak mimo mne. Michael se mne snažil držet stranou. Kluci už každý druhý víkend chodilí - předběžné opatření paradoxně pomohlo spíše Michaelovi. Do školy začaly chodit anonymy. Kradu děti, nestarám se, neuklízím, nevařím, jsem špína. Přepadová inspekce mne nechává fouknout do alkoholtesteru - i zřizovateli přišel anonym. Prý piju. Dívala se na auto stojící před školou a nabídla i test na drogy. Nebyla jsem schopna jíst. Tobiáš se hrozně zhoršil ve škole. Neučila jsem ho, ale zašla se připtat jeho třídní. Prý jsem jediná neinformovaná na celé škole. Otčím dětí pije. Matka je konfliktní a to, že dělám jakoby nic, na věci nic nemění. Mám se prý na sebe podívat. Pod očima kruhy že by se na nich mohli houpat deváťáci. Kluci. Další anonym. Úmyslně snižuji školní výsledky Tobiáše abych mu uškodila. Tentokrát rovnou na Kraj. A zase se zpovídám. V té době už naštěstí skončil soud a kluci se začali střídat. Michael se nestačil divit. A já jsem ani nestihla ostříhat růžové keře na zahradě. V noci jsme se střídali u Danovy postele. Noční můry. Hledaly jsme rady u psychologů. Výsledkem bylo jen pochopení, že se nám svěřit prostě nedokáže a je třeba to tak brát.

O prázdninách odjel Michael s kluky k moři. Posílali mi mailem zářivé, spokojené fotky. Na skype se překřikovali, všechno bylo hustokrutodémonský a legendární. Navařila jsem a napekla. Natrhala kytky. Koupila prášek na praní. A v pondělí, právě v to pondělí, kdy se vraceli, v pondělí kdy začínal přípravný týden, za mou do školy přišli policisté. V civilu. Stala jsem se Podezřelou. Paní Podezřelá ze sexuálního obtěžování nezletilého Tobiáše. Policisté, psychologové, lékaři. Vyděšený Tobiáš. Několik následujících týdnů bylo jako krasohled. Svět plný střepů. Spíš škaredohled. Pak policie případ odložila. Michael navrhoval cosi jako žalobu na ochranu osobnosti a dlouho, dlouho mne konejšil v náruči. Odmítla jsem. Žalobu a nakonec i náruč. Nemůžeme takhle žít. Živořit. Kvůli dětem. Kvůli sobě. Kvůli ničemu a nikomu.

A tak sedím na Křížovém vrchu, na místě plném kouzelných, léčivých sil. Na ramena mi padá noc, Pralinka spí a já dopíjím sklenku chardonnay. Právě jsem přišla o nejbáječnějšího muže svého života. Vstávám. Za deset minut mne u chátrajícího kostela v Rudě bude čekat taxi. A ráno si obleču tu modrou sukni a na vysokých podpatcích vyrazím do školy. S tajemným úsměvem a lehlým pohozením vlasů. A další dny zas. A zas. Tak, jak bys to udělala ty, mami.

 (po vzoru kolego blogerů - tento příběh se nestal. problém ale existuje.)